i

Aktuální číslo:

2021/10

Téma měsíce:

Domestikace

Od vědomí k vědění

 |  7. 9. 2020
 |  Vesmír 99, 507, 2020/9
 |  Téma: 30 let CTS

Za vlády behaviorismu, empiricismu a materialismu ve vědě minulého století byla introspekce dlouho (a mnohdy je dodnes) odmítána jako něco nevědeckého, nespolehlivého a bezpředmětného. Přesto se v současné kognitivní vědě překvapivě dostává ke slovu bádání, které se otevřeně hlásí k introspekci jako k legitimní metodě získávání poznatků v takzvané perspektivě první osoby.

Před několika miliony let se na naší planetě objevily bytosti, které si uvědomily, že jsou. Toto uvědomění jim asi bylo ku prospěchu, protože o něj nepřišly. Jsou tu s ním dodnes, jsme to my a říkáme si člověk. Staráme se o sebe a tato starost nás povznáší i tíží. Poznali jsme, že kolem nás se rozkládá svět, který vnímáme a do něhož cíleně i zasahujeme. Toužíme o tom světě i o nás samých vědět stále víc. Jsme Homo sapiens curiosus.

Vědecké poznání již přineslo a dále přináší obdivuhodné množství poznatků o světě. O platnosti jedněch nepochybujeme, u druhých si nejsme tak úplně jisti – jak kdo, jak kterých a proč. Existují domněnky, hypotézy a celé teorie, kterých se držíme jen proto, že něco vyjasňují, a ani nás moc nepřekvapí, když se časem ukáže, jak jsou vachrlaté. Pak třeba jiná, novější vysvětlení lépe zapadnou do složité mozaiky našeho poznání.

V dalších úvahách se chci dotknout jisté zvlášť utajené sféry, kterou neumíme dost dobře uchopit ani pojmově. Nějak tu totiž vždy jde o niterný svět jednotlivého člověka – váš, můj, kohokoliv. Už v prvním odstavci této úvahy najdeme několik výrazů, které známe, běžně užíváme a ve vhodném kontextu jim jaksi rozumíme. Zde jsou: uvědomit si, starat se o sebe, poznat, vnímat, cíleně zasahovat, toužit, vědět. Co však znamená „jaksi rozumět“ těmto a podobným výrazům?

Robota prostě necháme, aby si někam ukládal všechny výskyty takových výrazů v jejich konkrétním kontextu, kdykoliv se s nimi u lidí setká. Časem se naučí je používat tak, až se nám zazdá, že jim snad i rozumí. Není vyloučeno, že stejně jsem se to v minulosti učil i já. Opravdu je to tak? Zkusmo obracím svůj pohled do sebe samého, pokoušeje se o jakousi elementární introspekci – a zjišťuji, že v hloubi mého nitra jsou významy podobných slov spojeny s čímsi, co je přinejmenším rozlišuje. Třeba když po něčem toužím, je to nějak jiné, než když toužím se toho zbavit. Když chci bdít, je to jiné, než když chci spát. Uznávám, že taková rozlišování jsou daleko od nějakého vědění, ale jak se k vědění klopotně blížit, to je moje dnešní téma.

Od první k třetí osobě

Jak už napovídá výraz „intro-spekce“, jde tu o zkoumání vlastního nitra. S uplatněním introspekce v kognitivní vědě se vynořují témata, jako například vnitřní prožívání, subjektivní zkušenost, svobodná vůle, uvědomování si sebe samého, empatie s druhými apod., o něž se odpradávna zajímala spíše filosofie. Pro studium takových témat se postupně vžilo i označení: věda o vědomí.1) Dnes už existuje bezpočet publikací s tímto zaměřením, a to pod různými úhly – od neurověd přes psychologii až po analytickou i fenomenologicky laděnou filosofii.

„Věda o vědomí vlastně nemůže jinak než se opírat o introspekční data. Chce-li ovšem dostát požadavku vědeckosti, musí se pokoušet tato data převádět do objektivní podoby.“

