i

Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

 |  18. 7. 2020

Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po světě památníky naopak strhávají a modly kácí: v době, kdy ze scény mizí konfederační generálové a otrokářstvím zbohatlí mecenáši, se na ni v Praze naopak vrací Neposkvrněná Panna Marie (Immaculata), zašlapávající vítězně hadí obludu s dračí hlavou. Triumfující ženský archetyp a stvrzení tradičních hodnot v srdci Evropy? Vztyčení nového mariánského sloupu je akt symbolický a zároveň v mnoha ohledech sporný: spory vyvolávající a plný vnitřních rozporů.1)

Jen výběrově naznačím některé z nich, abych se pak zaměřila hlavně na absenci a fragmentárnost, které mohou mít pro historickou paměť v některých případech větší hodnotu než vyrábění kopií; skončit chci ovšem smírně, protože vyhrocených formulací nahromadili příznivci i odmítači obnovy sloupu už dost…

Ach ty paradoxy

Článek Elišky Fulínové z Centra pro teoretická studia (CTS), společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, předznamenává ústřední téma zářijového Vesmíru:
30 let CTS
Přineseme v něm příspěvky badatelů CTS na nejrůznější témata od ekologie přes archeologii a antropologii po filosofii.

Ikonografie mariánské sochy na vrcholku sloupu vyjadřuje potlačení kacířských reformátorských herezí církví jedinou a pravou: privilegované umístění sloupu do symbolického středu hlavního města mělo ve své době vyznačit počátek rekatolizace českých zemí.2) A přece má být znovuobsazení tohoto místa kopií původního díla podle těch, kdo jej prosadili, symbolem smíření (ale koho s kým nebo čím?).3)

Původní sloup strhli v listopadu 1918 žižkovští hasiči, které přivedl anarchista Franta Sauer; jeho dochované nekompletní fragmenty jsou dnes uložené převážně v Lapidáriu Národního muzea. Z nich vypráví zajímavý příběh zejména hlava Panny Marie, kterou prý krátce po stržení sloupu schoval pod kabát jakýsi výrostek a utekl s ní (dnešní kluk by ovšem těžký a objemný kamenný prvek nejspíš ani neuzvedl); znovu se objevila v padesátých letech v jednom pražském starožitnictví.

Dílčí napodobenina sloupu instalovaná na Staroměstské náměstí 4. června léta Páně 2020 dochované fragmenty nijak nezahrnuje a je plně výrobkem kamenické dílny současného novobarokního sochaře Petra Váni. Jednotlivé kameny darovaly různé české obce a organizace, jeden je darem italským; dřík sloupu vážící před dvacet tun byl přepraven nákladní lodí až z Indie. Přesto se o instalaci mluví jako o „návratu” mariánského sloupu, přičemž má jít o vynikající ukázku tvorby sochaře Jana Jiřího Bendla. To ovšem ve výsledku znamená, že údajná „první barokní socha ve střední Evropě“, jak o ní hovořily informační materiály z dočasných zátarasů kolem sloupu, nyní pochází z jednadvacátého století. Za současné situace se zdá neodvratné, že novotou zářící napodobenina uprostřed Staroměstského náměstí překryje a zatlačí ještě hlouběji do neviditelnosti torzovité zbytky originálu, ukryté v podstatně méně atraktivní (míněno z hlediska širší návštěvnické veřejnosti) muzejní instituci.

Replika navíc není jen zbrusu nová, ale jak už řečeno, zatím i neúplná: ze čtyř rohů pomníku, kam by v logice co nejvěrnějšího napodobování původního díla měla přijít bojová sousoší andělů přemáhajících ďábly či démony (ikonograficky opět symboly porážky kacířů, vítězství církve svaté, katolické), zatím trčí k nebi jen dráty. A vzhledem k tomu, jak torzovité jsou dochované pozůstatky těchto sousoší, tomu tak asi ještě dlouho bude – o dalších plánech na dostavbu statue nyní těžko něco zjistit. Chybí i další prvky, na kterých přitom trvalo tzv. závazné stanovisko odboru památkové péče pražského magistrátu (ale koho k čemu tedy vlastně zavazuje?).4) Nebyla obnovena zejména původní barevnost sloupu: dřík býval opatřen nátěrem maskujícím původní hrubozrnný pískovec za důstojnější červený mramor, Panna Maria byla celá pozlacená. O to víc nyní vyniknou zářivá mosazná křidélka ušlápnutého draka – běžte se na ně podívat, než je pokryje patina. Při výstavbě masivní platformy pro sloup se alespoň dostálo požadavku památkářů nepoškodit původní základy, dochované pod dlažbou: po provedení archeologického průzkumu je pokryli geotextilí a zalili betonem; v takovém sarkofágu jim asi věru nic nehrozí.

