Když mapa mluví

Mapy patří k nejpřesvědčivějším obrazům světa. Působí věcně a spolehlivě, nejsou však pouhým otiskem reality. Každá mapa je výsledkem rozhodnutí, co ze světa ukázat a jaký tomu udělit význam. Mezi světem, autorem a čtenářem se tak odehrává zvláštní druh komunikace.

Při srovnání různých map téhož území je zřejmé, že každá může vypadat jinak, sdělovat něco odlišného, a přesto být správná. Zatímco jedna zdůrazňuje hranice územních celků, jiná ukazuje dostupnost služeb, další hodnotí nerovnosti v území nebo zachycuje dynamiku změn. Každá z nich totiž odpovídá na jinou otázku – a žádná proto nemůže odpovědět na všechny.

1. Schéma mapové komunikace inspirované A. Koláčným a A. J. Kentem.

Schéma Jan D. Bláha

Mapa tedy není jen zmenšeným obrazem prostoru. Je to médium, které z množství možného vybírá určité objekty a jevy, převádí je do vizuálního jazyka a nabízí čtenáři určitý výklad prostoru. Informaci přitom pouze nepřenáší, ale spoluutváří ji pro konkrétní situaci čtení, tedy pro určitý účel, měřítko, publikum a způsob použití. Podobně jako text, fotografie či graf pracuje s výběrem, rámováním a hierarchií – něco staví do popředí, něco upozaďuje a něco vynechává. Tím se z mapy stává sdělení. Jak připomíná britský výtvarný kritik John Berger,¹⁾ způsob vidění není oddělitelný od znalostí, kulturního zázemí a zastávaných hodnot. Také mapu proto nelze číst jen očima, ale prostřednictvím toho, co čtenář ví, očekává a čemu důvěřuje.

Mapu lze přitom chápat jako místo setkání tří světů mapové komunikace: světa, který má být zobrazen, světa autora, který jej převádí do mapového jazyka, a světa čtenáře (uživatele), který mapu čte, analyzuje a interpretuje. Velice názorně tyto vztahy zachytil Antonín Koláčný ve svém modelu mapové komunikace, jenž patří k mezinárodně známým příspěvkům české kartografie (obr. 1). Každý z těchto světů má navíc kulturní, sociální i individuální rovinu – od sdílených představ o prostoru přes společenské podmínky až po osobní paměť a zkušenost (viz viz tab. 1). Mapa proto promlouvá nejsrozumitelněji tam, kde se tyto světy a roviny alespoň částečně překrývají; naopak tam, kde se míjejí, vzniká prostor pro neporozumění i manipulaci.

Tab. I. Tři světy (universa) mapové komunikace.

Mapový jazyk

Aby se tři výše uvedené světy mohly v mapě potkat, potřebují společný jazyk. Mapový jazyk však není jazykem slov, nýbrž znaků, linií, ploch, barev, velikostí, měřítka a prostorového uspořádání. Jeho síla spočívá v tom, že působí samozřejmě – čtenář mapy se domnívá, že to v mapě prostě „vidí“. Ve skutečnosti se ji ale také učí číst podle pravidel, která jsou zčásti naučená, podobně jako gramatika mluveného jazyka.

Francouzský kartograf a teoretik vizuální komunikace Jacques Bertin ukázal, že grafický jazyk map nestojí jen na samotných znacích, ale také na jejich poloze, velikosti, tvaru, (barevné) světlosti, barevném tónu, orientaci či struktuře – tedy na vizuálních proměnných znaku. V praxi to znamená, že větší znak obvykle sděluje „více“ nebo „důležitější“, tmavší odstín vytváří dojem vyšší intenzity, tvar rozlišuje kategorie a tloušťka linie může naznačovat význam, sílu nebo tok (obr. 3).