Bez hranic

Každoroční přesuny miliard tažných ptáků fascinují lidstvo tisíce let. Řecký filozof Aristotelés ze Stageiry kolem roku 350 př. Kr. uvažoval o dálkových přesunech jeřábů, ale sezonní absenci jiných druhů si vysvětloval o poznání bizarněji: dlouhým zimním spánkem (hibernací) nebo dokonce metamorfózou, při které se měly například kukačky měnit v krahujce. S těmito vysvětleními se lidé spokojili ještě ve středověku. S dnešními technologiemi jsme schopni sledovat zvířata nepřetržitě kdekoliv na světě a začínáme nahlížet i do migračních zvyklostí hmyzu.

1. První přímý důkaz, že někteří evropští ptáci táhnou do subsaharské Afriky, přinesl na jaře 1822 čáp bílý s téměř metrovým oštěpem či šípem zabodnutým v krku. Tehdejší etnografové srovnáním stanovili, že zbraň pochází z oblasti horního toku Nilu. „Šípový čáp“ (z něm. Pfeilstorch), jak se ptákovi začalo přezdívat, se stal milníkem změny chápání migrace ptáků. Vycpanina je dnes k vidění v zoologických sbírkách univerzity v severoněmeckých Roztokách.

Snímek Zoologická sbírka Roztocké Univerzity, CC BY-SA 3.0

Rozvoj mořeplavby nepřinesl jen zkrácení cest do vzdálených či dokonce nových světů, ale i otevřenější pohled: Evropané začali potkávat důvěrně známé a v Evropě hnízdící druhy na jiných kontinentech – jen chyběl přímý důkaz, že se ptáci skutečně přesouvají na obrovské vzdálenosti. To se změnilo na jaře 1822, kdy do severoněmeckého Meklenburska přilétl čáp bílý, z jehož krku trčel téměř metrový oštěp s dřevěnou rukojetí (obr. 1). Po jeho ulovení a průzkumu předmětu se ukázalo, že pochází z oblasti horního toku Nilu v dnešním Súdánu. Čáp s oštěpem v krku se stal ikonou a spustil neutuchající vlnu zájmu o to, jak, kdy a kam ptáci migrují.

Koncem 19. století napadlo dánského učitele Hanse C. C. Mortensena označovat špačky kovovými kroužky s jeho adresou, čímž položil základy jednoho z nejdelších vědeckých programů světa. Kroužkování stovek milionů jedinců mnoha druhů propojilo hnízdiště, tahové zastávky a zimoviště a postupně odhalilo hlavní migrační koridory. Když lidé v prosinci 1912 v jihoafrické provincii Natal našli vlaštovku s kroužkem na noze, zjistili z něj, že ho získala o rok dříve v anglickém hrabství Staffordshire, tedy ve vzdálenosti téměř 10 000 km. Projekt tím nezvratně prokázal, že některé ptačí druhy překonávají úctyhodné vzdálenosti.

2. Světelný geolokátor na hřbetě rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus) váží 0,9 g. I přes svou drobnou velikost umožňuje sledovat celoroční migraci podobně malých druhů ptáků. Zaznamenává čas a intenzitu světla, z čehož lze zpětně získat informaci o časech východů a západů slunce, tedy zeměpisné poloze míst, kterými pták putoval. Díky miniaturizaci může být upevněn na zádech ptáka bez zásadního omezení jeho pohybu a odhaluje tak tahové trasy, zastávky i zimoviště, tedy informace dříve nedostupné.

Snímek Jaroslav Koleček

Kroužkování má ale přirozený limit: spoléhá na dobrovolníky nerovnoměrně rozeseté po světě, náhodné nálezy a ochotu záznamy hlásit. Pravděpodobnost opětovného záznamu okroužkovaného ptáka je obecně nízká, ale v subsaharské Africe může klesat až k tisícinám procenta. I při obrovském úsilí tak zůstávají data pro mnoho druhů zcela nedostatečná.

Zapojení nových technologií

Od druhé poloviny 20. století začaly výzkum migrace zásadně ovlivňovat nové technologie. Především rozvoj radarů umožnil sledovat intenzitu ptačí migrace pomocí odrazu rádiových vln, a to i v nočních hodinách a ve velkých výškách. Rozsáhlé sítě silných meteorologických radarů dnes už pokrývají celé území Evropy a Severní Ameriky. Po odstranění odrazů způsobených oblačností, srážkami či terénem a potlačení dalšího šumu zůstávají na záznamech odrazy táhnoucích živočichů (ptáci, netopýři a hmyz). Tímto způsobem lze určit intenzitu tahu a – podobně jako v meteorologii – ji také předpovídat. Takto vytvořené předpovědi tahových nocí umožňují včas aplikovat ochranná opatření; například dočasně vypnout osvětlení památek a veřejných budov, které v městských oblastech představují pro ptáky značné riziko srážky. Speciální malé radary přizpůsobené studiu migrace umožňují identifikovat dokonce už živočichy velikosti mšice (jednotky milimetrů), sledovat současně dráhu letu stovek objektů, odhadovat jejich směr a rychlost letu, a dokonce i frekvenci mávání křídel (z čehož lze usuzovat na velikost jedince či druhu). Radar však nedokáže sledovat konkrétního tvora dlouhodobě: jakmile opustí zorné pole radaru, ztrácíme jak jeho dráhu letu, tak identitu.