Geny, hrnce, jáhlová kaše

Moderní metody pracující s analýzou izotopových poměrů, organických látek a archaické DNA, pomáhají mapovat migraci Slovanů do střední Evropy.

Migrace – téma, které se nám dnes jeví jako vysoce aktuální, zajímá archeology více než sto let. Již od počátku 20. století, kdy se archeologie jako věda etablovala, hledali vědci pravlasti různých skupin lidí a rekonstruovali trasy, po nichž se měly národy či etnika pohybovat v prostoru a v čase. Snažili se tak „vydestilovat“ z archeologických pramenů neliterární náhradu za konvenční politicko-vojenské dějiny, a přispět tak i svojí troškou do mlýna při vytváření národních dějin. Ve svých nálezech se snažili rozpoznat jednotlivé archeologické kultury, které spojovali s různými známými etniky a jejich dějinnými předchůdci. Změny archeologické kultury vysvětlovali jako důsledek migrací nových populací, které původní usedlé obyvatelstvo buď vytěsnily, zlikvidovaly, či vstřebaly do sebe. Snažili se tak napsat první kapitoly příběhu, který si ve svých učebnicích dějepisu četli žáci ve všech evropských zemích, kde se postupně formuloval nový narativ o počátcích toho či onoho národa či státu. Pochopitelně byl takový příběh pokaždé trochu jiný a někdy dokonce nepřátelsky a bojovně naladěn vůči příběhům jiných více či méně (to častěji) vzdálených národů.

1. Odběr vz orků pro analýzu archaické DNA v Archeogenetické laboratoři Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity Brno.

Snímek Pavlína Ingrová

Takové toxické chápání archeologických kultur začalo být po hrůzách světových válek právem kritizováno a od konce šedesátých letech 20. století hromadně odmítáno, což vedlo i ke ztrátě zájmu o migrace, a to zvláště v západoevropské vědě. Koncept archeologických kultur byl v extrémních případech označován za nacistický s odkazem na jednoho z proponentů tradičního či kulturněhistorického paradigmatu, který byl berlínský profesor archeologie Gustaf
Kossina, o jehož učení se opírala i agresivní ideologie Třetí říše (viz také článek Martina Kuny a Jana Turka).

Tato kritika však začala ve 21. století slábnout s rozvojem populační genetiky a archeogenetiky. Začalo se totiž ukazovat, že opakující se masové migrace opravdu měnily tvář Evropy v různých prehistorických i historických epochách, a nemůžeme je tedy jen tak ignorovat. Zároveň se hledal a stále hledá jejich správný výklad, který by nemohli zneužívat různí nacionální ideologové, pseudovědečtí rasisti a političtí extrémisti.

Místní, nebo přistěhovalci ?

Nastíněný vývoj se nevyhnul ani výzkumu slovansky mluvících populací, speciálně diskusím o jejich etnogenezi a migracích. Od počátku se vedl spor o to, zda tito lidé žili ve střední Evropě od pravěku, konkrétně již od doby bronzové, či zda přišli teprve na přelomu doby stěhování národů a středověku. Archeologové se rozdělili na autochtonisty a alochtonisty,¹⁾ podle toho, jakou teorii o původu Slovanů zastávali. Naprostá většina českých archeologů se stala alochtonisty a přiklonila se k názoru prvního profesora archeologie na Univerzitě Karlově Lubora Niederleho, který na základě filologických a historických pramenů předpokládal, že se pravlast Slovanů nachází ve východní Evropě, někde severně od Karpatského oblouku. Z této oblasti měli v historicky známých obdobích migrovat do různých částí kontinentu. Oproti tomu v Polsku se archeologická obec rozštěpila a boje mezi poznaňskou (autochtonistickou) a krakovskou (alochtonistickou) školou trvají do dnes.