Migrace v pravěku střední Evropy

Moderní genetika dokládá pro oblast střední Evropy rozsáhlé a opakované pohyby a míšení populací v průběhu posledních osmi tisíc let. Jak tyto změny souvisely se střídáním archeologických kultur? Jakou podobu, příčiny a důsledky měly migrace v období zemědělského pravěku?

„Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů a rozžehnavše se s otcovskou půdou obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed vojvoda Čech…“ Těmito slovy uvádí Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894) líčení nejznámější „pravěké“ migrace, která měla dorazit na naše území a změnit jeho dějiny.

Podobné obrazy nejsou v evropské kultuře nijak ojedinělé. Souvisejí s archetypem migrace, který dlouhodobě provází evropskou historickou představivost. Spojují se v něm motivy „pravlasti“, „lidu“ (etnika), „boje o přežití“, „cesty do neznáma“ a další – motivy, které tradičně formovaly nejen vyprávění o minulosti, ale i představu o tom, kdo jsme. Každý příchod „nového lidu“ na území, kde dnes žijeme, je proto vzrušujícím historickým tématem, jehož citlivost umocňuje dědictví nacionalismem prosyceného 19. a 20. století.

1. Mapa archeologických kultur, o kterých se mluví v textu. A. Kultura s lineární keramikou; šipky označují směr šíření předchozích neolitických kultur. Kultura s lineární keramikou přichází do střední Evropy karpatskou kotlinou, do východního Rumunska a Moldavska pravděpodobně přes střední Evropu. B1. Kultura se šňůrovou keramikou; B2. kultura zvoncovitých pohárů. C. Kultura pražského typu (též Praha-Korčak). Příbuzné kultury zasahují s různou intenzitou dále k jihu, od Slovinska přes Balkán do dolního Podunají.

Mapa Martin Kuna

Pojem migrace je specifickým případem mobility, který znamená přesun lidí z jednoho místa na druhé s cílem usadit se tam trvale. V prehistorii se tento pojem většinou užívá pro přesuny většího počtu lidí měnící skladbu populace určité geografické oblasti. V archeologii patří migrace historicky k nejdůležitějším konceptům, protože právě kolem něj se tvořila základní paradigmata oboru. Velmi populární byly migrace v kulturně historické archeologii první poloviny 20. století. Archeologické kultury byly zpravidla ztotožňovány s určitým „lidem“ (etnikem), tedy biologicky, etnicky, jazykově i kulturně homogenní populací, která se z různých důvodů stěhovala a přinášela kulturní změnu. Prehistorie v tomto pojetí podvědomě napodobovala psanou historii a v hromadných přesunech lidí hledala ekvivalent historických událostí známých z písemných pramenů.

Jedním z hlavních proponentů kulturně historického přístupu byl berlínský profesor Gustaf Kossina, který od počátku 20. století mapoval pravěké kultury a jejich prostřednictvím se snažil rekonstruovat údajný postup „indogermánských“ kmenů z jejich pravlasti na území dnešního Německa a Skandinávie do okolní Evropy. Jeho koncepce „sídelní archeologie“ představovala ve své době nepopiratelný přínos, zároveň se však ve třicátých letech 20. století stala jedním z ideových východisek nacistické propagandy a územních nároků expandující Třetí říše.

Kulturně historický pohled na pravěké dějiny však neskončil vyvrácením konkrétních omylů Kossinovy školy. Jeho ústřední premisa, totiž že archeologické kultury jsou pevně spojeny s určitými populacemi, byla v oboru zakořeněna mnohem hlouběji. Ostatně i jeden z nejvýznamnějších českých archeologů 20. století Jaroslav Böhm ve své skvělé knize Kronika objeveného věku z roku 1941 identifikoval v českém zemědělském pravěku ne méně než sedmnáct migrací (střídajících se kultur), během kterých se obyvatelstvo Čech z větší části nebo úplně vyměnilo.

2. Kresebná rekonstrukce bojovníka kultury se šňůrovou keramikou. Kresba reprodukuje stereotyp brutálního válečníka, který vyvolává představu eneolitické migrace jako genocidní invaze.