Věda o vědomí vlastně nemůže jinak než se opírat o introspekční data. Chce-li ovšem dostát požadavku vědeckosti, musí se pokoušet tato data převádět do objektivní podoby. Jinak řečeno, zbavovat je perspektivy první osoby2) („já“, „moje“ zážitky), a místo toho je předkládat v jazyku třetí osoby („on“ ve smyslu kdokoliv, a to v nezaujatém pohledu). S tímto cílem jsou navrhovány experimenty, v nichž se testovaný subjekt (řekněme „introspektor“) zaměřuje na své vlastní prožívání – jaké to pro něj je vnímat, mít pocit, rozhodovat se, být aktérem apod. – a předává o tom zprávu (písemně, ústně nebo jinak) badateli (experimentátorovi), který ji podrobuje analýze a srovnává s výsledky jiných testů. Dá se říct, že z hlediska badatele je to metoda druhé osoby. Obecně řečeno, jde tu o využití (dle předpokladu nepřesných, nespolehlivých a neúplných) údajů v perspektivě první osoby pro objektivní a posléze zveřejnitelné poznatky v jazyku třetí osoby. Individuální pohled „na sebe a pro sebe“ se mění na obecné vědění „o lidech pro lidi“.

Problém vědecké pravdivosti ovšem závisí na dosti záludné věci: do jaké míry a zda vůbec mají takto získané poznatky co dělat s tím, co introspektor opravdu prožil. Nezapomeňme, že badatel je také člověk a při analýze zpráv od introspektora může být vědomky či nevědomky ovlivněn svou vlastní introspekcí a užívat formulace, kterým rozumí jen díky ní. A naopak od introspektora můžeme čekat bezděčnou snahu přizpůsobit se ve své zprávě předpokládanému postoji a pojmosloví badatele.

Uvedu dvě často citované varianty, které jsou míněny jako vylepšení metody druhé osoby. V jedné variantě má komunikace mezi introspektorem a badatelem podobu evokačního rozhovoru.3) Pomocí dialogu badatel může přivést introspektora i k dodatečnému uvědomění si něčeho, co během prožívání bylo přítomno jen okrajově či předvědomě. Okrajové, předreflektivní vnímání je přirozeně jedním z klíčových témat vědy o vědomí.

Druhá varianta metody se zakládá na vzorkování zážitků.4) V průběhu běžné denní aktivity je zkoumaný subjekt občas a nečekaně vyrušen náhodným pípnutím přístroje, který má trvale u sebe. V tomto okamžiku je jeho úkolem zaměřit pozornost na to, co mu těsně před pípnutím probíhalo v mysli, a učinit si o tom záznam. Badatel může tento záznam zkoumat kdykoliv později. Výhodou je, že předmětem jsou běžné prožitky, které v aktuálním čase nejsou ovlivněny snahou je účelově reflektovat (tato snaha však může ovlivnit následný akt zápisu).

„Introspektor nemá v průběhu mikrosnu příležitost k racionální reflexi, má ji však částečně během perzistence mentálního obrazu, a hlavně později při studiu slovních zápisů většího počtu mikrosnů.“

Specifickým problémem všech introspekčních přístupů na principu druhé osoby je stupeň porozumění mezi zkoumaným subjektem (introspektorem) a badatelem (experimentátorem). V tom evokační rozhovor pomůže jen málo. Zkusme si proto poněkud spekulativně pohrát s radikálně jiným pojetím introspekční metody.5)

Mžikové zážitky

Sladit introspektora s badatelem lze snadno tím, že obě role převezme jedna a táž osoba. Budeme ji dále nazývat Introspektorem (s velkým „I“).6) Komunikační problém tím nezmizí, jen se odsune do otázky objektivace poznatků Introspektora. Ponechme ji zatím stranou.

Druhým předpokladem budiž omezení introspekce na velice krátké, tzv. mžikové zážitky. Příkladem může být bleskový vjem reálné scény, letmá vzpomínka, prostřih (snapshot) ve filmu, krátká vidina, mikrosen (k tomu se ještě vrátím) a rozmanité krátké pocity (úlek, strach, radost, obdiv, hnus…). Délku (trvání) mžikových zážitků nikdo nebude měřit (můžeme si myslet, že jsou v řádu sekund či méně), co je však důležité, že předpokládáme relativně bohatý věcný obsah mžikového zážitku (složitá scéna, mnoho souvislostí – podobně jako reálné situace kolem nás), takže popsat ho slovy nemusí být jednoduché.

Zúžení zájmu na mžikové zážitky se může zdát příliš restriktivní, avšak z hlediska úspěšnosti introspekce je podstatné. Umožňuje totiž obejít dvě nejčastěji uváděné obecné námitky vůči introspekci. Podle první nelze být zkoumajícím a současně zkoumaným, aniž by se tím ovlivnilo ono zkoumané: věnuji-li pozornost tomu, co se zrovna děje v mé mysli, stává se sama tato účelová pozornost součástí toho, co se zrovna děje v mé mysli. Jedna možnost, jak se vyrovnat s touto námitkou, je – stejně jako u mnoha jiných obávaných bludných kruhů – připustit časové zpoždění. Stačí totiž, aby k aktu introspekce došlo až po skončení zážitku, na který se zaměřuje. Právě u mžikových zážitků je to možné.

