Věstonická superstar

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem z našeho území. Od jejího objevu před sto lety, v červenci 1925, si přitom nikdo nepoložil otázku, co by na její dnešní slávu řekli ti, kteří ji kdysi vytvořili a pak se pro ni ani neshýbli, když ji při vypalování tlak páry ze špatně vysušené hlíny roztrhl na dva kusy.

Plastika patří do kultury, kterou archeologové pojmenovali gravettien (starší části této kultury se podle významného naleziště na jihu Moravy říká pavlovien). V dnešní Evropě tato kultura převládala v době vrcholící velké doby ledové před 32 až 22 tisíci lety. Lidé, kteří ji tvořili, byli lovci-sběrači s velkou zálibou v umělecké tvorbě (obr. 1).

O nálezu plastiky Věstonické venuše se dochovaly dvě vzpomínky očitých svědků a oficiální vědecké přetlumočení nálezových okolností v německy publikované Zprávě o druhém roce vykopávek, kterou uveřejnil vedoucí výzkumu prof. Karel Absolon až roku 1938. Vycházel ze zápisu v deníku, který se nedochoval. Vedl jej preparátor zoologického oddělení Moravského zemského muzea a současně technický vedoucí vykopávek Emanuel Dania, který na rozdíl od Absolona u objevu byl a své svědectví později vypsal i v Almanachu Moravského muzea z roku 1962.¹⁾

Další záznam události čteme v dopisu vedoucího geologicko-mineralogického oddělení Moravského zemského muzea Zdeňka Jaroše Karlu Absolonovi do Francie z 3. srpna 1925. Pole, na němž se tehdy kopalo, patřilo vídeňskému úředníkovi Edmundu Hanreichovi a den nálezu, 13. červenec 1925, připadl na pondělí. Na spodní černou vrstvu rozsáhlého ohniště nasedala 10 cm vysoká vrstva do ruda propálené spraše s přepálenými kostmi a pazourky. Dělnický předák Josef Seidl v ní našel nejprve nožku nějaké jiné plastiky, o několik minut později vyprostil ulomenou nohu sošky, jejíž hlavní část objevil o 10 cm dál. Venuše neležela v propálené vrstvě, nýbrž těsně pod ní mezi popelem a uhlíky, které ji obalovaly. Emanuel Dania vzpomíná, že sošku objevil společně se Seidlem v hloubce dvou a půl metru pod povrchem pole, a to nejprve větší část a poté nožku. Zpočátku přitom neměli tušení, že oba kusy patří k sobě. Jakmile však našli trup s ňadry, kdosi prohodil „to je ženská“ a nad výkopem stojící geolog dr. Jaroš upřesnil: „To je venuše!“ Pak ji odvezli do Brna. Zdeněk Jaroš v dopise tyto okolnosti pomíjí, připojuje však náčrt profilu ohniště a všech důležitých artefaktů včetně úlomku lidské lebky, o němž se později už nikdo nezmínil (obr. 10).

V době nálezu venuše byl Karel Absolon na studijní cestě po francouzských krasech, na níž pak setrval ještě dva a půl měsíce. Nemohl tedy režírovat mediální kampaň, kterou by kolem tohoto nálezu jistě rád rozvířil. Tak se stalo, že koncem srpna vyšla zpráva ve vídeňském deníku Wiener Journal; nutno říci, že nesmírně ctižádostivého a cílevědomého Karla Absolona velmi zaskočila (více o této události v článku Padesát tisíc let stará venuše).

Z dnešního pohledu je podivuhodné, ba až nepochopitelné, že Absolon s nějakou lepší publikací jednoho ze svých nejskvělejších objevů otálel i po svém návratu. Muž, který propagačně využíval všeho, co dělal, venuši nikdy nenechal vystavit, a vždycky psal, že teď objevil něco mnohem vzácnějšího (třeba hlavičku z mamutoviny v Dolních Věstonicích nebo rytinu souboje zubrů v jeskyni Pekárna, která ovšem patří mladší paleolitické kultuře – magdalénienu). Kvalitní fotografie venuše proto otiskl světový společenský žurnál The Illustrated London News až 4,5 roku po objevu – 30. listopadu 1929. Vědeckého zpracování a důkladné fotografické dokumentace se venuši dostalo až ve druhé výzkumné zprávě roku 1938, kde se však nehovoří o keramice, ale o směsi rozemletých spálených kostí a mamutoviny se spraší, která jen připomíná pálenou hlínu. Údaj o drcených kostech v keramické hmotě se pak objevuje u různých autorů bezmála dodnes. Finální rozuzlení přinesla až aplikace moderních zobrazovacích metod, které nám umožnily nahlédnout do nitra této ikonické figurky.

