Najít své těžiště kontroly

„Svobodu, nebo smrt je návod, jak vyhrát bitvu, ale zároveň recept na rozchod,“ říká bývalý hlavní armádní psychiatr Jan Vevera. Faktory, které činí na bojišti (nejen) ukrajinské vojáky psychicky odolnějšími, mohou být v civilu zhoubou. Poměr zraněných a mrtvých se v této válce dramaticky mění ve prospěch přeživších. Ale: „Čím více zraněných přežije, tím více se jich dožije posttraumatické stresové poruchy.“

Jak bedlivě sám sledujete válku na Ukrajině? — Určitě mnohem méně než v prvních měsících, kdy jsem dění sledoval opravdu velmi intenzivně. Mé počínání kopíruje fáze vyrovnávání se s katastrofou. Na začátku je člověk velmi angažovaný, ať už jde o povodně, zemětřesení, nebo válku, o to víc, když je to blízko. Ale pozornost se neudrží déle než několik měsíců.

Jistě. Na druhou stranu mi přijde přepjaté, když lidé, kteří žijí tady, kde nelítají žádné rakety nebo bitevní drony, říkají, že jsou válkou unavení. — Ale oni se unavení cítí. Válka jim však často zároveň umožňuje nalezení nějaké pojmenovatelné příčiny jejich nespokojenosti nebo frustrace. Odborným jazykem: těžiště kontroly se přesunuje na někoho jiného. Válka a s ní spojené jevy, třeba i uprchlická krize, z nás snímá vinu za naše neúspěchy. Což ale zároveň vede ke snížení snahy o změnu, k pasivitě, vyšší zranitelnosti vůči stresu a vyšší míře úzkostí a depresí. Znepokojivé je, že trend přesouvání těžiště kontroly na někoho nebo něco mimo nás samotné v posledních desetiletích roste.

Ale jinak ten obecný zájem kopíruje pořád stejnou křivku (viz obr. 2). V souvislosti s covidem jsme ji publikovali v Časopise lékařů českých (2021). Poprosil jsem kamarády z několika neziskových organizací, aby mi dodali grafy, jak jim ve dnech, týdnech a měsících od nějaké katastrofy „cinkají“ peníze na konto, abych měl podklad pro odborný článek o pozornosti lidí. Odmítli mi je dát, že by to mohlo být demotivující. Každopádně potvrdili, že tolik, co vyberou v prvních dnech, už pak nevyberou nikdy.

Ale na konta, ze kterých se financují nákupy dronů, vojenské techniky a vybavení, lidé peníze pořád posílají. — Ano, tam to má jiný průběh, poměrně stabilní, jenže tady se bavíme o milionech, u velkých humanitárek o stovkách milionů. Motivační struktura dárců je jiná. Díky patří všem vytrvalým jedincům, kteří pomáhají, organi- zují, vozí staré auťáky a sanitky na Ukrajinu, ale nejde už o celonárodní vzepětí. Jsou to podle mě hrdinové, ale přijali tuto činnost jako součást života, jako třeba „ušlechtilé“ hobby. Tady už však nejde o společnost, ale o jedince.

Prof. MUDr. Jan Vevera, Ph.D. (*1970) je přednostou psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň. Byl hlavním psychiatrem Armády ČR a jako vojenský psychiatr byl dvakrát na misi v Afghánistánu. Jako postdoktorand působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Kromě psychiatrie vyučuje také lékařskou etiku. Ve své vědecké práci se věnuje biologickým a environmentálním faktorům násilného chování a posttraumatické stresové poruše. Za práce na tato témata opakovaně získal Národní psychiatrickou cenu prof. V. Vondráčka.

Snímek Univerzita Karlova, Hynek Glos

K tomu, jak česká společnost vnímá válku a jevy s ní spojené, se za chvíli dostaneme. Ale ráda bych zůstala chvíli na bojišti. V čem je ta současná válka na Ukrajině – co se týče psychiky vojáků – odlišná od jiných konfliktů? Od těch, s nimiž máte jako vojenský psychiatr vlastní zkušenost, tedy Afghánistán, Irák, a od těch, které známe z historie? — Války v Iráku a Afghánistánu se od Ukrajiny zásadně liší. To byly asymetrické války nízké intenzity. My jim říkali mise. Laici předpokládají, že většina vojenských psychiatrických zranění byla způsobena traumaty z boje. To není pravda. Bojové jednotky v konfliktech nízké intenzity nejsou tak často vystaveny zdrcujícímu stresu, nezbytnému pro rozvoj příznaků bojové stresové reakce (tak armáda nazývá diagnózu akutní reakce na stres). Místo toho se objevovala řada méně dramatických příznaků, především špatná nálada a stesk po domově, potíže se zvládáním prostředí, poruchy spánku. Válka na Ukrajině je návratem k bojům vysoké intenzity a k trvalému ohrožení. Proto bude akutních reakcí na stres více a chronický stres bude silnější. Myslím, že to je srovnatelné se zákopovou válkou první světové války.

A co reje bojových dronů, to je přece ve válce novinka... — Ve své psychologické podstatě to tak nové není. To, co dělají  drony, začalo poprvé dělat dělostřelectvo za první světové války. Intenzita možného přímého ohrožení „z dálky“ a absence bezpečného zázemí je zásadní.

Co to dělá s psychikou vojáků? — V míře „zhroucení“ to bude velmi podobné právě první světové válce, protože v Afghánistánu a dalších „asymetrických konfliktech“ jsme ty klasické psychiatrické symptomy tak hojně neviděli. Jistě, když je někdo svědkem toho, že kamarád přijde o nohy na minovém poli nebo blízko něj dopadne raketa, může se u něj vyskytnout akutní reakce na stres, což asi sedmkrát zvyšuje pravděpodobnost rozvoje posttraumatické stresové poruchy (Post-Traumatic Stress Disorder, PTSD). Celkem trpělo PTSD v naší armádě asi jedno procento veteránů z Afghánistánu. Na Ukrajině je to nesrovnatelně horší. Tam jsou vojáci týdny a měsíce opravdu v neustálém stresu. Naši kolegové v nemocnicích na Ukrajině referují také o vojácích s nevysvětlitelnými bolestmi hlavy a břicha a s pískáním v uších. To jsou příznaky somatizace deprese a lehkého traumatického poranění mozku (mTBI). A pak je tu ještě druhý důvod, proč se PTSD stala typickým zraněním válek v Iráku a Afghánistánu.

A to? — Mnohem víc lidí přežije, poměr mrtvých a živých se dramaticky změnil. Čím více zraněných přežije, tím více se jich dožije PTSD a mTBI.¹⁾