Překážky pohybu
Dopravní infrastruktura, zástavba a intenzivní využívání krajiny narušují původně souvislé areály. Stále menší izolované ostrovy nepostačují k dlouhodobé existenci populací. Fragmentace krajiny se stává zásadní hrozbou pro přežívání mnoha druhů.
K biologii všech druhů savců patří jejich pohyb v krajině. Může jít o přesuny za potravou, mezi letními a zimními stanovišti, na říjiště ap. U mnoha druhů je typická disperze (rozptylování) mláďat, která jsou vytlačovaná z rodičovských okrsků a hledají si nová vlastní teritoria. Na dlouhé cesty se však občas vydávají bez zjevných příčin i dospělí jedinci. Zákonitosti těchto přesunů nejsou dosud dobře známé, je ale jisté, že pohyb živočichů v krajině je podmínkou jejich dlouhodobého přežívání. Díky nim mohou totiž souvislé populace nahradit lokální ztráty způsobené přechodně zhoršenými podmínkami nebo epidemiemi, doplňovat úbytky ve ztrátových částech populací, nalézat a osídlovat nová vhodná místa a přizpůsobovat se měnícím se podmínkám prostředí. Imigrace a emigrace navíc zajišťují nezbytnou výměnu genů mezi jednotlivými subpopulacemi, čímž se udržuje genetická variabilita a dobrá kondice populací. Je zřejmé, že rozdrobení původních souvislých areálů do izolovaných ostrovů může mít pro přežívání populací v dlouhodobém měřítku fatální následky.
„Rozdrobení původních souvislých areálů do izolovaných ostrovů může mít pro přežívání populací v dlouhodobém měřítku fatální následky.“
Fragmentace je mnohovrstevný proces, postihující na různé úrovni širokou škálu druhů, od bezobratlých živočichů, vázaných na specifická stanoviště, až po velké savce, obývající rozsáhlá území. Izolaci populací některých druhů může způsobovat intenzivní využívání krajiny, rozšiřující se zástavba, pro jiné budou zásadní liniové bariéry tvořené dopravní infrastrukturou, různými typy plotů a podobně.
Izolované ostrovy nepřejí přežití
Závažnost problému fragmentace zvyšuje skutečnost, že jde obvykle o nevratný proces, který se navíc na populacích živočichů projevuje s určitým zpožděním. I po rozdělení krajiny izolované populace ještě nějakou dobu přežívají. Nedostatek nepříbuzných partnerů k produkci potomstva, mortalita na silnicích a další faktory se obvykle projeví až s větším časovým odstupem a postupně oslabí izolované populace do té míry, že začnou vymírat. Pokud se problémem budeme zabývat až v okamžiku, kdy početnost populací už klesá, je zpravidla pro úspěšné řešení příliš pozdě.