Autor K. Schauer, podle Meller M., Schefzik M. (Hrsg.): Krieg. Eine archäologische Spurensuche. Begleitband zur Sonderausstellung im Landesmuseum fűr Vorgeschichte Halle (Saale). Halle 2015

Zásadní kritiku tohoto paradigmatu přinesla teprve tzv. nová (procesuální) archeologie v šedesátých letech minulého století, která pokročila od pouhého popisu migrací jakožto „událostí“ k jejich vysvětlení jako „procesů“ s predikovatelnými parametry. Zároveň nechápala archeologickou kulturu jako sdílenou „normu“ lidského chování nesenou určitou populací, nýbrž jako způsob adaptace lidí na podmínky života, důsledek společenských interakcí, formu symbolických systémů apod.

Zcela novou kapitolu ve zkoumání migrací přináší období po roce 2010, kdy se v diskusi objevují kvalitativně silnější argumenty než kdykoli předtím. Souvisejí s tzv. „třetí vědeckou revolucí“ v archeologii, do které spadá např. využití genetiky a stabilních izotopů v kosterním materiálu. Zejména archeogenetická data dnes jednoznačně ukazují, že během posledních osmi tisíciletí prošla Evropa složitým demografickým vývojem spojeným s míšením populací různého původu. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že se Gustaf Kossina vrací a tradiční migracionistické modely jsou opět na stole. Po bližším ohledání se však situace ukazuje složitější…

Archeogenetická revoluce

Archeogenetika postupuje dvěma hlavními směry. Prvním je výzkum genetické diverzity současných populací a identifikace stop, které v genomu dnešních lidí zanechal jeho tisíciletý vývoj. Druhý směr představuje analýza DNA získané z pravěkých kosterních pozůstatků (tzv. ancient DNA, zkráceně aDNA). Díky komplexním laboratorním metodám a pokročilému počítačovému zpracování lze dnes zkoumat celý dochovaný genom (genome-wide analysis) i jeho vybrané části, např. mitochondriální DNA (děděnou po mateřské linii) nebo nerekombinantní úsek chromozomu Y (děděný po otci).

Lidský genom se – obecně řečeno – liší v závislosti na geografickém prostředí i čase. Kombinací různých analytických a statistických postupů lze proto modelovat pravděpodobný geografický původ populací, sledovat jejich genetické promíšení s jinými skupinami a datovat jednotlivé migrační epizody. Systematické zpracování celých pohřebišť pak umožňuje získat i další poznatky – například o příbuzenských vztazích mezi pohřbenými jedinci, sociální struktuře komunit, způsobech uzavírání sňatků či míře jejich genetické homogenity.

Genom dnešních obyvatel střední Evropy vznikl z největší části v posledních osmi tisících let. V tomto období proběhly tři hlavní populační změny, které ho zformovaly. Jde o počátek neolitu, spojený s rozšířením zemědělství (6. tisíciletí před Kr.), konec eneolitu, spojený se zásahem tzv. stepních populací z východu Evropy a pravděpodobným rozšířením indoevropských jazyků (3. tisíciletí před Kr.), a konečně počátek raného středověku, spojený s kulturní změnou, která se pokládá za projev nejstaršího slovanským jazykem mluvícího obyvatelstva (6.–7. století po Kr.). Všechny tyto zlomy jsou jednoznačně identifikovatelné i v archeologických pramenech a projevují se vždy novou archeologickou kulturou, rychle se rozšířivší na velkých částech Evropy. V prvním případě jde o kulturu s lineární keramikou (5500–4900 před Kr.), v druhém o kulturu se šňůrovou keramikou (2900–2500 před Kr.) a ve třetím o kulturu pražského typu (též „pražskou“ či „kulturu Praha-Korčak“; cca 580–680 po Kr.).

Archeogenetická data dokládají, že všechny tyto kulturní zlomy přinesly změny genetického profilu středoevropské populace, což indikuje rozsáhlé migrace do střední Evropy. Odpovídá tomu i dnešní genetická výbava středoevropských populací, která je složena ze tří základních komponent: genů pocházejících z jihovýchodní Evropy a Anatolie (35–45 %), genů původem z východní Evropy (tzv. stepní komponenta, posílená na počátku středověku: 45–55 %), a jen v malé míře genů starších lovecko-sběračských populací.

