Mapování zoologického světa

Období rakouského mocnářství ukončila Velká válka (1914 až 1918), dnes známá spíše jako první světová. Potřeba zoologických výzkumů oblastí vzdálených od Čech tím ovšem neskončila. Objevování pokračovalo a jako dříve se na něm podíleli i čeští rodáci. Jen svět už byl známější, zmapovaný, doprava lepší a z expedic do neznáma se pomalu stávaly specializované vědecké výpravy.

Kdo byli účastnící expedic, kdo je organizoval, financoval a co se stalo se sbírkami, které byly během těchto výprav pořízené? Zůstávalo vše stejné jako před Velkou válkou (více Vesmír 104, 186, 2025/3) nebo se něco změnilo?

Stejně jako dříve měla naprostá většina účastníků přírodovědné vzdělání v širokém slova smyslu. Na rozdíl od předchozích dob už měla zoologii v širším slova smyslu i jako zaměstnání.

Změnila se organizace expedic. Dříve je většinou pořádala Vídeň nebo se jednotliví badatelé přidávali k jiným, zpravidla zahraničním výpravám. Nyní se expediční aktivita soustředila v Národním muzeu v Praze. Další cesty podnikali nebo iniciovali finančně nezávislí zájemci (Jiří Baum, Josef Seilern, Adolf Schwarzenberg). Dobovou anomálií byla vojenská anabáze československých legií přes jižní Rusko a severovýchodní Čínu, která jako vedlejší efekt přinesla řadu zoologických výsledků. Pokud je mi ale známo, přírodovědecký přínos této vojenské megaakce dosud nebyl souborně zpracován.

Změnily se i způsoby cestování. Dříve po souši na koni, dostavníkem nebo pěšky, nyní zejména vlakem či automobilem. Rovněž lodní námořní doprava se výrazně zrychlila.

Tak jako před válkou i po ní většina expedic směřovala do Asie a Afriky, tedy do oblastí s Evropou sousedících.

Zásadně se proměnily publikační výstupy. Zatímco v období rakouského mocnářství téměř nikdo ze zoologických cestovatelů své výsledky nezveřejňoval, nyní naopak většina badatelů poznatky ze svých cest publikovala. Zpravidla nešlo o souhrnné zprávy o expedicích, nýbrž spíš o využití jednotlivých nasbíraných exemplářů ve speciálních, obvykle taxonomických statích. Stejně jako dříve například Emil Holub i nyní někteří zoologičtí cestovatelé o svých cestách a objevech informovali formou populárních knížek (třeba Jiří Baum, Václav Jan Staněk). Novinkou bylo pořizování filmů jako záznamu expediční činnosti i jako popularizačního výstupu.

Osud sbírek byl jednodušší než dříve. Většina přímo nebo nepřímo (např. přes Karlovu univerzitu nebo přes soukromé sbírky) skončila v Národním muzeu v Praze, jež se v nově založeném Československu postupně stalo centrální sbírkotvornou institucí. Zčásti byly vědecky zpracovány v dílčích publikacích, zčásti na své vědecké vyhodnocení teprve čekají.

Význam expedic

Význam expedic se posunul. V dobách dřívějších se o řadě oblastí světa v Evropě nevědělo téměř nic, takže každá expedice přinášela i novinky geografické, geologické, etnografické aj. V době poválečné bylo již o všech dostupných zemích známo mnohé, přínos expedic se tak zpravidla omezoval na dílčí vědecké otázky. Stejně jako dříve, většina nasbíraných exemplářů posloužila taxonomickému výzkumu, zejména popisům nových druhů. V pokročilejších oborech (např. ornitologie) byly taxonomicky významné pouze některé sběry (Josef Seilern), zatímco většina již přinášela pouze novinky faunistického ražení (například Josef Musílek, Jiří Baum, Jaroslav Štorkán).