Puklé nitro venuše

V roce 2016 jsme Věstonickou venuši po různých testech a pokusech konečně umístili pod průmyslový tomograf. Výsledkem byly dva soubory dat, které v tisících řezů zaznamenaly vnitřní strukturu sošky se zobrazením detailů od velikosti 18 mikrometrů. Složením obou souborů vznikl digitální model celého pravěkého uměleckého díla.

Při analýze snímků nás především zajímalo, jestli nitro venuše skrývá nějaký záměrně vložený předmět. Samotná technologie vypalování keramiky to umožňuje a vzhledem ke zjevnému symbolickému charakteru figurky se taková možnost jevila jako pravděpodobná. Navíc jsme zatím nemohli vyloučit Absolonovu teorii o složení směsi, z níž pravěký tvůrce venuši uhnětl. Předpokládali jsme proto, že by mohlo jít o zlomky mamutoviny nebo kostí, možná ztvárněných dokonce do nějakých artefaktů, nebo se uvnitř mohly nacházet zvířecí zuby, případně nějaké fosilie.

Nejprve jsme takzvaně segmentovali hrubší příměsi větší než zrnko rýže. S takto velkými předměty už člověk mohl záměrně manipulovat. Brzy se ukázalo, že uvnitř venuše nejsou zbytky tvrdých živočišných tkání, natož mamutoviny, ani jiný artefakt nebo fosilie. Našli jsme pouze úlomky různých hornin a mezi menšími částicemi i mikroskopické zkameněliny lilijice, staré 145–200 milionů let (obr. 9). Všechny tyto materiály se však do keramického těsta dostaly zřejmě přirozenou cestou, protože vrstva se stopami činnosti gravettienské kultury v Dolních Věstonicích leží na starých usazeninách, které tyto materiály obsahují. Není tedy žádným překvapením, že je nacházíme i ve spraši, kterou použil gravettienský tvůrce venuše. To nám ale částečně odpovědělo na otázku, kde autor získal materiál na vytvoření sošky. Vypadá to, že použil hlínu z prostoru sídliště. Musel ji však vzít z míst vzdálených od běžných denních aktivit, protože jinak bychom asi v těle venuše našli drobné úlomky kostí nebo šupiny pazourku.

Zkoušeli jsme rovněž zjistit, jestli rozmístění příměsí uvnitř keramického těsta nevytváří nějaké shluky (obr. 7), případně zda nepřevažují příměsi s podobnými fyzikálními vlastnostmi, což by mohlo naznačovat záměrnou technologickou úpravu keramického těsta. Nepotvrdilo se však ani toto. Zdá se, že pravěký tvůrce hlínu nijak neupravoval a ponechal v ní hrubší úlomky hornin i větší kousky uhličitanu vápenatého (tzv. cicváry), přirozeně se vyskytující ve spraši. Celkově tedy působí technologie zpracování keramiky spíše experimentálně. Vypadá to, že právě tyto hrubé příměsi jsou jedním z důvodů, proč se sošce odlomila pravá končetina. Experimentálnímu charakteru zpracování keramického těsta by odpovídali fakt, že se nám s pomocí mikrotomografu podařilo uvnitř venuše najít rozsáhlé pukliny (obr. 8). Zřejmě souvisejí s nedostatečným vysušením keramického těsta před výpalem a s následným nerovnoměrným smršťováním během výpalu. Pukliny jsou tak výrazné, že je až překvapivé, v jak dobrém stavu se soška dochovala.

Významný poznatek, který přineslo snímkování pomocí výpočetní tomografie, souvisí se způsobem formování sošky. Zlomky podobných venuší, které se našly v Dolních Věstonicích, by mohly naznačovat, že tvůrce použil takzvanou aditivní metodu, kdy na korpus mohl lepit jednotlivé samostatně zformované části. V úvahu by přicházelo například přilepení ňader nebo hlavy. Na snímcích jsme ale nenašli spoje, které by musely při použití samostatných částí vzniknout. Z toho důvodu se domníváme, že tvůrce keramické těsto zformoval do tvaru válce pravděpodobně válením, a pak pomocí ubírání a přímého formování vytvořil z jednoho kusu celou sošku. To svědčí o jeho mimořádné řemeslné i výtvarné zručnosti.