Méně je někdy více

Není přitom obtížné nahlédnout, že mariánský sloup na Staroměstském náměstí po svém stržení chyběl. Už jen proto, že tam stál od roku 1650! Na skvěle vybraném místě, ve významovém středu náměstí, plnil funkci polední časomíry, dodával rynku výraznou vertikální osu. Šlo nezpochybnitelně o autentický umělecký výraz raného baroka, o hodnotné dílo, jehož vnitřní smysl jistě nelze redukovat na protireformační politicko-náboženskou agitku. S pekelnými obludami na straně jedné a anděly s královnou nebes na straně druhé šlo o skutečnou axis mundi, kosmickou osu, která napojuje naše lidské hemžení na významuplnou vertikálu země–nebe–podsvětí. V kapličce v podnoži sloupu byl navíc umístěn mocný posvátný obraz Panny Marie jmenované Rynecké, spojovaný s magickou mariánskou pomocí při úspěšné obraně Prahy před Švédy; v současnosti tam má přijít hádejte co? No ovšem, jeho kopie.

Mariánský sloup navíc dostal roku 1915 společnost, Šalounův pomník mistra Jana Husa. Horizontálně rozložená masa nového sochařského díla tvořila mnohostrannou protiváhu sloupu, jeho hmotový i významový komplement. Hus hleděl k Immaculatě, směrem ke sloupu spjatému s rekatolizací se obrací i motto „Milujte se, pravdy každému přejte“. O umístění Husova pomníku se přitom bouřlivě debatovalo, nakonec ale zvítězil prostor nejprestižnější, staroměstský rynek. A to ačkoli se po zkoušce s kašírovaným modelem ozvaly hlasy, že masivní dílo na náměstí esteticky dobře nezapadá a v blízkosti mariánského sloupu nedělá dobrotu; o přemístění sloupu už tehdy neuvažoval snad nikdo, byť dříve takový požadavek příležitostně zazníval. Osud si to ovšem přebral po svém, takže o tři roky později to byl Hus, kdo na náměstí osaměl. Definitivní vítězství reformace a národní myšlenky? Už tehdy jsme mohli vědět, že historie žádné definitivy nerozdává…

Takže ano, svržený sloup na náměstí chyběl. Jeho absence nejen že vypovídala o čemsi důležitém v našich národních dějinách, ale nepřítomný sloup byl také památníkem snahy přepisovat a anulovat historii, která není po chuti mocenské klice, jíž se zrovna, třebas na chvíli a za pomoci účelových manipulací, podaří uzmout důležitou část vlivu. Stržený pomník může někdy promlouvat naléhavějším hlasem než ten, který dosud stojí. Absence, promlouvající nepřítomnost, je modalitou, kterou se nám z minulosti ohlašuje něco, co bylo a není: umlčené, v tomto případě násilně umlčené svědectví. Jak běží čas a pracuje zapomínání, promlouvající nepřítomnost může postupně vyznívat do nepřítomnosti docela obyčejné, mlčící – a teprve když paměť umlkne docela, je to pro původní strukturu opravdový zánik a konec, finální upadnutí do nicoty.

Mariánský sloup, odkaz jeho existence i svržení, si proto určitě zasloužily připomenutí, a to tím naléhavěji, čím méně zřetelná se s postupujícím časem absence sloupu stávala – před vztyčením nové kopie ji vyznačovala jen nenápadná plaketa v dlažbě náměstí (kolik Pražanů si jí kdy všimlo?)  a Jan Hus, jehož pohled i promluva se už více než sto let obracely do prázdna a do ztracena: jako zaznamenaná odpověď na otázku, kterou jsme už-už zapomněli.

Bývalo by bylo pěkné, kdyby se podařilo tuto absenci oživit a zpřítomnit, vyjádřit na místě smutný životní příběh mariánského sloupu, jeho vztyčení a slávy, jeho staleté přítomnosti v srdci Prahy, ale též jeho barbarského stržení a rozbití na kusy. Mít na Staroměstském náměstí památník, který by zpřítomňoval nejen starý mariánský sloup, ale i jeho přes sto let trvající nepřítomnost; památník, který by nám připomínal, o jaké hodnoty nás připravila zaslepenost a omezenost, která jediná může krásné umělecké dílo a klíčového svědka minulosti zaměnit za modlu hodnou leda svržení a poplivání – zvlášť dnes je důležité mít tyto souvislosti na paměti.

„Současné novobarokní dílo pojaté tak, že se jeho prostřednictvím jednoduše vrací na náměstí to, co tam patří, výběrově připomíná jen sloup, ale nikoli už jeho zkázu, a tak ztrátu a absenci původního díla nijak nezpřítomňuje.“

Tím spíš je škoda, že nová napodobenina si bohužel nic z toho nebere za své. Současné novobarokní dílo pojaté tak, že se jeho prostřednictvím jednoduše vrací na náměstí to, co tam patří, tyto vrstvy sdělnosti nemá a ani mít nemůže. Výběrově připomíná jen sloup, ale nikoli už jeho zkázu, a tak ztrátu a absenci původního díla nijak nezpřítomňuje – naopak ji nahrazuje novou přítomností. Přítomností, která se ke své novosti ovšem nijak nehlásí.

