Patočkova (skrytá) přítomnost v dnešní české filosofii

Že myslitelské dílo Jana Patočky nepřestává být předmětem zájmu současných českých filosofů, je zjevné; uvádět konkrétní interpretace a polemiky by v době fulltextových vyhledávačů a internetových katalogů a bibliografií bylo nošením dříví do lesa. Patočkovo působení je však živé i na místech, kde není výslovně připomínán, a na tento víceméně skrytý vliv snad není zbytečné několika slovy poukázat.

Co vlastně mělo být účinkem Patočkova působení, jaké výsledky on sám od své filosofické práce požadoval a očekával?

Už koncem třicátých let několikrát kritizoval české vzdělané vrstvy pro nedostatečnou šíři horizontů, konkrétně pro slabý vztah k velkým „orientačním bodům“: jednou měl na mysli antiku, francouzskou filosofii 17. a 18. století a německou klasickou filosofii, jindy antiku, křesťanství a osvícenství, pokaždé však nejvíce postrádal živý, niterný vztah k antické filosofii. V následujících dekádách se jeho hodnocení situace příliš nezměnilo: když mu o třicet let později, v rozhovoru k jeho šedesátinám, položil Josef Zumr otázku, co podle něj česká filosofie potřebuje nejvíce, odpověděl: „Nejosvědčenější cestou je důkladná práce s textem. Té je nutno naučit se v semináři. Přál bych našemu filosofickému studiu vznik dobrých a stále udržovaných seminářů o hlavních velkých postavách a tématech filosofie: Platón, Aristotelés, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Hegel… jen abych jmenoval ty hlavní nezbytné.“