Tím však přichází ke slovu druhá častá námitka vůči obecné introspekci. Jestliže k aktu introspekce dochází post factum, jde vlastně o retrospekci a ta si vyžaduje paměť – ale jak víme, paměť je nespolehlivá, zkreslující a vágní. Opět pomáhá zúžení zájmu jen na mžikové zážitky, protože ty mohou být v mysli poněkud „přidrženy“, a tím Introspektor nemusí spoléhat na normální paměť (s třemi fázemi: uložení, uchování a vyvolání, které jsou – každá trochu jinak – poruchové). Nejprve uvedu návod, jak si to kdokoliv může ověřit sám na sobě (nadále se pro jednoduchost omezím na zážitky vizuální povahy).

Pohleďte na nějakou, třebas i obsahově bohatou statickou scénu, načež rychle zavřete oči a ponechte je chvíli zavřené. Všimnete si (doufám), že táž scéna se jakoby sama od sebe znovu vynoří, a pokud ji nezaplašíte, nějakou dobu přetrvá před vaším vnitřním mentálním zrakem (dá se to snadno fenomenálně odlišit od případného fyziologicky vyvolaného paobrazu). Toto znovuobjevení budu obecně nazývat perzistentní mentální obraz. Klíčové jsou dvě věci. Zaprvé se vám mentální obraz nejeví jako nějaká paměťová vzpomínka, ale spíš jako doznívání dříve zahlédnuté scény. Zadruhé dokud mentální obraz trvá, podržuje si více méně svůj původní věcný obsah, strukturu i další podrobnosti. Díky tomu si můžete celou scénu v duchu volně prohlížet čili přesouvat paprsek pozornosti z místa na místo a všímat si detailů. Máte přitom dost času na uvědomění si dokonce i toho, co ten či onen konkrétní prvek scény znamená právě pro vás, k čemu právě vás vyzývá.7) 

Poznamenejme, že mezi věcným obsahem původního zážitku a jeho třeba i hodně věrnou verzí v perzistentním mentálním obrazu je zásadní fenomenologický rozdíl: prvý se subjektu jeví jako něco aktuálního a fyzicky přítomného, zatímco druhý se jeví jen jako stopa či ozvěna něčeho již nepřítomného (pominulého). Po této stránce perzistence připomíná fantazijní imaginaci; od té se ovšem liší v něčem jiném: obsah perzistentního obrazu je vynucen původním zážitkem, zatímco obsah čisté imaginace si subjekt může volit sám.

Mikrosny

Mezi typy mžikových zážitků je jeden obzvláště zajímavý pro introspekční studium. Jsou to denní mikrosny. Jsou to extrémně krátké, převážně vizuální vidiny, které člověka nečekaně a samovolně přepadnou během normálního bdělého stavu, častěji snad při mírné únavě či ospalosti. O normálních snech existuje rozsáhlá literatura a stejně tak (z jiných důvodů) jsou hojně studovány krátké výpadky bdělosti – známé jako mikrospánky. Proto je udivující, jak málo jsou zkoumány mikrosny.8) Bylo by asi možné je pokládat jen za krátké zrakové halucinace, ale já bych dal přednost tomu, aby byly považovány spíše za přirozené průvodní jevy mikrospánků (obojí je námět pro empirická zkoumání).

Podle mého názoru by každé vážné studium introspekce mělo začínat u mžikových zážitků. Nejlépe dokonce u mikrosnů, pro něž je charakteristická jejich vytrženost z kontinuity vědomého života, přičemž jejich konkrétní obsah je neopakovatelný, nepřístupný druhým a nelze jej ovlivnit ani zvenku, ani zevnitř (snad budoucí neurověda k tomu řekne víc). Stejně jako u jiných mžikových zážitků Introspektor nemá v průběhu mikrosnu příležitost k racionální reflexi, má ji však částečně během perzistence mentálního obrazu, a hlavně později při studiu slovních zápisů většího počtu mikrosnů.