Stržený sloup se tak prý „vrátil” na své místo, historická křivda byla zřejmě tímto „odčiněna“ – jako by snad něco takového bylo možné! Ve věku neomezené digitální reprodukovatelnosti, posedlé kopírováním, je snadné zapomenout, že není kámen jako kámen a nová kopie, byť sebedokonalejší, není zaměnitelná s tím, za co se snaživě vydává. (A nutno říci, že hodnotu absence a fragmentárnosti zcela míjí i kritika obnovy sloupu zaměřená k tomu, že kopie není kvůli stavu originálu dostatečně věrná.) Zničit památník a umlčet to, co představoval, je stejným vyjádřením vůle anulovat historii jako vyrobit jeho co možná věrnou nápodobu a postavit ji bez další reflexe a odstupu na původní místo: buď je to manipulativní hra na to, že tu nikdy ani nebyl – anebo alternativní, ale stejně manipulativní hra na to, že tu vlastně nikdy být nepřestal. V obou případech je při díle úsilí revokovat historii, přetočit pásek času zpátky, přemazat současným vítězstvím všechny minulé prohry – my pomíjiví smrtelníci jsme asi opravdu nepoučitelní.

Pohleď a zaplakej

Obzvláštní smutek vzbuzuje diskurs „návratu“ z pražského lapidária, kde lze původní Bendlově Bohorodičce pohlédnout do tváře: má měkké, skoro až anticky jemné dívčí rysy. Některé fragmenty sloupu, který se ve skutečnosti nikam nevrátil, jsou k vidění opodál; velká část se jich ztratila, zbytek je skrytý porůznu v depozitářích, a snad také ještě v hlubinách staropražských domácností – doboví svědci si kousky svrženého sloupu odnášeli domů jako svérázné relikvie. S trochou vnímavosti mají tyto pozůstatky strhující, až magickou moc: tenhle sloup, rozbitý, potlučený, neúplný, totiž narozdíl od jakékoli své nové nápodoby byl při tom, je doslova tělem paměti staletí, jejichž součást tvořil, zaujatým svědkem kvasu doby, jenž ho nakonec strhl s sebou: je to tahle hlava, kterou měl ten kluk strčit pod kabát – na koho se asi Panenka usmívala, když svůj triumfální úlovek vymotal z podšívky?

Instalace nového sloupu má být aktem smíření; prvním nezbytným krokem je smířit se s tím, že na náměstí vůbec stojí. Jak ukazuje případ muže, který měl potřebu zapálit v první letní den u jeho paty hromadu hadrů, zatímco čekal na lavičce u Mistra Jana na příjezd policie, nebude to jen tak.5) Dalším krokem by mohlo být upustit od sísyfovské snahy vyrábět napodobeniny čtyř rohových sousoší, prachbídně dochovaných i dokumentovaných (jedno skoro úplně zničila už pruská dělová koule), a místo výroby více či méně volných kopií raně barokních soch vytvořit nová autentická díla, která se budou otevřeně hlásit ke svému původu v 21. století. Lubomír Sršeň, který tuto myšlenku formuloval dávno přede mnou, oprávněně připomíná, že nový sloup v každém případě je a bude naším památníkem – a snad ještě není vše ztraceno a máme šanci nechat vybudovat své době památník otevřenější, poctivější a snad i pokornější, než je stávající nápodoba.6)

Smířením par excellence by pak zejména bylo smířit nový sloup s tím starým – vrátit hlas očitému svědkovi, nechat opět promluvit toho, kdo všechny dějinné peripetie zažil sám na vlastní kůži. Místo je stejné a forma je zhruba tatáž, na těchto rovinách je návaznost mezi starým a novým sloupem jistě zajištěna, tváří v tvář pískovcovým fragmentům v lapidáriu je ale zřejmé, že je to málo. Napodobenina je ve skutečnosti jen chabou náplastí na skomírající a stále tišším hlasem hovořící absenci. Je totiž – možná paradoxně – vzhledem k poničenému mistrovskému dílu jen pramálo pietní: nevzdává žádnou úctu torzu, kterým se věkovitý sloup semletý proudem dějin stal. Ke skutečnému setkání s minulostí, k takovému, které bude mít potenciál proměnit i do budoucna způsob, jakým sami sobě rozumíme a jak jsme, bude třeba vtáhnout do hry i hutné, nepřeskočitelné tělesné bytí sloupu, torzovité a nescelitelné, onu zjizvenou a pocuchanou matérii, ve které je bezprostředně vepsaný příběh velice zvláštního místa, jímž je střed pražského Staroměstského náměstí. Stržený mariánský sloup tam totiž chyběl a stále chybí – a není snad marné hledat způsoby, jak ho tam jednou opravdu vrátit zpátky.