Pohled do nitra venuše ukazuje nejen složení hmoty, ze které pravěký umělec sošku Věstonické venuše vytvořil, ale také invazivní zásahy archeologů z doby těsně po nálezu vzácné keramické sošky. (pozn.: video je bez zvuku)

Video Marek Janáč, Eva Orságová, Petr Neruda

 

Stará venuše s otiskem nad zadkem

Za současného stavu nemůžeme údaj o stáří Věstonické venuše zjišťovat přímo. Předpokládalo by to destruktivní odběr použitého materiálu, což by i při jeho minimálním množství mohlo sošku výrazně poškodit. Jedinou možností je využití nepřímého datování okolních nálezů. V tomto ohledu nám velice pomohlo úspěšné datování ostatků skrčené ženy označovaných kódem DV 3, provedené s pomocí radioaktivního izotopu ¹⁴C. Získaná časová hodnota je nejbližší, kterou můžeme vztáhnout k vlastnímu nálezu venuše. Po kalibraci vychází doba vzniku sošky na období vzdálené od současnosti 29 776 až 30 817 let.

Když při příležitosti 35. výročí objevu Věstonické venuše preparátor Emanuel Dania psal pro Almanach Moravského zemského muzea už zmíněnou zprávu o okolnostech objevu, mimo jiné se zmínil o lidském otisku prstu, který na těle venuše zdokumentoval. Roku 2002 tento detail zaujal docenty Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Vladimíra Novotného a Miroslava Králíka a přiměl je dané místo podrobněji prozkoumat. Zjistili, že nad levou půlkou zadku je zřetelná stopa doteku asi desetiletým dítětem (obr. 4) – anebo jde o otisk prstu ženy, ovšem zmenšený žárem při vypalování. Těžko podle toho můžeme rozhodnout, jestli paleolitické venuše modelovaly děti nebo ženy, anebo se takové výjimečné sošky před vypálením jen nějaké dítě či žena dotkly. Každopádně už tento fakt je z hlediska chápání role sošky pro tehdejší společenství mimořádný.

V čem spočívá skutečný význam Věstonické venuše? Jde o nejvyspělejší umělecký předmět z nejstarší známé keramiky. Ta byla totiž ve starší době kamenné naprostou výjimkou. Hliněné nádoby by byly lovcům na obtíž, a tak jen na několika místech experimentovali s vypalováním hliněných sošek. A naše věstonická soška by patřila mezi ty nejumělečtější, i kdyby byla vyrobena z nějakého běžnějšího materiálu, jímž bývala mamutovina, kost či kámen. Objektivní důvod její jedinečnosti ovšem není hlavním důvodem její popularity. Tím je bezesporu manažerský talent profesora Absolona, který dovedl okolo všech svých objevů a zájmů organizovat vtíravé, nadnesené a skutečné hodnotě nálezu neodpovídající (barnumské) propagační kampaně.

Význam ženských sošek v pravěku

Věstonická venuše patří mezi nejklasičtější gravettienské plastiky, u nichž tloušťka překrývá případné znaky těhotenství (zatímco na jiných dosud nalezených plastikách z této části pravěku je gravidita zjevná; obr. 1). Všechny vynikají bujným poprsím, ale jen část z nich má detailně propracovaný primární pohlavní znak. Na venuších dolnověstonického stylu je na místě ohanbí hluboká vodorovná rýha, která znázorňujě převislé břicho. Reálná, byť asi dosti vzácná tělesná vlastnost tu tedy převládla nad zobrazením pohlaví a stala se místním kánonem. To by se jistě nestalo, kdyby smysl plastik byl primárně sexuální či plodnostní.

Další úvahy o ženských plastikách je nutno uvést několika obecně známými skutečnostmi, jež se ovšem často neberou v úvahu. Vše, co je na ženách erotické, může samozřejmě symbolizovat i plodnost. Je to ovšem pouze tím, že orgány, na něž se soustřeďuje libido, jsou tytéž, z nichž vychází a udržuje se život novorozence. Souvislost plození s předchozím sexuálním prožitkem si totiž mnoho přírodních národů neuvědomuje. Současně ovšem platí, že ne vše, co souvisí s plozením (např. znaky pokročilého těhotenství), působí i eroticky. Právě tak tyto znaky, byť i jednoznačně vyjádřené, nemusí souviset s jejich kultem. Nemálo venuší vykazuje zjevné příznaky gravidity nebo dokonce porodu, což však ještě nedokazuje existenci nějakého vzývání plodnosti v symbolické rovině. Těhotenství a mateřství jsou nejdůležitějšími záležitostmi ženského světa, zatímco kult plodnosti je spíše pozdější mužský výmysl. Přílišná plodnost žen nebyla při roztoulaném způsobu života lovců ani žádoucí, důležitější byla plodnost zvěře.

