Miniatury

Milovníky umění zajímají staří mistři, italská renesance, francouzští impresionisté... Jen málokdo však opravdu zná portrétní miniaturu. Většinou není součástí stálých expozic, snad s výjimkou některých zámků. A v našich zemích byla z ideologických důvodů ve 20. století téměř vymýcena. Malované portréty na slonovině jsou choulostivé na světlo i kolísání vlhkosti. Byly uzavírány v medailoncích a nošeny po kapsách... Co nám o nich prozradila neinvazivní analýza?

Goldmannova vila na dobové pohlednici z počátku 20. století (vlevo) a její současný stav.

Snímky Oblastní muzeum v Chomutově (vlevo) a Radomír Kočí, poznejdomy.cz (vpravo)

Vilu, jejíž ruiny lze spatřit v Čelakovského ulici v Chomutově (obr. 1), nechal v roce 1910 postavit advokát Richard Goldmann (1861–1924). V roce 1938 však rodina kvůli svému židovskému původu o majetek přišla a Goldmannova žena Sally, její dcera i vnučka skončily v koncentračním táboře. Po roce 1948 byla třípatrová vila znárodněna a do zapomnění upadla skutečnost, že v ní před válkou Goldmannovi uchovávali ve střední Evropě ojedinělou sbírku portrétních miniatur. Lidé na vilu vzpomínají již jen jako na Pionýrský dům, který komunisté nechali zcela zchátrat.

Sbírku Sally Goldmannová naštěstí již v roce 1938 prodala chomutovskému muzeu, i když jen za symbolickou cenu. Sbírka v muzeu přežila éru socialismu, v devadesátých letech však byla částečně rozkradena. Teprve v současnosti se stává předmětem rozsáhlého výzkumu zbývající kolekce čítající něco málo přes sto portrétů. Mistrovská díla převážně 18. a 19. století mohou být opět představována veřejnosti alespoň v rámci tematických výstav, konferencí a workshopů (obr. 2). Spolu s chomutovskou sbírkou byly již zkoumány i miniatury ze zámeckých sbírek ve správě jihočeského Národního památkového ústavu a mnohé další.

Jak se zkoumají miniatury

Laboratoř ALMA v Ústavu anorganické chemie AV ČR se dlouhodobě věnuje materiálovému výzkumu výtvarných děl. Zkoumá původ materiálů ve vztahu k původu díla, studuje malířskou techniku v mikroměřítku, většinou na odebraných maličkých vzorcích. Ale u miniatur představuje odběr i velmi malých vzorků problém. Malba je tak detailní a kompaktní, že odběry zpravidla nelze provést. Nabízí se pouze výzkum neinvazivní, při kterém není narušena integrita díla a často není nutný ani kontakt s povrchem malby.

Výrobci analytických přístrojů tento klíčový požadavek oboru záhy pochopili a zaměřili vývoj jednak k miniaturizaci a produkci přenosných analyzátorů vhodných k měření in situ (bez nutnosti přemísťování díla), jednak ke konstrukci zařízení schopných sbírat více druhů informací najednou. Například velkoplošným rentgenovým fluorescenčním skenerem (MA-XRF) lze získat informaci o složení použitých pigmentů a zároveň vizualizovat vnitřní strukturu malířského díla – rozlišit například přemalby nebo změny v malířské kompozici (obr. 4).

Malé rozměry miniatur (obvykle velikost lidské dlaně) navíc umožňují analýzu v laboratorních přístrojích s dostatečně velkou komorou. A zde narážíme na druhé úskalí – pro přesnou a správnou analýzu je v takových přístrojích udržována kontrolovaná atmosféra, nejčastěji vlastně „neatmosféra“, tedy vakuum. Slonovina, specifická podložka miniaturních maleb, se však při jakékoliv změně vlhkosti deformuje, vysušením se kroutí, což nejen komplikuje nebo až znemožňuje analýzu, ale především ohrožuje dílo samotné. K miniaturám zkoumaným ve skenovacím elektronovém mikroskopu (SEM) je tedy třeba přistoupit jako k živým organismům a použít environmentální mikroskop (ESEM). V Ústavu přístrojové techniky AV ČR v Brně, kde se konstrukcí a testováním elektronových mikroskopů zabývají, si proto museli pohrát s nastavením a správnou volbou plynu – směsi dusíku a vodní páry.

Co je však příjemné miniaturám, vadí elektronům. Provést přesnou analýzu chemických prvků v zaměřeném bodě o velikosti pár mikrometrů, když se analytický svazek elektronů v plynné atmosféře rozptyluje a ohýbá, není z fyzikálního hlediska snadné. Prvkovou analýzu je proto často snazší doplnit nebo nahradit analýzou fázovou, prováděnou na vzduchu.

Miniaturu je možno vložit i do práškového rentgenového difraktometru, malé kolísání vlhkosti během měření však způsobuje drobné změny v geometrii a nechtěné posuny charakteristických difrakčních linií (obr. 4). Řešením je umístit miniaturu do měřicí komory 24 h před vlastním měřením, aby si na prostředí „zvykla“ a dále se nehýbala.

Výsledky získané kombinací více neinvazivních metod byly často velkým překvapením. Malované miniatury v rodinách byly symbolem sociální distinkce, což dokládalo i použití drahých materiálů. Že umělci používali plátkové či práškové zlato po vzoru knižních iluminací, nebylo novinkou. Že však byl kousek zlata rozpuštěn v kyselině a z roztoku pak vysrážen pigment purpurové barvy na bázi zlatých nanočástic, to se jinde v malířství, například v olejomalbě, nevidí (viz rámeček Cassiův purpur).