A jak dopadli samotní zoologičtí cestovatelé? Před Velkou válkou zhusta umírali v cizině nebo se vraceli s podlomeným zdravím. V období let 1918 až 1948 zemřel v cizině pouze jeden, světoběžník Jaro Mráz, ovšem jeho pobyt nelze považovat za klasickou expedici. Všichni ostatní se vrátili do vlasti živi a zdrávi (malárii nepočítám). Důvodem mohl být výrazný pokrok medicíny, ale také skutečnost, že poválečné expedice byly zpravidla výrazně kratšího trvání než expedice dob předešlých.

Evropa

Po skončení Velké války (1918) začalo být cestování v Evropě bezpečné a díky rozvoji mezinárodní dopravy i poměrně snadné. Zoologové se tudíž dle svých časových a finančních možností vydávali křížem krážem světadílem na nejrůznější, kratší i delší výpravy, spíše výlety než expedice. Níže jen několik málo příkladů zoologických výprav do okrajových částí Evropy.

1 Emil Hadač: Přírodní vědy vrcholí?

Vesmír 25, 49, 1946/2

Emil Hadač (vpravo) a Pavel Cudlín při exkurzi na lokalitu Slanisko v Sedlci u Mikulova 3. září 1981.

Snímek Stanislav Vaněk

Zdá se, že přírodní vědy vystupují v posledních letech rapidně k jednomu ze svých dočasných vrcholů poznání. Lze tak soudit podle analogie s dřívějšími obdobími vývoje vědy. Počátek takového období je možno charakterisovat jako období pionýrů. Ve všech odvětvích vědy se prodírají odvážní, osamělí jednotlivci nesmírným, nově objeveným kontinentem vpřed; nemají kdy na to, aby se ohlíželi po ostatních souputnících. Jsou pevně přesvědčeni o tom, že vystačí vlastní silou na všecko a že se nemusí od nikoho učit. A vychovávat spolupracovníky, kteří by mohli svého mistra nakonec předběhnout? To by bylo příliš velké zdržení a nevyplatilo by se to. Mistr jde dál a objevuje stále nová a nová pohoří, řeky a jezera... Jejich doba už vypršela. […]

A co od nás přírodovědců požaduje třetí období, do kterého jsme — jak se zdá — vstoupili? Je třeba především spolehlivých monografů, avšak monografů nového typu, s otevřenýma očima i pro široké okolí, pro ostatní příbuzné vědy. Přírodní vědy jsou dnes příliš rozsáhlé, než abys mohl tvořit nové věci v několika oborech. To ovšem neznamená, že bys těm oborům nemohl rozumět! A teprve porozumíš-li všem oborům, které hraničí s tvým úsekem, můžeš plně porozumět svému oboru. Pochopení druhého oboru ti ukáže, co bys mohl vytěžit ze spolupráce s odborníkem, který se jím zabývá. To už je dobrý předpoklad pro spolupráci a první krůček na cestě к širší synthèse.

A pak je tu třeba také polyhistorů — polyhistorů třetího období. Jejich úkol je mnohem obtížnější než jejich předchůdců v období pionýrů — může být zvládnut jen výjimečným jedincem — organisátorem. A tak vzniká moderní typ vědeckých prací: práce rozsáhlého kolektiva specialistů vedená synthetikem, který jejich výsledky spojí v organický, vyšší celek.

Guido Schiebel (1881–1956), rodák ze Skrochovic ve Slezsku, povoláním učitel, prožil většinu svého života ve Slovinsku a Rakousku. Věnoval se výzkumu ptáků středomořských ostrovů. Vlastní expedice podnikl na Korsiku (1910), Krétu (1925) a Sicílii (1934 a 1934 až 1935). Jeho sbírky jsou uložené v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni.

Pražský rodák Otakar Štěpánek (1903 až 1995), dlouholetý zoolog Národního muzea v Praze (rámeček 2), v letech 1934-1938 čtyřikrát navštívil Krétu a další řecké ostrovy, kde se věnoval především výzkumu plazů. Výsledkem byl například popis sedmi nových poddruhů gekona Mediodactylus kotschyi, z nichž šest je dodnes platných. Jeho sbírky jsou uložené v Národním muzeu v Praze.