Kde žijí lvi

„Za mého mládí byla na mapě světa ještě pořád bílá místa,“ říká hrdina románu Josepha Conrada, průměrného námořníka a úžasného spisovatele, který žil a psal na přelomu 19. a 20. století.

Bílá místa na mapách, to bylo pro dobrodruhy velké lákadlo. Proplout úžinou, z níž ještě nikdo, kam až paměť sahá, nevyvázl živý, a objevit čarokrásnou zem, dojít po poušti až na místo, kam se kartografové neodvážili, a tak ho označili jen nápisem HIC SUNT LEONES, ne vždy pravdivým, ale univerzálně srozumitelným. Anebo aspoň pojmenovat horu, řeku, údolí po někom, koho si vážíme, byť možná trochu z povinnosti, třeba po královně Viktorii, po někom, koho milujeme, anebo po sobě samém.

Tehdejší dobrodruhy a kartografy nenapadlo, že skutečně neprobádaných míst bylo už tenkrát na světě pramálo. Většina z nich byla obydlená stovky a tisíce let před příchodem bílého muže. A všechny řeky, kopce, jezera, dokonce i stromy měly svá pojmenování, i když třeba jen „Nelez na tu horu, bydlí tam bohové“. Pravda, „divoši“, jak se jim tenkrát bez uzardění říkalo, většinou nekreslili mapy, nepotřebovali je.

Dávné mapy, to byly archy drolícího se papíru anebo trvanlivějšího pergamenu, ze kterého se ale inkoust snáz smazával. Žádný vojevůdce, pokud byl při smyslech, do nich s rozmachem nezapichoval prst, tak jak to vídáme v historických filmech, zacházel s nimi naopak s velkou opatrností – byly nenahraditelné. Naši předkové měli snad ještě větší problémy s datovými nosiči než my.

Lord Byron se ve svých zápiscích z cest zmínil, že vytáhnout na Balkáně starou vojenskou mapu znamená proměnit v generály všechny muže v okolí. Rozvinout nástěnnou mapu Severní Ameriky v Československu někdy v sedmdesátých letech minulého století znamenalo proměnit mě a všechny mé kámoše v dobrodruhy, trapery a indiány. Jasně že s tím měly co do činění veleúspěšné fantazie Karla Maye nebo Dva divoši od E. T. Setona. Ale mapa měla ještě větší moc než psané slovo.

Ostatně spisovatelé jako Tolkien – a dnes mnozí autoři fantasy – vědí, že umístit do knihy mapu vyfantazírované země znamená (nebo aspoň donedávna znamenalo) vyvolat ve čtenářích touhu takovou zemi navštívit. A protože neexistuje, nezbude jim než si knihu přečíst.

Pamatuju se, že v době, kdy jsem chodila do školy, se na nástěnných mapách světa nejčastěji používalo válcové Mercatorovo zobrazení, mysleli jsme si, že proto, aby severněji položený Sovětský svaz činilo na mapě světa ještě větším a jaksi opticky mocnějším na úkor Spojených států amerických. No a dnes čtu, že Mercatorovo zobrazení je považované za „koloniální“ a „imperialistické“ (v podstatě pravý opak toho, co jsme v něm kdysi viděli my).

I mapy zobrazující skutečné země za železnou oponou pro nás tenkrát byly jen fantazie. Místa, která zobrazovaly, pro nás byla stejně nedostupná jako ta Tolkienova. A na těch, jaké byly tehdy dostupné, jste mohli spatřit jen obrysy velkého světa. Bývaly v měřítku jedna ku několika milionům, těžko byste se podle nich orientovali, kdybyste chtěli někam dojet či dojít. A neznám nikoho, komu se podařilo sehnat třeba autoatlas Spojených států. Z mapy světa bílá místa dávno zmizela, ale pro nás, generaci narozenou za železnou oponou, měla celá mapa světa – s výjimkou kousku jménem Československo a snad i pár dalších „spřátelených“ zemí – zůstat jediným velkým bílým flekem s nápisem HIC SUNT LEONES.

Podrobné mapy neexistovaly ani doma. Ty nejlepší, jaké jste mohli koupit, byly turistické „stovky“, na kterých jeden centimetr představoval jeden kilometr. Kdo měl štěstí, sehnal „padesátku“. A tyhle mapy byly schválně nepřesné. Říkávalo se, že kartografové instruovaní stranou a vládou nakreslí co nejpřesnější mapu, rozstříhají ji na nepravidelné obrazce, které, trošku posunuté, zase slepí – a celou mapu znovu nakreslí. Bůh ví, jestli to byla pravda. Takhle nám to vyprávěla součelka na brannou výchovu a k tomu dodávala, že je potřeba mapy takhle upravovat proto, aby to imperialističtí váleční štváči neměli tak snadné, až se do nás budou strefovat atomovými bombami.

Trpěli tím ale hlavně turisté a samozřejmě i vědci, kteří toužili zanášet do mapy přesné lokality výskytu rostlinných či živočišných druhů. Tradovalo se, že jistý botanik ze Šumavy napsal do Ameriky dopis NASA a obratem od nich obdržel satelitní mapy půlky jižních Čech. To ale tenkrát nemohl ani potvrdit, ani vyvrátit nikdo, kdo tlustou obálku od NASA nespatřil na vlastní oči.

V západním světě hrají vydavatelství map a atlasů jinou hru – hru na papírová města. V každém atlase najdete pár záměrných „chyb“, například dvoutisícové městečko na místě, kde se ve skutečnosti nachází jen pár polozbořených usedlostí. Pokud jiné vydavatelství nabízí atlas zobrazující stejné městečko, může ho původní vydavatel žalovat za plagiátorství a s velkou pravděpodobností spor vyhraje.

Ale… kdo si ještě dnes kupuje atlasy? Kdo se učí nazpaměť názvy hor na obzoru, aby se mohl v krajině snáz orientovat, případně oslnit své spolupoutníky? Stačí si naprogramovat cíl do navigace a pak bezmyšlenkovitě jít, běžet či jet po vyznačené trase.

Teda pokud nepřestane fungovat internet, GPS a nechcípne nám mobil. V tom tragickém okamžiku se pro lidi rozmazlené moderní civilizací promění celé okolí v jediné bílé místo, na kterém zaručeně žijí lvi.