Podoby a příčiny pravěkých migrací

I v hlubší minulosti byli lidé potenciálně velmi mobilní. U lovců a sběračů se to víceméně předpokládá automaticky, neboť neustálý pohyb souvisel se základy jejich způsobu obživy. Ani život usedlých zemědělců však nevylučoval cestování a migrace, ať už z důvodu obchodu, výměny partnerů, prospekce surovinových zdrojů apod. Pomocí genetiky a izotopů lze dnes identifikovat jedince, kteří se během svého života přestěhovali na vzdálenost tisíce i několika tisíc kilometrů (např. tzv. „lukostřelec z Amesbury“ v kultuře zvoncovitých pohárů v Anglii, Avaři v 6. století po Kr). Migrující lidé předávali ostatním členům společnosti informace o blízkých i vzdálených oblastech. Pokud se pak společnost rozhodla přesídlit, nemuselo jít o „cestu do neznáma“, nýbrž o plánovaný projekt s očekávatelnými výsledky.

Sama usedlost života byla v pravěkých zemědělských kulturách relativní. Sídliště zpravidla trvala jednu až několik generací a bylo všeobecným zvykem opouštět zhruba v jednogeneračním rytmu obytné budovy, někdy je i rituálně zničit, a postavit si nové. Pak ovšem nebylo těžké přestavby sídlišť určitým způsobem směrovat, a tím mohl být nastartován proces plynulého a pomalého posunu lidí (tzv. demická difuze). Teoreticky stačilo, aby se jednou za generaci osady posunuly na neobsazené území o vzdálenost, kterou lze pohodlně ujít za jeden den, a za 3000 let (100–150 generací) se mohla neolitická civilizace přemístit o 3000 kilometrů z Anatolie do střední Evropy. Skutečná kolonizace střední Evropy však takto lineární nejspíše nebyla. Např. Čechy osídlili nositelé kultury s lineární keramikou zřejmě poměrně rychle, byť se zpožděním několika generací za Moravou. Šlo tedy nejspíše o tzv. „kolonizaci žabími skoky“ (leap frog colonisation), během níž docházelo k zakládání nových kolonií v desítkách až stovkách kilometrů vzdálených regionech a následnému osidlování mezilehlého prostoru.

Podmínkou tohoto procesu ovšem bylo zajistit „migrující“ společnosti dostatečný populační růst. Ten nemusel být v žádném okamžiku viditelně extrémní. Např. společnost, ve které by se ženám dařilo v průměru vychovávat tři zdravé děti (a nikoli jen dvě), by v sedmé generaci vzrostla desetinásobně a ve třinácté generaci stonásobně. Něco takového v pravěku samozřejmě neočekáváme, avšak pro některá historická období se s určitým demografickým růstem počítá. Např. právě pro kulturu s lineární keramikou se udává pravděpodobný populační růst kolem 0,15 % ročně; za dobu trvání dané kultury (600 let) se tak mohla populace zdvoj – až ztrojnásobit. Na okraj zmiňme i známý fakt, že zemědělství samo – ve srovnání s lovecko-sběračským způsobem života – přineslo všeobecně řádově vyšší hustotu obyvatel.

Demografický růst nemusel být náhodný nebo neuvědomělý, nýbrž mohl představovat záměrnou součást určité ekonomické a sociální strategie. Vznik takové strategie mohl souviset s přitažlivostí a dostupností nové zemědělské půdy, zejména v podmínkách holocenního klimatického optima a technologie neolitického hospodářství („zahradního“ obdělávání žďářených polí). 

4. Typické vázovité tvary keramiky kultury pražského typu. Roztoky, výzkum ARÚ AV ČR.

Snímek Jan Gloc

Genom prvních zemědělců ve střední Evropě je odvozen od populací neolitických zemědělců z Předního východu a obsahuje jen minimální příměs genů předchozích lovců a sběračů. Neolitické populace zde byly geneticky mimořádně homogenní, avšak nevykazují znaky inbreedingu ani zvýšenou příbuznost mezi jedinci pohřbenými na jednom pohřebišti. To svědčí o poměrně velké efektivní velikosti populace a výměně partnerů mezi jednotlivými komunitami v širším regionu.

