Mapy koček a jiných krajin

Doktorand (a budoucí nositel Nobelovy ceny za kvantovou elektrodynamiku) Richard Feynman na rozdíl od knihovnice chápal, že mapa je zjednodušená vizuální reprezentace složitého systému, jímž nemusí být jen město nebo stát. Je to obecný nástroj k zobrazení prostorových vztahů, gradientů a hranic, i když je pravda, že anatomie kočky trpí omezením na dva rozměry více než město. Nevím jak vám, ale mně „anatomický obraz“ evokuje představu statického zobrazení, vizuálního popisu, který je potřeba nastudovat. „Mapa“ vybízí k mnohovrstevnému čtení, k hledání souvislostí mezi zakreslenými objekty, k interpretaci viděného.

Dnešní knihovnici by dotaz na mapu kočky už nejspíš tolik z míry nevyvedl (pomineme-li skutečnost, že studenti se už knihovnic příliš neptají a potřebné zdroje nacházejí sami na internetu nebo v knihovní databázi). Biologové dnes mapují nejen anatomické struktury, ale i geny v chromozomech a jejich expresi v jednotlivých buněčných typech, proteom (soubor proteinů v buňce či organismu) i konektom (synaptická spojení mezi neurony, viz „mapu octomilky“)

V tématu tohoto dvojčísla se ale věnujeme především mapám kartografickým. I pro ně platí, že zachycují pouze část skutečnosti a jsou pouze pomůckou k jejímu poznávání. Mít k dispozici detailní mapu města nestačí k porozumění jeho dynamice, stejně jako nám přesná genetická mapa kočky sama o sobě neodhalí roli jednotlivých genů ve fungování kočičího organismu.

Hned čtyři články se věnují možným chybným interpretacím i vědomým manipulacím s mapami, které se tak místo nástroje usnadňujícího orientaci a porozumění mohou snadno proměnit ve zdroj zmatků či ve vědomou ideologickou zbraň.

Mapy jsou nástrojem vizuální datové komunikace, proto se při snaze pochopit interakci mezi autorem mapy, mapou a jejím čtenářem uplatňují poučky z teorie komunikace, která už dávno rozbila naivní představu o jednosměrném a lineárním toku informací od autora k příjemci. Jen kromě slov do hry vstupují i tvary, barvy, symboly…, které interagují mezi sebou i s kulturním, sociálním a osobním ukotvením čtenáře. „Tatáž barva, hranice či šipka může jednou sloužit k orientaci, podruhé k argumentaci a potřetí k přesvědčování,“ píše Jan D. Bláha. V jeho článku se dozvíte i o existenci „emoční kartografie“, která do tvorby a interpretace map vnáší další vrstvu. K obezřetnosti při čtení map vyzývá i Jan Souček.

Nejčastěji používané Mercatorovo zobrazení zvětšuje plochy směrem k pólům, což vede k falešným představám o velikosti jednotlivých států a geografických celků. Někdy plocha na mapě nekoresponduje se skutečnou geografickou rozlohou i z jiných důvodů, a to záměrně. Známé jsou mapy, na nichž plocha odpovídá například počtu obyvatel nebo výši HDP, což nám umožňuje vidět svět v jiné perspektivě. Naše vnímání ovlivňuje i to, že Evropu umisťujeme do středu dvourozměrné mapy světa. Jen si zkuste třeba na některé z interaktivních online map posunout Pyrenejský poloostrov k levému okraji obrazovky nebo na Google Earth zatočit glóbem tak, abyste jižní pól viděli nahoře.

Kresba Vladimír Renčín

Barvy umožňují vnést do dvourozměrné mapy třetí rozměr. Oproti vrstevnicím mohou působit srozumitelněji, je však třeba dát pozor na záludnosti této metody. Barvy mohou klamat, ať už je to autorův záměr, či nikoli. Záměrným manipulacím a ideologickému zneužití map se věnuje Jitka Močičková. Vybrala příklady z první poloviny 20. století (práce s barevnou škálou na obr. 1 je vskutku pozoruhodná), ale i dnešní doba skýtá velké množství studijního materiálu. Obdobu obr. 5, tentokrát s Ruskem „obklíčeným základnami NATO“ jste nejspíše viděli. Poučné je i porovnávání vojenských map, které zveřejňují obě strany probíhajících konfliktů.

Satelitní navigace mění naši schopnost orientovat se v prostoru, a to ne vždy pozitivně. Auta leckdy uvíznou v neprůjezdném terénu jen proto, že se řidič orientoval podle navigace a nikoli pohledem přes čelní sklo a sledováním dopravního značení. I pěší turisté ztrácejí schopnost číst terén, a pokud se jim vybije mobil, snadno se jim může stát, že i s mapou v ruce ztratí představu o tom, kde se ocitli a kam jít dál, jak ve svém fejetonu zmiňuje i Iva Pekárková. Satelitní navigační systémy však také umožňují „mapovat“ zemský povrch a jeho proměny s přesností dříve nemyslitelnou, s obrovským přínosem pro vědy o Zemi. Nástroje využívající 3D modelování a virtuální realitu nám umožňují propojovat reálný svět s digitálním, cestovat v čase a vidět architekturu i krajinu tak, jak vypadaly před staletími.

Přeji vám příjemné letní čtení jak ve Vesmíru, tak v mapách, ať na cestách, nebo jen tak pro radost v pohodlí domova.