Produktivita prostředí

Rostliny potřebují ke svému růstu teplo, vodu a sluneční svit. Není proto divu, že teplé a vlhké tropické lesy s víceméně celoroční vegetační sezonou jsou považovány za nejproduktivnější biom na Zemi. Tropické lesy jsou zároveň extrémně druhově bohaté a produktivita je tak právem považována za hlavní příčinu proměnlivosti v počtu druhů na Zemi. Tato učebnicová tvrzení ovšem narážejí na zásadní problém, že produktivitu neumíme spolehlivě stanovit, a to především na velkých prostorových škálách.

Produktivita, která vyjadřuje úživnost daného stanoviště, se nejčastěji měří jako množství rostlinné hmoty vyprodukované na jednotku plochy za jednotku času. Dá se proto celkem dobře měřit na malé ploše, kde můžeme vegetaci přímo posekat, usušit a zvážit, případně aspoň změřit její výšku nebo přírůstky kmene.

Složitější situace nastává na úrovni krajinné, kontinentální či globální, kde produktivitu přímo měřit nejde. Lze místo toho měřit jiné proměnné, u kterých předpokládáme, že s produktivitou souvisejí, a z nich pak můžeme pomocí modelů produktivitu vypočítat. Modelů globální produktivity je hodně, často se liší ve svých vstupních proměnných a bohužel i ve výsledných hodnotách. Některé modely jsou založeny výhradně na klimatických proměnných (především na teplotě a srážkách) s předpokladem, že rostliny víc rostou, když je vlhko a teplo. Jiné modely se kromě klimatických proměnných spoléhají i na míru zelenosti vegetace snímané z družic, další na intenzitu slunečního záření. Složitější modely v sobě zahrnují například i to, jak rychle různé typy vegetace rostou. Všechny modely ovšem zanedbávají fakt, že rostliny potřebují kromě vlhka a tepla i dostatek živin [1].