Na konci eneolitu se rozsáhlé části střední a východní Evropy archeologicky sjednocují jako kultura se šňůrovou keramikou (2900– 2500 před Kr.) a zároveň s tím se zásadně mění genetický profil tehdejších populací. Jde o změny tak hluboké, že někteří autoři předpokládají takřka úplné genetické nahrazení či vyhubení předchozího obyvatelstva: kromě krutých nájezdníků na koních se jako potenciální faktor zmiňuje i epidemie moru, jehož genetické doklady byly rovněž izolovány z kosterního materiálu. Dodejme však rovnou, že úplné a plošné vymizení neolitických populací nenastalo, neboť už ve starší době bronzové (kolem roku 2000 před Kr. a dále) tvoří neolitická složka středoevropského genomu opět 40–45 %, byť podstatně více zděděných v ženské než v mužské linii.

„Stepní“ geny se šířily k západu nejen v kultuře se šňůrovou keramikou (2900–2500 před Kr.), ale i v následující kultuře zvoncovitých pohárů (2500–2200 před Kr.), a to takovým způsobem, že koncem třetího tisíciletí dospěly na západ Evropy a zcela dominantně ovládly i Británii. Nositelé obou kultur tedy byli geneticky příbuzní (i když ne totožní), což podstatně mění tradiční archeologický protiklad válečníků se sekeromlaty přicházejících z východu (nositelé šňůrové keramiky) a „krátkolebých lukostřelců“ šířících se od západu (kultura zvoncovitých pohárů).

Celkový model historického procesu počítá s rozsáhlou migrací obyvatel ze severovýchodní do střední Evropy. Na rozdíl od neolitické migrace se v eneolitu předpokládá rychlejší postup kolonistů a konfrontace s původními obyvateli. Úspěšnost postupu měla být umožněna technologickou převahou příchozích (domestikovali koně a užívali vozy) a krizí původních společností (mor a ekonomický kolaps). Svou roli měl sehrát i větší podíl pastevectví v příchozích populacích, přinášející možnost osídlit i marginální oblasti. Úspěšné kolonizaci a demografickému růstu přispívalo nové pojetí mužské role (zahrnující patriarchální dominanci) a všeobecná přitažlivost nového způsobu života. A v neposlední řadě příchozí lidé mluvili indoevropským jazykem, a zasloužili se tak o to, že jazyky tohoto původu jsou v Evropě dominantní dodnes.

Až potud do sebe všechno zapadá a vzniklý narativ vypadá logicky. Při bližším pohledu se v něm však objevují trhliny. Např. se ukazuje, že geny, kterým říkáme stepní, sice pocházejí z pontské (stepní) oblasti, ale nikoli přímo. Nositelé kultury se šňůrovou keramikou už měli tyto geny zprostředkované a kultura sama pocházela z lesostepní až lesní oblasti severovýchodní Evropy. Tento fakt problematizuje předpokládaný význam koní, vozů a pastevectví, které pochopitelně nemohlo být kočovné. Kultura se šňůrovou keramikou kromě toho vytváří (např. v Čechách) poměrně pravidelnou a hustou sídelní síť, a omezuje se na nejúrodnější zemědělské oblasti, což zrovna nesvědčí o pastevectví.

Globální klimatický výkyv, který mohl přinést vysychání stepí a přimět populace k migraci, sice je evidován, ale až k roku 2200 před Kr., kdy proces masivního šíření „stepní“ populace prakticky skončil. A dále, klasické projevy vznikajícího patriarchátu byly popsány už ve společnostech, které „stepnímu“ zásahu předcházely, konkrétně v kultuře kulovitých amfor (3400–2800 před Kr.). Naproti tomu striktní rozlišování mužů a žen v pohřbech obou pohárových kultur se obvykle chápe jako doklad genderové komplementarity, nikoli jednoznačné nadřazenosti. A tímto způsobem by bylo možné pokračovat. Obrovská kolektivní migrace a vyhubení či vymření neolitického obyvatelstva je proto jen jedním z možných modelů, ale zdá se, že tím méně pravděpodobným. Podle nových teoretických prací (např. Martina Furholta) lze spíše předpokládat různé regionální varianty mobility jedinců, vytváření interakčních sítí, exogamních vztahů a nové ideologie.

