Od vědomí k vědění

Za vlády behaviorismu, empiricismu a materialismu ve vědě minulého století byla introspekce dlouho (a mnohdy je dodnes) odmítána jako něco nevědeckého, nespolehlivého a bezpředmětného. Přesto se v současné kognitivní vědě překvapivě dostává ke slovu bádání, které se otevřeně hlásí k introspekci jako k legitimní metodě získávání poznatků v takzvané perspektivě první osoby.

Před několika miliony let se na naší planetě objevily bytosti, které si uvědomily, že jsou. Toto uvědomění jim asi bylo ku prospěchu, protože o něj nepřišly. Jsou tu s ním dodnes, jsme to my a říkáme si člověk. Staráme se o sebe a tato starost nás povznáší i tíží. Poznali jsme, že kolem nás se rozkládá svět, který vnímáme a do něhož cíleně i zasahujeme. Toužíme o tom světě i o nás samých vědět stále víc. Jsme Homo sapiens curiosus.

Vědecké poznání již přineslo a dále přináší obdivuhodné množství poznatků o světě. O platnosti jedněch nepochybujeme, u druhých si nejsme tak úplně jisti – jak kdo, jak kterých a proč. Existují domněnky, hypotézy a celé teorie, kterých se držíme jen proto, že něco vyjasňují, a ani nás moc nepřekvapí, když se časem ukáže, jak jsou vachrlaté. Pak třeba jiná, novější vysvětlení lépe zapadnou do složité mozaiky našeho poznání.

V dalších úvahách se chci dotknout jisté zvlášť utajené sféry, kterou neumíme dost dobře uchopit ani pojmově. Nějak tu totiž vždy jde o niterný svět jednotlivého člověka – váš, můj, kohokoliv. Už v prvním odstavci této úvahy najdeme několik výrazů, které známe, běžně užíváme a ve vhodném kontextu jim jaksi rozumíme. Zde jsou: uvědomit si, starat se o sebe, poznat, vnímat, cíleně zasahovat, toužit, vědět. Co však znamená „jaksi rozumět“ těmto a podobným výrazům?

Robota prostě necháme, aby si někam ukládal všechny výskyty takových výrazů v jejich konkrétním kontextu, kdykoliv se s nimi u lidí setká. Časem se naučí je používat tak, až se nám zazdá, že jim snad i rozumí. Není vyloučeno, že stejně jsem se to v minulosti učil i já. Opravdu je to tak? Zkusmo obracím svůj pohled do sebe samého, pokoušeje se o jakousi elementární introspekci – a zjišťuji, že v hloubi mého nitra jsou významy podobných slov spojeny s čímsi, co je přinejmenším rozlišuje. Třeba když po něčem toužím, je to nějak jiné, než když toužím se toho zbavit. Když chci bdít, je to jiné, než když chci spát. Uznávám, že taková rozlišování jsou daleko od nějakého vědění, ale jak se k vědění klopotně blížit, to je moje dnešní téma.

Od první k třetí osobě

Jak už napovídá výraz „intro-spekce“, jde tu o zkoumání vlastního nitra. S uplatněním introspekce v kognitivní vědě se vynořují témata, jako například vnitřní prožívání, subjektivní zkušenost, svobodná vůle, uvědomování si sebe samého, empatie s druhými apod., o něž se odpradávna zajímala spíše filosofie. Pro studium takových témat se postupně vžilo i označení: věda o vědomí.¹⁾ Dnes už existuje bezpočet publikací s tímto zaměřením, a to pod různými úhly – od neurověd přes psychologii až po analytickou i fenomenologicky laděnou filosofii.