Padesát tisíc let stará venuše

1925: V nové velké mamutí stanici v Pavlově u Mikulova na Moravě byla nedávno objevena paleolitická soška venuše. Umělecké dílo, jehož stáří se odhaduje na 50.000 let, je nádherně zpracované, vysoké asi patnáct centimetrů a vytesané z jemnozrnného pískovce, stejně jako malá soška mamuta, která zde byla objevena v loňském roce. Pro srovnání: známá Willendorfská venuše v Dolním Rakousku, vytesaná z pórovitého vápence, je vysoká jedenáct centimetrů.

Neues Wiener Journal byl oblíbený rakouský deník, vydávaný v letech 1893 až 1939. V době objevu Věstonické venuše měl samostatnou redakci i v Praze, jejímž prostřednictvím se mohla zpráva dostat k šéfredaktorovi Desideriu Pappovi, původní profesí historikovi vědy.

Snímek ALEX, Rakouská národní knihovna

Ze sídliště z doby ledové u Pavlova se dodnes dochovaly krásné pazourkové nástroje, hroty a různé formy rydel, stejně jako rýhované lešticí nástroje, kterými lovci mamutů leštili šídla a jehlice; jsou zde také nádherné práce ze sobích kostí, z nichž většinu zdobí skvělé rytiny. Toto sídliště tzv. aurignackého člověka se tak ukazuje jako konkurent dosud největšího mamutího naleziště v Předmostí na Moravě: jeho nálezy nás učí, že východní Evropa s četnými uměleckými díly ze slonoviny a kamene tvořila samostatné kulturní centrum. Bohatství pavlovských zvířecích pozůstatků je ohromující, včetně pozůstatků mamutů, sobů, divokých koní, vlků, lišek, nosorožců a sněžných zajíců. Jako šperky sloužily zkamenělé mušle.

Svět se o nálezu Věstonické venuše poprvé dozvěděl 18. srpna 1925 ze stránek ve Vídni vycházejícího deníku Neues Wiener Journal. Zpráva se rychle rozkřikla po celé Evropě a dostihla Karla Absolona na studijní cestě po francouzských krasech. Věděl jistě, že někdo z jeho týmu informace vynesl bez jeho vědomí, jen ještě netušil, kdo to byl.

Snímek ALEX, Rakouská národní knihovna

Pavlovské vrchy leží na řece Dyji nedaleko Věstonic v nadmořské výšce pět set metrů. Nabízely lovcům z doby ledové výhodnou možnost úkrytu, aniž by se museli obávat záplav. Při opravě cesty ve vinici byly objeveny větší kosti a bílé pazourky a další výzkumy odhalily přes tucet mamutích koster, dobře zachovalé kly, slonovinová hladítka a několik tisíc krásných pazourkových nástrojů, z nichž některé jsou spolu s panoramatem Pálavy vyobrazeny v Hauserově „Pravěku“. První nálezy, objevené studentem H. Freysingem v Brně, potvrdili Matzura, Dr. Jüttner a Dr. Josef Bayer; vedoucím tamních vykopávek je nyní zoolog Dr. Absolon.

Profesor E. Kaiser (Neues Wiener Journal 33, 6, 18. 8. 1925)

2025: Toto je historicky první článek, který světu referoval o unikátním nálezu keramické sošky pravěké ženy známé dnes jako Věstonická venuše. A je v něm hned několik omylů, z nichž některé byly známy už v době publikace, což svědčí o pochybném zdroji, ze kterého se o nálezu autor článku dozvěděl.

Dnes víme, že stáří nálezu je přehnané. Namísto 50 000 let Absolon později odhadoval věk venuše na 25 tisíc let, zatímco současné metody, založené na měření poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku 14C z dobových kosterních pozůstatků v okolí uložení venuše, posouvají vznik sošky do doby 30 817 až 29 776 let před současností (viz článek Věstonická superstar).

Špatně je v původním článku i výška sošky (ve skutečnosti 11,5 cm, tedy obdobně jako u Willendorfské venuše – viz obr. na s. 413). Materiál, ze kterého vznikla, není jemnozrnný pískovec, ale pálená hlína, zatímco surovina plastiky mamutka není dodnes přesně určena. Podobně se to má s tuctem mamutích koster, nalezených poblíž, ze kterých je ve skutečnosti dvanáctka kostí. Mladší aurignacien se dnes nazývá gravettien. Jako úplný detail lze v tomto výčtu označit zkomoleninu příjmení studenta Freisinga. Práce kvapná, která však vedoucí-ho vykopávek Karla Absolona rozzuřila.

