Jazyk pod tlakem globalizace

Když v běžném rozhovoru plánujeme dovolenou v Paříži, nákupy v Drážďanech nebo víkend v Římě, málokdy si uvědomujeme, že používáme specifický jazykový poklad. Pro italské hlavní město mají Italové vlastní pojmenování Roma, Francouzi nazývají své hlavní město Paris a Němci významné kulturní centrum Saska Dresden. Přesto v češtině přirozeně saháme po tvarech Řím, Paříž a Drážďany (obr. 3). Tyto domácí podoby cizích zeměpisných jmen se označují jako exonyma. Představují most mezi domácí kulturou a okolním světem, zrcadlí staletí kontaktů, politických zvratů i proměn jazyka. Dnes se však tato tradiční jména ocitají pod tlakem globální komunikace a z našich map i z běžného úzu pomalu mizí.

Fenomén přizpůsobování cizích zeměpisných jmen provází lidstvo od nejstarších dob. Cizí slova včetně vlastních jmen a v jejich rámci i jmen zeměpisných byla pro mluvčí často obtížně vyslovitelná, a tak si je upravovali podle zákonitostí své mateřštiny. V lingvistice a kartografii se však pro domácí podoby cizích zeměpisných jmen dlouho používala dosti nejednotná označení jako „vžitý název“ nebo „obecně užívaný název“. Situaci zásadně změnil rok 1957, kdy australsko-britský zeměpisec Marcel Aurousseau zavedl termín exonymum.

1. Řím je jedním z nejznámějších měst světa. Kdysi hrál roli „pupku světa“, k němuž se podle okřídleného rčení mají sbíhat všechny cesty, což patrně souvisí se zlatým milníkem (milliarium aureum), vztyčeným na Foru Romanu z vůle prvního římského císaře Augusta kolem roku 20 př. Kr. V následujících staletích christianizace jméno města zpopularizovala na celém světě. Rytina mapy G. F. Camocia z roku 1569 připomíná latinskou podobu jména, kterou dodnes jako exonymum užívají jazyky zemí patřících ve starověku do sféry vlivu Římské říše – italština, španělština či portugalština. Angličtina s francouzštinou užívají podobu Rome, němčina se švédštinou Rom, skotština Roum. Slovanské jazyky jako chorvatština a slovinština mají pro město tvar Rim, slovenština Rím, polština Rzym. Z jiných jazykových rodin zmiňme exonyma baskičtiny Erroma, manštiny (jazyka z ostrova Man) Yn Raue a austronéského jazyka obyvatel Havaje, v němž hlavní město Itálie nazývají Loma.

Snímek ČTK, ullstein bild, histopics

Mezinárodního doporučení se tomuto pojmu dostalo v roce 1972 na londýnské konferenci OSN o standardizaci geografického názvosloví. Jako logický protiklad vznikla v roce 1975 díky rakouskému slavistovi Ottu Kronsteinerovi systémová paralela v podobě termínu endonymum, neboli vlastní zeměpisné jméno geografického objektu v jednom z jazyků vyskytujících se v oblasti, kde objekt leží. Varšava, Florencie a Lipsko jsou tedy česká exonyma, zatímco Warszawa polské, Firenze italské a Leipzig německé endonymum.

Podle starší definice skupiny expertů OSN pro zeměpisná jména je exonymum jméno užívané v určitém jazyce pro geografický objekt, který leží mimo oblast, kde má tento jazyk oficiální status, a zároveň se svou formou liší od jména užívaného v oficiálním jazyce nebo jazycích území, kde tento geografický objekt leží. Novější a dnes platná definice týchž autorů říká, že exonymum je jméno používané určitým jazykem pro geografický objekt mimo území, kde se tímto jazykem běžně hovoří, a lišící se svou podobou od příslušného endonyma v oblasti, kde se daný geografický objekt nachází. Tato změna má za důsledek i změny v zařazení určitých podob zeměpisných jmen mezi exonyma či endonyma. Dobře je to vidět u českých jmen obcí obývaných českými osadníky v Chorvatsku, Rumunsku a jinde. Například obec Velké Zdence znají Chorvaté pod názvem Veliki Zdenci; obec Bělišovec je chorvatsky Bjeliševac. V Rumunsku je obdobně česká obec Helena pro Rumuny obcí Elena a Velký Perek je rumunsky Peregul Mare. Podle starší definice by vzhledem k tomu, že čeština v těchto zemích není oficiálním jazykem, patřila mezi exonyma, podle novější mezi endonyma, protože na území, kde tyto obce leží, se česky běžně hovoří.