Pro pochopení migrace je velmi přínosné zjištění učiněné nedávno na kosterních nálezech kultury se šňůrovou keramikou v Čechách. Na rozdíl od jedinců z mladších fází kultury se nejstarší hroby vyznačují tak vysokou genetickou heterogenitou, že v nich lze spatřovat jedince různého původu, což platí pro muže i ženy. S ohledem na konkrétní kulturní asociace vedlo toto zjištění k dedukci, že na počátku kultury se šňůrovou keramikou mohlo jít o společnost rozmanitého původu, a to nejen geneticky, ale i etnicky či jazykově. Pokud by se tento závěr potvrdil, postavil by na hlavu základní předpoklad tradiční archeologie, totiž nutnou souvislost kultury s etnickým původem jejích nositelů.

Třetím obdobím, na které bychom chtěli alespoň krátce obrátit pozornost, je počátek raného středověku, který je tradičně spojován s nástupem slovansky mluvících populací. Tento historický proces se archeologicky spojuje s kulturou pražského typu, která se ve střední Evropě objevuje v druhé polovině 6. století, trvá do závěru 7. století po Kr. a kulturně spojuje území střední Evropy s jižním Polskem, západním Běloruskem a částí Ukrajiny. Otázka, zda se tato kultura rozšířila příchodem nových obyvatel, nebo kulturní transformací místních populací, prošla v posledních desetiletích bouřlivou diskusí s několika zvraty (viz také článek Jiřího Macháčka v tomto čísle). Tradiční představa migrujících kmenů byla zpochybněna modelem sociální změny a užívání slovanštiny jako univerzálního dorozumívacího nástroje (lingua franca) různými etnickými skupinami avarského kaganátu.

Archeogenetický výzkum do této diskuse významně zasáhl. V letošním roce vyšly studie zabývající se celkem stovkami genomů z přelomu stěhování národů a raného středověku z různých částí Evropy (střední Německo, západní Balkán a Polesí na rozhraní Ukrajiny a Běloruska). Jejich výsledky jsou v mnoha ohledech obdobné výsledkům získaným z dat předchozích dvou velkých migrací. V maximální stručnosti lze shrnout, že migrace sice měla různý průběh v různých částech Evropy, nicméně příliv nových populací je zřejmý. Migrace se zúčastnili muži i ženy a brzy došlo ke vzniku nové sídelní sítě patrilokálních osad se širokým zázemím exogamních vztahů.

Migrace jako nový impuls

Moderní genetika do jisté míry rehabilituje představu, že nejstarší dějiny Evropy byly spoluvytvářeny rozsáhlými přesuny obyvatel, které se trvale propsaly do genomu tehdejších Evropanů i nás samých. Je ovšem nutné zdůraznit, že nás archeogenetické výzkumy nevracejí k teoriím z počátku 20. století. Široké spektrum jiných poznatků totiž ukazuje na nutnost zasazování genetických dat do moderních historických modelů, na jejichž vytváření by měla s archeologií spolupracovat antropologie, demografie a řada dalších společenských a humanitních oborů. A pokud jde o obraz, který před sto třiceti lety vytvořil Alois Jirásek, je třeba si při vší úctě k jeho géniovi vždy znovu zopakovat: pozor, tak to nebylo.

Prvním z momentů, ve kterých by archeologům měla v hlavě zablikat varovná kontrolka, je spojování geneticky doložených migrací s archeologickými kulturami a etniky. Jsou to tři roviny v principu nezávislé. Už i empirická data dnes ukazují, že archeologická kultura může spojovat geneticky různé populace a její šíření může souviset nejen s nevědomou tradicí, ale i s vědomou volbou. Pojmy typu „germánská spona“ nebo „slovanský gen“ jsou proto ošidné a mohou nám někdy více bránit v pochopení skutečnosti, než aby mu pomáhaly.

Druhou obecnou otázkou je model migrace, se kterým implicitně pracujeme. Vpád hord agresivních dobyvatelů a vyhubení předchozího obyvatelstva je sice možný scénář (a na lokální úrovni se asi stával), jako obecný model se však zdá nepravděpodobný, a to z řady „procesuálních“ důvodů. Podle našeho názoru bude spíše třeba