Právě nad těmito zápisy si Introspektor, tentokrát již jen v roli badatele, může klást množství otázek, například jaké to je, mikrosen snít, zda a jak si v něm uvědomuje sebe samého jako „diváka“ či „účastníka“ mikrosnu, zda obsah mikrosnu byl, či nebyl ovlivněn jeho dřívějšími prožitky, současnými náladami, případně tím, co očekává od budoucna, a třeba také, zda a jak moc se již přímo v mikrosnu něčemu divil, či nedivil, a čemu. V zápisu mikrosnu zpravidla chybí mnoho podrobností, co však znamená „chybí“? Buď si jich snící nevšiml, anebo všiml, ale zapomněl je, nebo chyběly už v samotném mikrosnu.9)

A tak si Introspektor bere na sebe s plnou zodpovědností zároveň roli zkoumaného i zkoumajícího a počítá s tím, že sám sobě rozumět bude. Ale stěží už někdo další. Obecná, intersubjektivní shoda, o níž usiluje tradiční věda, je mimo hru. To neznamená, že by Introspetor své poznatky tajil – naopak, může je poskytovat druhým, a ti si je mohou ověřovat sami na sobě a pro sebe. Aspoň pokud touží po vědění nejen o světě, ale i o sobě samém.

Ze zápisků Introspektora

Ze svých zapsaných mikrosnů10) vybírám namátkou tyto dva:

1. Přede mnou je dvojitý tmavozelený závěs či divadelní opona. Bližší část závěsu se právě roztahuje doleva a z jeho pozadí vychází nějaká dívka.

2. Pohled shora na hlavu jakéhosi velkého zvířete, hrocha nebo lachtana. Hlava zabírá skoro celé zorné pole a prudce se zvedá, snad aby mě podebrala. V silném leknutí se probouzím.

První jsem měl při jedné přednášce v CTS , druhý při sledování filmu na počítači, s přednáškou ani filmem však nemají žádnou obsahovou souvislost, ani s čímkoliv, co bych si pamatoval ze svého bdělého života. „Probuzení“ je vždy náhlé a je provázeno uvědoměním, že šlo o mžikový mikrosen, nikoliv o realitu.

V roli Introspektora mohu už i z těchto dvou bezprostředních zápisů vytěžit řadu náhledů. Především to, že v obou případech jsem právě já byl jejich subjektem (divákem i účastníkem), byly to moje zážitky, přímo mne se týkaly. V druhém příkladu jsem dokonce pocítil jisté ohrožení. Oba jsou zapsány z mé perspektivy („přede mnou“, „doleva“, „pohled shora“), přičemž mají podobu normální, převážně vizuální percepce, což platí v podstatě pro všechny moje mikrosny. V obou příkladech je zmíněn náznak pohybu („právě roztahuje“, „vychází“, „prudce se zvedá“), což však platí jen pro některé mikrosny, většinu ostatních tvoří víceméně statické výjevy. V druhém příkladu jde navíc o relativně vzácný pocit očekávání („snad aby mě podebrala“). Nápadná je neurčitost („nějaká dívka“, „jakéhosi zvířete“) a kategoriální nedourčenost („hrocha nebo lachtana“). Různé typy neurčitosti jsou přítomné vždy (souhrnně mluvím o nějakosti) a mohou souviset jak se sémantickým omezením jazyka˝, tak i s inherentní vágností mikrosnů samotných.

Mohlo by se zdát, že podobnou analýzu může nad mými zápisy provádět kdokoliv. Jistě to může zkusit, ale budou mu chybět moje původní zážitky, které jsem si svými slovy a často jen v náznacích zapsal. Jen já vím, jaké to bylo, když se hlava toho velkého zvířete zvedala, (snad) aby mě podebrala.

Poznámky

1) Odkazuji na odborný časopis Journal of Consciousness Studies (už 27 ročníků od r. 1994) nebo na sérii mezinárodních konferencí Towards a Science of Consciousness (první v r. 1994; v posledních letech změnily název na The Science of Consciousness, což je příznačné). Roku 2003 se tato konference konala v Praze a pořádalo ji naše CTS.

2) Často užívané termíny „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ jsou odvozeny z gramatických osob sloves.

3) Petitmengin C.: Describing one’s subjective experience in the second person: An interview method for the science of consciousness. Phenomenology and the Cognitive Sciences 5, 229–269, 2006, DOI: 10.1007/s11097-006-9022-2. Metodu původně navrhl P. Vermersch roku 1994. Vytěžování rozhovorem ovšem známe z psychoanalýzy a kriminalistiky.

