Experiment: Někdo to rád hořké

Obvykle k článkům nepřikládáme testovací papírové proužky. Není totiž mnoho příležitostí, jak touto cestou podpořit právě běžící výzkum. Tentokrát máme dojem, že i vy byste mohli mít chuť zjistit cosi sami o sobě a současně pomoci studii genetika Pavla Lízala z Masarykovy univerzity v Brně.

Cílem zmíněného genetického populačního výzkumu je porovnání obyvatel České a Slovenské republiky s pomocí tří jednoduchých znaků. Prvním z nich je schopnost (či naopak neschopnost) cítit hořkou chuť látky fenylthiokarbamidu (PTC), kterou je napuštěn bílý testovací papírek, vlepený na této dvoustraně.¹⁾

Chutnači a nechutnači

Historie tohoto experimentu začala velmi zajímavým objevem z roku 1931. Tehdy americký chemik Arthur L. Fox ve své laboratoři přesypával PTC do menších nádobek, když si mu kolega začal stěžovat na silnou hořkost, kterou cítí na jazyku. Fox však kupodivu nic takového nepociťoval. Po otestování dalších kolegů zjistili, že schopnost vnímat hořkou chuť této látky mají jen někteří lidé. Postupně se rozběhlo testování různých populací na zastoupení „chutnačů“, cítících hořkou chuť PTC, a „nechutnačů“ s pozoruhodným výsledkem: mezi populacemi jsou v této schopnosti značné rozdíly. V některých populacích se nechutnači téměř nevyskytují (např. u jihoamerických indiánů nebo indiánů Tohono O’odham²⁾), u jiných se četnost nechutnačů pohybuje mezi 10 až 40 procenty a v některých populacích je dokonce nechutnačů převaha (například v některých indických populacích).

Teprve 72 let po Foxově objevu se roku 2003 podařilo najít i gen, který je za tyto rozdíly zodpovědný – TAS2R38, nalézající se na chromozomu č. 7. Je jedním z více než 10 genů pro receptory hořké chuti.