Kde se to v nás bere
Výjimečnost umění vnímají lidé napříč věky i společnostmi. Střeží ho a pečují o něj, uzavírají ho do trezorů a oceňují horentními sumami, nebo ho ničí, když chtějí jít „přímo po krku“ jiné kultuře s odlišnými hodnotami. Používají ho k různým oslavám a uctění řádu věcí, například boha či bohů nebo společenského útvaru jako státu, přechodů mezi řády lidského života (např. dítěte v dospělého). Také se používá k propojení s neviditelným řádem skutečnosti, jako je spirituální svět či vlastní duše. Výjimečnost cítíme, když nám samotným pod rukama vzniká jedinečná kompozice, ať už obraz, melodie nebo příběh, či když ztvárníme nějaký moment lidské existence za pomocí nejrůznějších uměleckých prostředků i vlastního těla v happeningu či performanci. Je ale takové umění výjimečné z hlediska fungování lidské mysli a činnosti mozku? Odpovědi na tyto otázky hledají neuroestetika a kognitivní neurovědy umění.
Podívejme se na téma úhlem pohledu neuroestetiky, mladé disciplíny, která nachází pravidelnosti v reakcích mozku na estetický prožitek, a kognitivních neurověd umění. Tato širší perspektiva se oproti neuroestetice neomezuje na pouze „estetickou“ komponentu prožitku a zdůrazňuje, že pro pochopení, jak umělecká díla působí na náš mozek, potřebujeme zaměřit pozornost na širší škálu stavů a neurálních mechanismů, protože základem umění není pouhé – byť zcela specifické – zalíbení, pohnutí či zaujetí. Při hledání odpovědi mozku na působení umění využíváme neurozobrazovací metody, jako je především funkční magnetická rezonance (fMRI), elektroencefalografie (EEG) a řada dalších, pomocí nichž například zjišťujeme, které oblasti mozku jsou při vnímání uměleckých děl aktivní.
Výzkumy ukazují, že s uměleckými stimuly souvisejí skoro všechny oblasti mozku. Je to i tím, že různé umělecké druhy zasahují různé smysly. Pro jednoduchost se budeme věnovat pouze obrazům. I tak nacházíme rozsáhlou škálu oblastí, od těch souvisejících se zpracováním běžného vizuálního stimulu ve zrakové, motorické a spánkové kůře, přes regiony spojené s vyhodnocováním emocí a systémem odměny, až po frontální oblasti zodpovědné za kognitivní kontrolu, nebo ty, které se podílejí na vnímání druhých lidí (sociální kognici)1 a schopnosti monitorovat své vlastní myšlení (metakognici) či přemýšlení o sobě samém.2 Která z mnoha oblastí mozku se do zpracování takových vjemů zapojí, záleží na řadě okolností. Kupříkladu na tom, jakou fázi a jak dlouhý úsek zpracování uměleckého díla3 sledujeme, jak experiment vystavíme, jestli porovnáváme obrazy, které se výzkumným subjektům líbí, s těmi, které je nijak nezaujaly; jestli porovnáváme umělecké obrazy s neuměleckými fotografiemi; jestli se snažíme zachytit poznávací (kognitivní) proces a zpracování obrazů dodáním nějaké význam nesoucí souvislosti.