Latour o antropocénu

Bruno Latour patří mezi nejcitovanější autory v sociálních vědách. Renomé získával především jako sociolog vědy, nikdy se ale nebránil přesahům do ostatních oborů. Napsal řadu empiricky podložených studií – o laboratorních vědeckých praktikách, o technologických inovacích, o fungování správního soudu nebo o Luisi Pasteurovi a jeho době.¹⁾ V posledních letech na sebe upozorňuje tím, že promlouvá o antropocénu (někdy píše o „novém klimatickém režimu“). Kdo se o antropocén jen trochu zajímá, nemůže Latourovo jméno přehlédnout. Pozoruhodné je, že jeho obrat k novému tématu je často spojován s údajným obrácením názorovým.

„Bruno Latour , veterán ‚válek o vědu‘, má novou misi,“ hlásá titulek nedávného rozhovoru.²⁾ Místo aby na vědu útočil, jako donedávna, začíná ji prý v éře „alternativních faktů“ hájit. Latour sice vůči takovému výkladu namítá, že proti vědě nikdy nic neměl, nicméně přiznává, že k jakémusi důležitému posunu u něj došlo. V tomto krátkém textu se chci tomuto posunu věnovat.³⁾

Bruno Latour vždycky vzrušoval a provokoval. Přicházel s originálními vhledy, rozvracel ustavené pořádky, navrhoval překvapivá řešení. A také kolem něj vždycky bylo dost nedorozumění. Leckdo ho pasoval na krajního relativistu, zatímco on vysvětloval, že ve skutečnosti je realista. Brali ho za představitele sociálního konstruktivismu, ale on se vlastně vůči sociálnímu (!) konstruktivismu vymezoval a trval na tom, že vysvětlovat např. vědecká fakta „sociálně“ je mu cizí. Proslul jako ten, který do sociálních věd přivedl tzv. non-human aktéry, nejrůznější věci a technologické artefakty, a mnozí jeho stoupenci se pak předháněli v tom, kdo vymyslí bizarnějšího „aktéra“, třeba strom nebo plastovou lahev. Jenže podle Latoura nějaké čistě ne-lidské jsoucno je typicky stejně bezmocné a nereálné jako „nahý“ a od všeho ostatního oproštěný lidský subjekt. Akceschopnost přichází s propojováním, zdůrazňuje Latour, a to v zásadě kdečeho s kdečím. O to jde. Pro řadu lidí je Latour věrozvěst doby hybridů, ve které si naplno uvědomujeme, že jsme nikdy nebyli moderní. To je ale nepochopení Latourovy asi nejslavnější knihy We Have Never Been Modern:⁴⁾ v ní se totiž líčí, jak se modernost zhroutila pod vahou vlastního úspěchu a jak klíčem k pochopení toho, co se stalo, je vztah mezi hybridizací a purifikací, tedy dvěma procesy, které jdou vždy ruku v ruce (a nikoli proti sobě, jak se často soudí).