Prsa sice mohou souviset se sexem čili s mužským úhlem pohledu, ale v konotaci s těhotenstvím se nabízí spíše souvislost s kojením. Jde ostatně o pouhé zobrazení viděné reality, stejně jako u primárních pohlavních orgánů, navíc ne vždy znázorněných. Vysvětlení by vyžadovalo spíš jejich potlačení (jako na neolitických soškách), zatímco jejich zobrazení, ba zvýraznění, je přirozené.

Nápadným rysem většiny venuší je obezita. Ve společnosti vystavené v ledové době jistě alespoň občasnému strádání může být tloušťka svým způsobem přitažlivá, ovšem nikoli jen pro muže (tam spíš výjimečně), ale i pro ženy. Hodně tradičních společností např. v Africe si pěstuje mimořádně tučné ženy, které se nemohou bez cizí pomoci ani přemisťovat; místo vody pijí jen sladké mléko a občas masovou polévku. Tlustá žena je symbolem hojnosti, dostatek tuku umožňuje přežití v době nouze a je důležitý pro těhotenství a mateřství. Že podobné ženy existovaly i v gravettienu, dokazuje výstižnost jejich rysů na plastikách. Nepochybně patřily k těm lidem, kteří zůstávali po celý rok na ústředních sídlištích. Již tím představovaly asi poměrně vzácný fenomén, s nímž se jiní gravettienci setkávali jen zřídka, a o to vyšší (snad ritualizované) mohlo být jejich společenské postavení. Je třeba si uvědomit, že období, ve kterém gravettienci žili, velmi silně ovlivňovala doba ledová, v jejímž důsledku se ledovce masivně šířily od severu a tlačily před sebou vše živé. Hojnost potravy byla pravděpodobně jen sezonní záležitostí a hlad často zažívanou zkušeností. Lidé s velkými zásobami tuku tak mohli jejich někdy snad až podvyživení vrstevníci uctívat.

Jen ojediněle pravěké sošky venuší zpodobňují vnadnou ženu v rozpuku, jakou je venuše z Jelisejeviči, nalezená roku 1930 v ruské Brjanské oblasti. Oproti ní několika dalším soškám nechybějí znaky stáří. Z východoevropských nalezišť pocházejí sošky nachýlených žen s šouravým krokem.

Všechny zmíněné typické parametry venuší tedy odpovídají ženskému ideálu spolehlivé matky živitelky a opatrovnice, nikoli ideálům estetickým, erotickým či prokreativním, jimž odpovídají jen některé znaky a jiné zase odporují. Mohlo tudíž jít o výtvory žen (nebo spíše pro ženy), ztělesňující důležité aspekty jejich života: mladistvou přitažlivost, tučnou prosperitu, těhotenství, mateřství a ojediněle i nechtěné stáří. Nelze přitom popřít, že  ačkoliv jsme je nalézali ve specifických situacích, nikdy jako milodar v hrobě. Nemuselo jít o předmět příliš posvátný, ale rovněž ne zcela běžný. Podobnou figurku jistě nevlastnila každá žena, protože jinak by se zlomek nějaké plastiky musel najít na většině gravettienských sídlišť. Na druhé straně je vzácnost venuší do značné míry klamný dojem. Raritní jsou pouze ty nejznámější, technicky nejnáročnější a umělecky nejvyspělejší exempláře, což lze dát do souvislosti s neschopností takovou sošku ocenit a vytvořit. Tam, kde bylo možno použít jednodušší technologii, jako např. modelaci z hlíny v Dolních Věstonicích nebo řezání v měkkém kameni v ruských Kostěnkách, je sošek a jejich zlomků více.

Můžeme však mluvit také o magii. Někdy jsou břicha se znaky těhotenství poseta řadou stop po úderech, což může svědčit jak o emocích, s nimiž je těhotenství spojováno, tak o různých potížích v jeho průběhu či dokonce o jeho nechtěnosti. Střední fragment úmyslně rozbité vápencové sošky se vzdutým břichem pravěcí obyvatelé lokality Kostěnki I uložili do jamky. Na prsou a pánvi geometrizované rytiny ženy z Přerova-Předmostí jsme zjistili stopy tvrdých úderů, které rytinu (z hlediska dějin umění zcela unikátní) ničily.