4) Hurlburt R. T., Akhter S. A.: The Descriptive Experience Sampling method. Phenomenology and the Cognitive Sciences 5, 271–301, 2006, DOI: 10.1007/s11097-006-9024-0.

5) Blíže viz Havel I. M.: Zápisky introspektora. Oikumenh, Praha 2018.

6) Předpokládejme, že Introspektor má otevřenou mysl, umí ji používat a dovede vést plodný vnitřní dialog.

7) V této možnosti subjektivního „prohlížení“ se mentální perzistence podstatně liší od Husserlova pojmu retence.

8) Kanadský neurovědec Tore A. Nielsen užívá termín „mikrosen“ (microdream) pro velmi krátké spontánní, zpravidla vidiny, které se zjevují subjektu v hypnagogických stavech (tj. při přechodu od bdění ke spánku). Nielsen si klade za cíl vysvětlit obsahy takových mikrosnů jako směsi epizodických vzpomínek na dříve (i dávno) prožité reálné situace. K tomu účelu provádí experimentální výzkum v laboratorních podmínkách. (Viz Nielsen T. A.: Microdream Neurophenomenology. Neuroscience of Consciousness 1–17, 2017, DOI: 10.1093/nc/nix001.)

9) Různé podobné otázky pro delší sny jsou tématem dialogu Havel I. M., Ajvaz M.: Snování – Rok dopisů o snech. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008.

10) Několik let si zapisuji zajímavější obsahy vlastních mikrosnů; už jich mám přes 300.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: 30 let CTS
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie, Kognitivní vědy

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Další články k tématu

Arény pravěku a rituální krajina pod Řípem

V naší krajině se skrývají tajemství předků, která nelze pouhým okem spatřit, a přesto jejich pozůstatky dokážeme odhalit jako kamínky dávno...

Konec metabolické teorie?

Metabolická teorie biologie, vzniklá na přelomu století jakožto grandiózní pokus unifikovat porozumění biologickým procesům pomocí škálovacích...

Produktivita prostředíuzamčeno

Rostliny potřebují ke svému růstu teplo, vodu a sluneční svit. Není proto divu, že teplé a vlhké tropické lesy s víceméně celoroční vegetační...

O vulkánech netušených

I když žijeme na území dosti vzdáleném aktivním vulkanickým oblastem, o sopky, i ty relativně mladé, zde rozhodně nouze není. Ba naopak. Zbytky...

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...

Dvě kulatá výročí

Přesně před dvaceti lety vyšel v jednom interním geologickém věstníku1) krátký a vtipný esej o tom, že se lidstvo díky důsledkům vědecké...

Ten druhý smysl: akustický obrat v dějinách vědyuzamčeno

Kdy je ladička hudební pomůckou a za jakých okolností se stává vědeckým nástrojem? Jaký je vztah mezi sluchem, zrakem a objektivitou a kdy se...

Ekonomie daru: Má každá darovaná růže svůj trn?uzamčeno

Dary obvykle přinášejí radost. Darování však může mít i stinnou stránku. Pokud například dostanete svetr se sobem v ceně 500 korun, avšak vy si...

Studia krajinyuzamčeno

Krajina někdy v běžné řeči splývá s přírodou nebo také s venkovem, tento výraz se používá i jako metafora. Řekne se výlet do přírody, myslí se...

Patočkova (skrytá) přítomnost v dnešní české filosofiiuzamčeno

Že myslitelské dílo Jana Patočky nepřestává být předmětem zájmu současných českých filosofů, je zjevné; uvádět konkrétní interpretace a polemiky...

Jak kolísal obsah CO2 za posledních 23 milionů let?

Přímá měření obsahu CO2 v atmosféře probíhají o něco delší dobu než šedesát let. Bubliny v grónském ledovci pomáhají prodloužit tuto škálu...

Latour o antropocénuuzamčeno

Bruno Latour patří mezi nejcitovanější autory v sociálních vědách. Renomé získával především jako sociolog vědy, nikdy se ale nebránil přesahům do...

Doporučujeme

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Estrogeny jsou pohlavní ženské hormony, které nejenom řídí funkce pohlavního systému, ale významně ovlivňují většinu orgánů a tkání ženského...
Nejlepší cesta, kterou máme

Nejlepší cesta, kterou máme

Eva Bobůrková  |  4. 10. 2021
Člověk se nechová jen racionálně, když se rozhoduje, a to nejen o svých penězích, ale i na pracovním trhu nebo u volebních uren. Jak se občané...
Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Jan Robovský  |  4. 10. 2021
Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné