Umění nás mění

Jakou roli či spíše role v našich životech hraje umění? A co to vlastně je? Poznáme ho? Můžeme ho jednoznačně odlišit od všeho, co za umění považovat nelze?

Za hlavní téma letního dvojčísla jsme umění zvolili z důvodu zřejmého už při po-hledu na obálku: 13. července uplyne sto let od nálezu Věstonické venuše. Nahlížet na ni můžeme z mnoha perspektiv. Některé nabízí úvodní článek Martina Olivy, Petra Nerudy a Martiny Lázničkové Galetové (s. 412), ale i další články, byť fenomén pravěkých venuší (s výjimkou článku Kde se to v nás bere) explicitně nezmiňují. Dominika Grygarová, Ladislav Kesner a Jiří Horáček tvrdí, že „s uměleckými stimuly souvisejí skoro všechny oblasti mozku“ (s. 420). Není to překvapivé. Zjištění neurovědců je odrazem skutečnosti, že umění proniká do nejrůznějších sfér lidského snažení na individuální i společenské úrovni a jeho působení je mnohem širší, než si běžně uvědomujeme.

Po přečtení článku Petra Turečka (s. 424) možná začnete interpretovat chování lidí ve svém okolí (i své vlastní) trochu jinak než dříve, zvláště pokud půjde o vaše první setkání s evoluční psychologií. Ondřej Dadejík a Filip Jaroš vám vzápětí (s. 429) vrátí naději, že umělecká tvorba nemusí být pouze utilitární. Není to zdaleka poprvé, kdy se na stránkách Vesmíru objeví odkaz na práce Adolfa Portmanna. Minimálně poslední odstavec však ukazuje, že oba texty nejsou v rozporu. Účelnost má mnoho vrstev a v přírodě i v lidské společnosti je vše netriviálně provázáno.

Motivace k tvorbě uměleckých děl a je jich interpretace „konzumenty“ nabízejí nekonečný prostor k úvahám bez ohledu na to, zda do centra naší pozornosti postavíme pravěkou sošku, nebo třeba některou z instalací Damiena Hirsta. Hned v několika článcích tohoto dvojčísla se objevuje motiv umění jako formy komunikace. A komunikace mezi umělcem, recipientem a prostředím může nabývat všemožných forem. Ondřej Dadejík a Filip Jaroš ve svém článku Krásný jako zvíře píšou, že „lidské umělecké formy počítají s tvořivým záměrem svého původce na jedné straně a adekvátním, tzn. rovněž tvořivým příjemcem (či adresátem) této formy na straně druhé“.

Před mnoha lety jsem v pařížském Centre Pompidou přišel k čemusi, co vypadalo jako technická dvířka bez kliky, asi o třetinu nižší než skutečné dveře. Dva obdélníky vsazené vedle sebe nastojato do zdi, natřené na bílo stejně jako okolní stěna, ale zřetelně od ní ohraničené. A u nich popiska hovořící o uměleckém díle Toniho Granda Double Colonne (Dvojitý sloup) z roku 1982. Práce se prý „vymyká širokým kategoriím současného sochařství“. To tedy ano, pomyslel jsem si. Popiska dále mluvila o „dekonstruktivním čtení tradičních soch“ a o „velké úspornosti použitých prostředků“. Jasně. Dílo prý „evokuje odstup“. Matoucí byla zmínka o „paradoxním spojení přírody a chemie“, ale vše ostatní jsem v oněch dvířkách dokázal najít.

Umění v pařížském Centre Pompidou. Nebo ne? Nebo přece jen ano?

Snímek Ondřej Vrtiška

Na co tedy hledím? ptal jsem se sám sebe. Na místně specifické umění vsazené do kontextu moderní galerie a záměrně provokující, nebo na prázdný prostor, v němž dílo popisované na cedulce (dočasně?) chybí? V té době jsem ještě neměl v ruce placku s přístupem k internetu. Až po návratu jsem si dohledal, že Grandovo dílo má ve skutečnosti podobu dvou do prostoru umístěných laminovaných sloupů, nikoli jejich náznaku na zdi. V době mé návštěvy bylo nejspíš zapůjčeno na nějakou dočasnou expozici a galerie se o tom návštěvníky nenamáhala informovat. Možná záměrně. Jen ať si lámou hlavu.

Na místě se tak zrodilo nové umění, autorovou tvorbou iniciované, ale jistě nezamýšlené. Metaumění, které povstalo z absence vystavovaného díla (mimochodem jen pár desítek metrů od Duchampovy Fontány, která svého času sehrála ve vnímání umění zásadní roli). Věřím, že by to Toniho Granda potěšilo.