Tam, kde je to lepší

„Abyste mohli cestovat, musíte být buď hodně bohatí, nebo hodně zoufalí,“ zní slova klasika. Pokud teda za klasika hodláte považovat mého dávného kamaráda Karla, člověka tak ekologicky a ochranářsky smýšlejícího, že ho rozhořčovala vlastní existence. Mockrát se nechal slyšet, že kdyby ho nebylo, bylo by lidstvo o něco méně přemnožené a Země o něco méně zničená.

Přesto cestoval. Prošmejdil všechny země, do kterých se za totáče smělo. Jezdil stopem a všude s sebou vláčel krosnu se vším, co potřeboval k životu. Bohatý rozhodně nebyl – předpokládám, že byl zoufalý. Mizel pokaždé, když měl den dva volno. A pak se zase vrátil domů, kde poslouchal lamentace a výčitky své toxické matky.

Když jsem se Karlovi koncem roku 1984 svěřila, že už mi „socialistické“ Československo dlouho leze krkem a že bych se chtěla podívat „ven, za kopečky“, Karel se zhrozil. Až po letech se mi svěřil, že mu dokonce blesklo hlavou, jestli by mě neměl udat úřadům, aby mi zabránil v tom strašlivém činu. Opustit navěky svoji rodnou hroudu, to mu připadalo jako zrada, svatokrádež a sebevražda zároveň.

Tenkrát byla emigrace cosi tak… finálního, že se v našich představách podobala smrti a následnému přerození v neznámém časoprostoru.