Zkrátka některé sošky mohly sloužit jako nošené amulety (snad pro zajištění dostatku mateřského mléka), jiné se ukrývaly do jamek. Na rozdíl od sibiřských z lokality Malta chybí evropským jakékoli uzpůsobení k případnému zavěšení. Soška z Dolních Věstonic není výjimkou. Zavěsit by ji šlo velmi neprakticky za hlavu či za pas (díky rýze). K tomu ale nedošlo, protože ten, kdo ji dal vypálit do ohniště, se pro oba žárem rozstřelené kousky ani neohnul. A my ji dnes slavíme jako nějakou superstar.

Druhý život venuše

Věhlas, kterého se soška dočkala hned po svém nálezu, je natolik mimořádný, že lze mluvit o druhém životě Věstonické venuše. Začal v zásadě už krátce po zveřejnění jejího objevu, kdy Ondřej Sekora v satirickém fejetonu v Lidových novinách Věstonickou venuši vylíčil jako „steatopygickou čili s velikým sedáním“. Začala éra, ve které se hliněná soška stala kulturním fenoménem s obrovským vlivem. Její ikonické postavení se z oblasti vědecké, pro niž je nejvýznamnějším archeologicky objeveným předmětem České republiky, propsalo do běžného prostoru populární kultury jako hlavní námět filmů, komiksů, beletrie, ba dokonce i hudby a poezie. A nejen to!

Během 100 let od svého objevu prošla Věstonická venuše různými interpretačními směry a vlivy, stejně jako ostatní evropské paleolitické venuše při jejich postupných objevech. Tyto interpretace ovlivnil nejen stav vědeckého poznání, ale i politická a společenská situace či móda, čehož výsledkem jsou postupně převažující vlny od šovinismu přes rasismus, mystiku i feminismus. Sošky venuší mají polysémický význam a nelze z našeho současného pohledu bez plné znalosti kontextu, ve kterém vznikaly, určit motivace a důvody jejich tvorby.

To, že malá, téměř dvanácticentimetrová soška pravěké ženy oslovuje široké vrstvy lidí, můžeme považovat za dobře známý a dokumentovaný jev. Jen zatím nevíme, čím přesně to je. Část „zásluh“ možná můžeme přičíst skandálu kolem Věstonické venuše II (viz článek Padesát tisíc let stará venuše).

Celosvětově není Věstonická venuše tak slavná jako rakouská venuše z Willendorfu, ale má světový primát – patří do souboru nejstarší keramiky světa. Velmi dobrým příkladem je její vystavení v rámci dvou výstav Nejstarší šperky a ozdoby těla (pořádané postupně Moravským zemským muzeem a Národním muzeem v letech 2022 až 2024), na nichž i přesto, že jsme kromě hlavního tématu výstavy – šperků a ozdob těla – vystavili také všechny naše paleolitické venuše (z Pavlova, Petřkovic, Předmostí, Pekárny), lidé v návštěvní knize reagovali pouze na tu Věstonickou. Spontánní vzkazy návštěvníků výstavy jsou plné kreseb Věstonické venuše, ať už kreslených rukou dětí, nebo dospělých. Z toho pravděpodobně těží reklama, která popularity sošky využívá až zneužívá v propagaci piva (obr. 11), vína, cvičebních studií nebo posiloven, svíček, mýdel, formiček na led, razítek, magnetek, vykrajovátek na cukroví, hnojiva pro rostliny, šperků, panenek nebo paměťových fleshdisků. S Věstonickou venuší můžete mít tužku, hrnek, talíře, tričko, body pro dítě, povlečení, tašku, přívěsek na klíče anebo si ji můžete objednat jako dort (!). Dílo neznámého pravěkého umělce se tak v dnešní době stalo sběratelským artiklem a zárukou jakési hodnoty, i když nevyčíslitelné.²⁾

Rozvoj 3D tisku a dosažitelnost volně stažitelných 3D modelů na internetu dnes umožňuje každému opatřit si svou vlastní Věstonickou venuši. Digitální model získaný snímkováním originálu metodou výpočetní tomografie umožňuje pořídit věrné kopie, které Moravské zemské muzeum vydává v limitovaných číslovaných sériích. První uvolnění tohoto produktu do prodeje způsobilo v pavilonu Anthropos stejnou frontu sběratelů, jaká se utvořila při prvním známém vystavení samotného originálu. Soška uhnětená před téměř třiceti tisíci lety tedy vstoupila do demokratizační etapy své existence, kterou bychom mohli s nadsázkou pojmenovat „Věstonická venuše pro všechny aneb Každému jeho Věstonickou venuši!“. Nikdy se však nedozvíme, jak by tento popkulturní druhý život svého výtvoru vnímal jeho pravěký autor.