Umění dobře žít

Mezi psychologií a uměním se lze pohybovat dvěma směry. První z nich – od psychologie k umění – je zavedenější a známější. Zkoumá umění z hlediska psychologie, zaměřuje se na osobnost tvůrců děl, na díla samotná nebo na proces přijetí a osobnost příjemců. My se zaměříme na směr druhý, možno říct opačný – od umění k psychologii –, který není tak zavedený a známý. Nejde v něm, jako v prvním případě, o to, jak nahlíží psychologie na umění, ale co říká umění a tvorba o psychologii, její teorii a praxi.

Při výkladu druhého směru si opakovaně vypomáháme filmem Stranger than Fiction (obr. 1; česky byl uveden pod poněkud zavádějícím názvem „Horší už to nebude“). Jeho hlavním hrdinou je muž, kterému jednoho rána začne v hlavě znít ženský hlas, vyjadřující se jako autorka příběhu jeho života. Situace se vyhrotí ve chvíli, kdy se ozve: „Sotva mohl tušit, že tento jednoduchý a nenápadný čin bude mít za následek jeho brzkou smrt.“ Muž jde za psychiatričkou a ta mu celkem pochopitelně řekne, že je to psychóza. Muž si ale trvá na svém, ví jasně, že nemá psychózu, pouze mu v hlavě zní hlas autorky jeho života. Psychiatrička je natolik moudrá, že ho pošle za teoretikem literatury (naratologem), který s ním začne analyzovat figury, zápletky a žánry jeho života.

Tento moment, kdy psychiatr posílá pacienta za literárním teoretikem, považujeme za klíčový. Tak totiž – alespoň zčásti – vznikla narativní psychologie, tedy psychologický přístup, jímž se oba zabýváme a v jehož rámci provádíme své výzkumy.

Ve filmové komedii s názvem Stranger than Fiction hlavní hrdina (Will Ferrell) zjistí, že žije život podle scénáře, který píše někdo jiný. Pokud byste si sebe představili jako hlavního hrdinu svého životního příběhu, jaký žánr žijete? 1. komedie – žádoucího cíle dosahujete působením šťastného osudu; 2. romance neboli hrdinské vyprávění – dosažení žádoucího je ve vaší moci; 3. tragédie – ve vašem osobním příběhu vítězí nešťastný osud; 4. ironie – rezignujete na dosažení žádoucího cíle. To, který z žánrů se svým životním příběhem spojujete, může vypovídat o vaší psychické odolnosti.

Snímek TopFoto, Topfoto, Profimedia

Způsob ztvárňování děl se tradičně označuje jako poetika. Psycholog James Hillman rozšiřuje význam poetiky za hranice literární vědy, když píše o poetickém základu lidské mysli. Jinak řečeno, naši zkušenost utvářejí symboly, metafory, metonymie, příběhy, styly či žánry, podobně jako umělecká díla. Narativní psychologové proto mohou analyzovat například poetiku identity nebo poetiku stárnutí.

Vyprávíme život a žijeme vyprávění

Chce-li psycholog pochopit člověka jako jednající bytost, potřebuje si všímat příběhů, v nichž je toto jednání ztvárněno. Narativní psychologie (přístup, který vznikl v polovině 80. let minulého století), předpokládá, že příběhy utvářejí jednání i prožívání člověka. Z hlediska příběhů myslíme, prožíváme v souladu s nimi jednáme. Také naše identita, tj. naše odpověď na otázku kdo jsme, kam patříme a odkud kam jdeme, je příběhem, který žijeme a který o sobě vyprávíme. Příběhy dávají našim životům souvislost, směřování a smysl.

Vztah života a vyprávění je obousměrný, nejenom vyprávíme život, ale také žijeme vyprávění. Aristoteles napsal, že vyprávění napodobuje život. Jeho výrok zcela otočil anglický dramatik Oscar Wilde, podle něhož život napodobuje umění. A na to v jednom rozhovoru vtipně zareagoval americký režisér Woody Allen slovy: „Život napodobuje špatnou televizi. Kdyby napodoboval umění, byl by určitě lepší, než je.“