Mikrořasy na talíři
| 14. 7. 2016První úvahy o využití mikrořas pro lidskou výživu se objevily během první světové války. Jak můžeme odpovědět dnes na otázku: Co všechno nám můžou řasy nabídnout?
Zelený dóm se klene nad relaxačním centrem a knihovnou řasového výzkumného a univerzitního centra na mořském pobřeží. O tepelnou pohodu a příjemné nazelenalé světlo se uprostřed slunného červencového odpoledne stará solární systém spolu s kultivačními trubicemi s mikroskopickou řasou. O blok vedle je světlo úplně jiné, ostatně návštěvníkům restaurace a denního baru se pod červeno-oranžovým baldachýnem lépe zažívá. V trubicích kolují mikrořasy právě vystavované světelnému stresu v ohnisku lineárních Fresnelových čoček. Většina hostů však ví o všudypřítomných řasách jen to, že jejich vynikající biftek doplnil salát s řasovým olejem (příjemně chutnal po oříšcích) a vše korunovala modrozelená řasová zmrzlina (algice) se špetkou mořské soli.
Tento krátký úvod je dosud jen fantastickou představou, kterou vyvolá pohled na studii architektky Judith Aragones Balboa s názvem Algae Therapeia. Stejně tak ale vzbuzuje i otázku: Co všechno nám mohou nabídnout mikroorganismy, které dnes spíš proklínáme u českých rybníků, než abychom v nich viděli naši budoucnost?
Příběh jménem Chlorella
Člověk konzumuje některé mikrořasy odpradávna, ale co vlastně s nimi pojídá, zjistil až po vynálezu mikroskopu. Počátky řasové biotechnologie musíme hledat v polovině 19. století. Jako první pěstoval mikroskopické řasy německý mikrobiolog Ferdinand Cohn ve své vratislavské laboratoři a poprvé nazval tento proces „kultivací“. První „kulturou“ se tehdy, v roce 1850, stala bičíkatá zelená řasa rodu Haematococcus, dnes komerčně využívaná pro produkci karotenoidního barviva, astaxantinu.