K čemu je umění?

Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi, většinu dne neodpočíváme ve stínu baobabů – tedy pokud zrovna nelovíme, rozuměj „neprogramujeme“. Příslušníci všech lidských kultur zpívají, věnují se výtvarnému umění, vymýšlejí, upravují a předávají si příběhy. Jak se nám to tedy stalo?

Odpovědí se nabízí hned několik. Snad proto, že umění je kompozitní kategorií, k jejíž současné podobě nevede jediná cesta motivovaná jediným selekčním tlakem. To je charakteristika, kterou sdílí například s jazykem. Ptáme-li se, k čemu mají lidé jazyk, dá se krátce odpovědět, že ke komunikaci. Dlouhá odpověď však bude plná fines a paradoxů. Schopnost přesné, a přitom úsporné komunikace se totiž svým nositelům vyplatí hned z několika důvodů. Kdo umí výstižněji formulovat, o co mu jde, dokáže své kroky lépe koordinovat s ostatními. Skupina lidí, co se „dokážou domluvit“, představuje nebezpečnou konkurenci těm, co se tak dobře domluvit nedovedou; vykazují-li jazykové dovednosti vysokou dědivost a má-li každý jedinec tendenci koordinovat se spíše s těmi, kdo jsou mu příbuzní, může selekce na úrovni příbuzenských klanů vytáhnout komunikační dovednosti sociálně žijícího tvora „z nuly na sto“ snad i za pár desítek tisíc let. Rovněž je však pravda, že kdo má „prořízlou pusu“, může přesvědčit ostatní, aby udělali i to, co je pro ně nevýhodné. Alely zvyšující jazykové schopnosti se tak šíří díky tlakům na vyšší koordinaci v rámci skupiny i tlakům na vyšší kompetiční schopnosti v rámci této skupiny. Ve formální rovině jde o dva odlišné procesy, které mohou působit stejným směrem i proti sobě, ďábel je v detailu. Když se pletichařením a vzájemným překecáváním skupiny mluvků příliš vysilují, zbude jim méně energie na efektivní konfrontaci (byť perfektně koordinovanou) mezi skupinami.

Samci lemčíků se mezi sebou poměřují působivostí sbírek nalezených předmětů (doslova „objets trouvés“, jak se taková umělecká praxe nazývá, pokud se jí věnuje člověk). Hotové sbírky rády okukují nejen samice, které si podle nich vybírají partnera, ale i ostatní samci – typicky mladí –, aby viděli, „jak se to dělá“. Domácí galerista je často sleduje s obavami, „aby mu tam něco nerozházeli“. Lemčíci hedvábní (Ptilonorhynchus violaceus, na obrázku) upřednostňují, zvláště ve vyšším věku, modré předměty, které bývá v přírodě mimořádně obtížné sehnat. Proto ptáci s oblibou sbírají nejrůznější plastové odpadky; zde víčka plastových láhví, brčka a čepičky propisovaček.

Snímek IainStych, istockphoto.com

Databáze zvířecích paralel

I umění se dá označit za nástroj komunikace, byť poměrně specifické. Na první pohled splývá s čestnou a přitom nákladnou signalizací podložních kvalit, která je u pohyblivých, pohlavně se množících tvorů široce rozšířená. Právě mezi nákladnými signály zvířat, jež se snaží přilákat pohlavního partnera, najdeme nejbližší ekvivalenty umění (viz článek „Krásný jako zvíře“).

To, čemu se věnují samci lemčíků, tedy stavbě loubí (obr. 1) a shromažďování tematicky a barevně příbuzných produktů, je spíše činností galeristickou či muzejnickou než vyloženě výtvarným uměním, ale vokalizace řady pěvců si můžeme troufnout beze studu označit za hudbu.

V lidském světě se prostředkem měření sil uvnitř pohlaví i mezi pohlavími může stát jakékoliv umění, které bude pro soky dostatečně náročné, aby nás v dané disciplíně snadno nepředčili. Může to být jeden z důvodů, proč neustále vznikají nové sporty. Některé se od dosavadních liší jen nepatrně, jiné přidávají rysy extrémnosti v podobě vyšších vyplavených dávek hormonu štěstí i získaného obdivu lidí stejného „kmene“. Jedněmi z prozatím posledních, které pronikly do Česka, jsou teqball, discgolf, famfrpál a jugger. Posledně jmenovaný sport (na snímku utkání na brněnském stadionu Za Lužánkami) je založen na australsko-americkém sci-fi filmu Pozdrav od juggerů (The Salute of the Jugger) z roku 1989. Drsnější variantou hry je tzv. český jugger, hraný od roku 2009.

Snímek Marie Stránská, MAFRA, Profimedia

Tato hudba velmi často slouží k přilákání partnera. Samičky kanárů například porovnávají výkon zpěváků, dostupných hnízdních partnerů v okolí. Některé „slabiky“ zpěvu, v kontextu lidské hudby bychom je asi označili spíše jako krátké opakované motivy či fráze (riffy), samice stabilně hodnotí jako žádoucí. Kanár, který tyto „sexy“ slabiky ovládá, může očekávat více příležitostí k páření. Vkus kanářích samic však není náhodný – ony sexy riffy skutečně napínají samčí schopnosti až k hranicím možného. Kanáří „sexy slabiky“ obsahují rychlé střídání vysokých a nízkých tónů, kterého je pták schopen dosáhnout jedině tak, že střídavě pouští vzduch levou nebo pravou polovinou syringu, zpěvného ústrojí, které se nachází v místě, kde se průdušky vedoucí do plic spojují do jediné průdušnice. [1] Levou polovinu syringu ovládá pravá mozková hemisféra, pravou levá. Ptáci nemají most, který mozkové hemisféry propojuje – trámec (corpus callosum); koordinace výkonu obou mozkových hemisfér je pro ně obtížnější než pro savce. Schopnost produkovat „obtížné riffy“ tedy nese čestnou, nezfalšovatelnou zprávu o kognitivních schopnostech samce, které se mohou blahodárně projevit i v koordinaci letu či v řadě dalších oblastí živobytí.