Absolon se zveřejnění zprávy dozvěděl nepřímo už krátce po 18. srpnu 1925 na studijní cestě po francouzských krasech (na níž pak setrval ještě dva a půl měsíce) a okamžitě napsal kolegům na Moravu. Zajímalo ho, co se to děje a v reakci zřejmě neskrýval silné rozladění, pramenící z faktu, že mu někdo ukradl prvenství publikace objevu unikátní sošky, o kterém zatím věděl jen z náčrtku, zaslaného dopisem počátkem srpna 1925. Chtěl vědět, kdo to byl. Zdeněk Jaroš vedoucí geologicko-mineralogického oddělení Moravského zemského muzea Absolonovi odpověděl už 29. srpna 1925:

„Ve svém dopise vyjadřujete obavu, že se zprávy o Venuši dostaly do novin. Bohužel jakýsi prof. E. Kaiser z Vídně uveřejnil ve W.-Journalu článek, jejž Vám posílám, a z něho to přejaly naše různé noviny. Zde v museu jsme byli ze všech stran  bombardováni žurnalisty, jimž jsme však všechno popřeli. Jak se o tom jmenovaný prof. E. Kaiser dozvěděl, vyšetřuji, myslím však, že to byl Dania, který o tom někde ve Věstonicích, případně před cizinci – letními hosty u naleziště vyprávěl. Jedině tak to mohlo přijíti do vídeňského listu. Na onu zprávu ve vídeňských novinách jsme byli všichni ‚zkoprnělí‘. Daniovi jsme znovu zakázali o vykopávkách kdekoli mluviti. S ‚fotrlínkem‘ Hanáčkem Vás srdečně pozdravujeme a těšíme se na další zprávy o Vás.“

Podezření padlo na preparátora zoologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně a současně technického vedoucího výzkumu u Věstonic – Emanuela Daniu. Právem? Neprávem? O tom dopisy mlčí. Další vývoj ale napoví.

Podivný příběh druhé venuše

Dva roky po těchto událostech oznámil hostinský z Horních Věstonic Franz Müllender, že po svém otci zdědil sošku, podobnou Věstonické venuši. Figurka, vyrobená z mamutího klu, prý ležela na místě, kde před třiceti lety Müllenderovi kopali studnu. Roku 1927 tím odstartoval největší archeologický skandál své doby.

Padělek, nebo originál? Pokud mezi sebou porovnáme snímky „druhé Věstonické venuše“, najdeme na nich významné rozdíly. Autora nejstaršího snímku (A) neznáme. Zobrazuje sošku pokrytou sintrem – silně porézní bělavou horninou, vznikající vysrážením uhličitanu vápenatého z roztoků obsahujících rozpuštěný vápenec. Ten byl na sošku z mamutoviny zřejmě nanesen uměle a poté opět odstraněn. Snímek pořízený preparátorem Emanuelem Daniou (B) pochází pravděpodobně z doby po ukončení soudních sporů počátkem třicátých let minulého století. Sintr je už odstraněný a lomy pod krkem a dole jsou zaretušované. Nejmladší snímky (C, D) zobrazují stav plastiky v roce 1973. Také zde už sintr není a lomy jsou přebarvené. Zdá se však, že v mezičase přibylo několik detailů, mezi nimi ruce s prsty. Pro snazší porovnání jednotlivých fotografií zobrazuje schéma pod snímkem směr, ze kterého se na sošku nad ním díváme, přičemž čelní pohled představuje schéma u snímku A.

Snímky Ústav Anthropos, Moravské zemské muzeum (černobílé); Římsko-německé centrální muzeum v Mohuči (barevné)

Část evropských odborníků totiž nález považovala za padělek, část tvrdila, že je zaručeně pravá. K zastáncům pravosti patřily přední vědecké osobnosti té doby jako francouzský katolický kněz, archeolog a antropolog Henri Breuil a významný španělsko-německý prehistorik a antropolog Hugo Obermaier. Odpůrcem pravosti druhé Věstonické venuše byl mimo jiné i Karel Absolon, který si, tak jako i další odborníci, hovořící o nálezu jako o padělku, vysloužil od hostinského Müllendera žalobu pro urážku na cti. Vleklý soudní spor vedl Absolon i s obchodníkem a amatérským archeologem Franzem Čupikem, který v pravost druhé venuše věřil. Nakonec Čupik prohrál a v soudních výlohách „utopil“ veškerý majetek.

Československá policie sošku v Müllenderově usedlosti zabavila. Dílo měl prozkoumat rakouský antropolog a prehistorický archeolog prof. Josef Bayer z Vídně. Toho však šokovalo, že od prvního ohledání před několika lety na artefaktu přibylo mnoho jemných detailů. Podezření, že jde o padělek tím zesílilo. Müllenderovi advokáti reagovali tím, že nechali plastiku zkoumat v ultrafialových paprscích, ve kterých domněle nové vrypy svítily stejně silně jako starší. Spor tím mířil k patu.

Brzy soška zmizela v chaosu druhé světové války někde v Německu, kam ji Müllender roku 1938 prodal. Po několikerých „zaručených“ zprávách, že soška během válečných událostí nenávratně zmizela, se znovu vynořila roku 1973, kdy ji soukromý sběratel nabídl Římsko‐německému centrálnímu muzeu v Mohuči. Laboratorní výzkum ale prokázal, že artefakt vznikl novodobým opracováním kousku pravěkého mamutího klu a muzeum její nákup odmítlo.

Jen o několik měsíců později, v únoru 1974 v Brně umíral Emanuel Dania. Spisovateli Jaromíru Tomečkovi, který ho krátce před smrtí navštívil, se Dania svěřil, že sošku druhé Věstonické venuše vyrobil sám jako žert. Celá léta mlčel pravděpodobně z obavy před ostudou, kterou by vyvolalo přiznání, že mezinárodní aféru kolem podivného nálezu druhé Věstonické venuše způsobil právě on.