Krásný jako zvíře

Příroda byla nejen v rámci západní civilizace vždy nevyčerpatelným zdrojem lidského úžasu. Vidíme tvary, útvary, podoby, vzory, které nemohly vzniknout náhodou, na to jsou příliš uspořádané, a zároveň nevíme, jaké má toto uspořádání smysl. Vzniká tím zaujetí, úžas, vedoucí nás ke snaze skrytou příčinu takového uspořádání odhalit.

V novověkém dělení oborů lidského poznání se úvahy o kráse – jež se staly součástí estetiky, tedy přísně vzato novověké filozofické disciplíny – zařazují do věd humanitních a orientovaly se stále více na projevy umělecké krásy. Ne zcela zamýšleným důsledkem tohoto pohybu se pak stává na poli filozofické estetiky nejen opomíjení reflexe krásy zvířat, ale přírodní krásy v celé její šíři. Novověké rozdělení přírodovědných a humanitních kompetencí, včetně postupného vyklizení překrývajících se polí – kam patří např. krása zvířat – přineslo zajímavé napětí: marnotratnou tvořivost přírody máme sice doslova před očima, ale protože začala být estetika ztotožňována (po jistou dobu takřka výhradně) s filozofií (lidského) umění, vysvětlují se přírodniny i živé organismy v novověku skrze suchopárně spořivé přírodní zákony.

O původu a významu kresby na hlavě tygra (Panthera tigris) vedli odborníci spory hned v začátcích moderní evoluční teorie: zatímco terénní biolog Alfred Russel Wallace tvrdil, že tygří pruhy (nejvýrazněji viditelné na boku zvířete) slouží svému nositeli jako maskování, Charles Darwin dával přednost své teorii pohlavního výběru. Nikdo z významných biologů ovšem neuvažoval, že potenciální kořist z plížícího se tygra uvidí především hlavu, jejíž ornamentace je výrazně jiná než u příčně pruhovaného boku a do kompozice zahrnuje i oči a uši.

Snímek Zocha_K, istockphoto.com

Umění je totiž nakonec vždy formou komunikace a předpokládá lidmi sdílené symbolické systémy, jakkoliv je tato forma složitá, nejasná a rozporuplná. Lidské umělecké formy počítají s tvořivým záměrem svého původce na jedné straně a adekvátním, tzn. rovněž tvořivým příjemcem (či adresátem) této formy na straně druhé. Jednou z nejzajímavějších výzev estetiky i biologie dvacátého století se tudíž stává obnovení vzájemného dialogu, produktivní propojení obou dočasně oddělených oblastí zkoumání. Znamená to i rozšíření pojmů inovativní kreativity, komunikace, či dokonce umění tak, aby se vztahovaly i na nelidské či mimolidské aktéry našeho, tj. lidmi i zvířaty společně obývaného světa. Jak se totiž s fenoménem tvořivosti vypořádat v přírodě, pokud nechceme připustit jakoukoliv záměrnost v působení přírodních zákonů? Dříve než se zaměříme na dva zajímavé případy z oblasti živé přírody, podívejme se na některé vlivné teoretické možnosti, jak k této látce přistupovat.