Kde žijí lvi

„Za mého mládí byla na mapě světa ještě pořád bílá místa,“ říká hrdina románu Josepha Conrada, průměrného námořníka a úžasného spisovatele, který žil a psal na přelomu 19. a 20. století.

Bílá místa na mapách, to bylo pro dobrodruhy velké lákadlo. Proplout úžinou, z níž ještě nikdo, kam až paměť sahá, nevyvázl živý, a objevit čarokrásnou zem, dojít po poušti až na místo, kam se kartografové neodvážili, a tak ho označili jen nápisem HIC SUNT LEONES, ne vždy pravdivým, ale univerzálně srozumitelným. Anebo aspoň pojmenovat horu, řeku, údolí po někom, koho si vážíme, byť možná trochu z povinnosti, třeba po královně Viktorii, po někom, koho milujeme, anebo po sobě samém.

Tehdejší dobrodruhy a kartografy nenapadlo, že skutečně neprobádaných míst bylo už tenkrát na světě pramálo. Většina z nich byla obydlená stovky a tisíce let před příchodem bílého muže. A všechny řeky, kopce, jezera, dokonce i stromy měly svá pojmenování, i když třeba jen „Nelez na tu horu, bydlí tam bohové“. Pravda, „divoši“, jak se jim tenkrát bez uzardění říkalo, většinou nekreslili mapy, nepotřebovali je.

Dávné mapy, to byly archy drolícího se papíru anebo trvanlivějšího pergamenu, ze kterého se ale inkoust snáz smazával. Žádný vojevůdce, pokud byl při smyslech, do nich s rozmachem nezapichoval prst, tak jak to vídáme v historických filmech, zacházel s nimi naopak s velkou opatrností – byly nenahraditelné. Naši předkové měli snad ještě větší problémy s datovými nosiči než my.