Říkali, že prý se k sobě nehodíme

Staroměstské náměstí je nezvykle klidné: místní vytlačil masový turismus, turisty vyhnala koronavirová pandemie a centrum Prahy zatím zůstává prakticky vylidněné. Přichází dlouhý večer, do slunovratu zbývá jen pár dní.

Mistr Jan tiše stojí, už mnoho let hledí do prázdna, jak je údělem památníků, cele oddán vzpomínání. V onom prázdnu se ovšem čerstvě zhmotnila jeho nejživější vzpomínka: Panna kamenným rouchem oděná, královna nebes hvězdami korunovaná, velebná a neposkvrněná jako za starých časů. Není snad ale přece možné, aby se vynořila z pohyblivých písků historie, které ji kdysi pohltily… Anebo se doopravdy vrátila zpět? Je to ona, není to ona? Marie?

Co je teď těm dvěma po několika zbývajících lidičkách, kteří si v postupujícím soumraku hledají svou cestu přes náměstí.

Jak je to dlouho, pro Krista našeho pána, jak je to dlouho? Snad sto let, ne-li víc…

Přísná tvář neústupného Mistra Jana nabývá ve slábnoucím světle měkčí, téměř až něžné rysy. Panenka zaklání hlavu, mírně se usmívá. Jak se mezi mlčící fasády zvolna vkrádá noc, celé náměstí prostupuje nebývalá intimita. Rynek je teď malý, maličký, není tu místa než pro ty dva. Tvrdili nám, že se k sobě nehodíme, ale co oni o tom vědí, viď…

„Zůstaneš tu se mnou? Pověz, že už mě znovu neopustíš?“

„Stýskalo se ti? Zůstanu s tebou, slibuji, napořád…“

A šupiny škrábou po pískovci, jak se hadí tělo zlehka vysmeklo zpod nohou Bohorodice a ve smyčkách klouže dolů; drak se stočí v kapličce v podnoži sloupu, položí hlavu, přivře oči, a konečně spočine.

K dalšímu čtení

Chlup R.: Jak fungují symboly: religionistické postřehy k mariánskému sloupu, 2020 (navštíveno 29. 6. 2020).

Sršeň L.: Rizika obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, Zprávy památkové péče, 2015, 75, 3, str. 254–260.

Vlnas V.: Mariánský sloup a jeho náměstí (poznámky o smyslu a místě), Zprávy památkové péče, 2015, 75, 3, str. 219–226.

Poznámky

1) O mnohovrstevnatosti sloupu jako symbolu píše Radek Chlup (2020).

2) K ikonografickým významům statue lze doporučit erudovaný a vyvážený článek Víta Vlnase (2015); shrnuje též základní informace o historii mariánského sloupu a Šalounova pomníku Jana Husa.

3) Instalaci napodobeniny sloupu si vzala za svou Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze; z jejích materiálů čerpám zde uvedené informace o nové replice (viz např. www.marianskysloup.cz).

4) Číslo jednací S-MHMP 336107/2014.

5)  https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/mariansky-sloup-praha-pozar-zharstvi-staromestske-namesti-policie-ohen_2006211115_gak

6) Lubomíra Sršně, specialistu na raně barokní sochařství a dlouholetého kurátora kamenosochařské sbírky Lapidária Národního muzea, považují skalní zastánci sloupu za jeho odmítače, skalní odmítači pak za jeho zastánce; konsistentně se drží stanoviska, že současná kopie nemůže být plnohodnotnou náhradou původního barokního sochařského díla (viz zejm. Sršeň 2005).

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kultura, Historie

O autorovi

Eliška Fulínová

Mgr. Eliška Fulínová, PhD., po studiu učitelství na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni vystudovala filosofii na Ústavu filosofie a religionistiky, doktorát získala na katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK a Université Paris I, Panthéon-Sorbonne. Jejím oborem je současná fenomenologická filosofie, soustředí se zejména na problematiku prostoru a prostorovosti. Kromě toho ji zajímá antická filosofie, dlouhodobě se zabývá řeckým archaickým myšlením a v současné době též Aristotelovými biologickými spisy, které též překládá.

Doporučujeme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...
Ozonový alarmismus a ozonová skepse

Ozonový alarmismus a ozonová skepse

Petr Slavíček  |  13. 7. 2020
Klimatické změny, role člověka, možná řešení a ekonomické důsledky se stávají středobodem současné veřejné diskuse. Nemáme přitom dostatek...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné