Dvě kulatá výročí

Přesně před dvaceti lety vyšel v jednom interním geologickém věstníku¹⁾ krátký a vtipný esej o tom, že se lidstvo díky důsledkům vědecké a průmyslové revoluce zařadilo mezi dominantní globální geologické činitele. Součástí sdělení byl rovnou návrh na formální vymezení této nové epochy celoplanetárního vývoje. To pravověrné geology pořádně nadzvedlo. Chytlavý koncept spolu s negativní reklamou posléze dokonale zafungoval. Z původní vtipné provokace se stal obecný, v některých ohledech přímo popkulturní myšlenkový statek.

Pravidelný čtenář Vesmíru už nepochybně poznal, o jakém konceptu je řeč. Vždyť antropocénu bylo před nedávným časem věnováno celé jedno číslo.²⁾ Možná si dokonce vzpomene, že se o něm ve Vesmíru psalo na začátku roku 2002,³⁾ čímž byl tento pojem vůbec poprvé uveden do české populárně-vědecké literatury.

Řekne-li se „antropocén“, ošívají se ovšem nejen geologové, pro které je představa jakési „geologie současnosti“ či „geologie lidstva“ problematická přinejmenším z metodologického hlediska. Mnozí jiní, včetně konzervativněji založených filosofů, zase nechápou, co je na této myšlence vlastně tak strašně nového. Právě zesnulý nestor české přírodovědy Vojen Ložek nás ostatně učil, že vliv člověka je charakteristický pro celý holocén a že naše příroda je s lidskou činností provázána odpradávna. Přiznáváme se, že jsme s konceptem antropocénu měli ze všech těchto důvodů značný problém – a to máme „geologii současnosti“ a globální změny jako kvartérní paleoekolog a makroekolog takříkajíc v popisu práce. Není vyhlášení „věku člověka“ na Zemi příliš velkohubé a zpupné? Není v posledku důkazem ztráty nadhledu a perspektivy, smyslu pro měřítka a realitu vůbec? „Poručíme větru, dešti“ už jako by nemělo stačit a z nechvalně proslulého imperativu že by se rovnou měl stát faktický popis celoplanetární situace?

Koncept antropocénu každopádně představuje novou výzvu. Hozenou rukavici dnes zvedá leckdo, a každý po svém – výtvarní umělci, postmoderní filosofové, aktivisti. My vědci bychom si mohli celou věc postavit přinejmenším jako hypotézu a vyvinout úsilí k jejímu eventuálnímu vyvrácení. Přesně to se také děje a dít bude, protože zvířené vody se hned tak neusadí. Geologové se přou o nejrůznější stratigrafická kritéria, geochemici do čím dál větších detailů popisují dopady lidmi způsobených změn na dynamiku procesů v atmosféře, v půdách i ve vodách. Biologové zkoumají vliv těchto změn na areálovou dynamiku organismů, na vznik „nových ekosystémů“, na biologické invaze, evoluci a vymírání. Sociologové a ekonomové se zabývají nejrůznějšími „aktéry“, které antropocenní situace plodí. Environmentální aktivisti v antropocénní rétorice hledají podporu pro zvýšení průraznosti vlastního politického usilování. Antropocén jako samostatný fenomén tu zkrátka je, a to nezávisle na tom, zda jej lze geologicky rigorózně vymezit a zda lidský vliv je skutečně srovnatelný s běžnými geologickými činiteli. Možná jde o nový stav světa, každopádně jde ale o nový náhled na svět – na svět, kde člověk sice dominuje, ale neřídí jej a je beznadějně zapleten do přírodních procesů.⁴⁾

Základním antropocénním náhledem je, že neexistuje cosi jako čistá, od člověka oproštěná příroda, a zároveň že nelze o společnosti uvažovat bez ohledu na její ukotvení v rozmanitých přírodních skutečnostech. To ale také znamená, že nám tradiční rozdělení věd na „přírodní“ a „společenské“ začíná být na překážku. Že brání porozumět současným změnám, které charakterizuje netriviální provázanost přírodních a společenských procesů. Nezbývá proto, než se vynasnažit prolomit tradiční oborové bariéry a učit se komunikovat napříč disciplínami. Právě taková snaha je původním smyslem existence Centra pro teoretická studia, společného pracoviště UK a AV ČR, které právě slaví 30 let od svého založení a jemuž je věnováno toto číslo Vesmíru.