Ústavní hodnoty v poválečné Evropě

Zdánlivá hodnotová neutralita a formální legalita může ve skutečnosti prosazovat i nejobludnější ideologické představy a nejzvrácenější politické hodnoty a zájmy. Může právo bránit politickému násilí?

„Na rozdíl od totalitního systému, který byl založen na okamžitém účelu a nikdy nebyl vázán na právní zásady, tím méně pak zásady ústavní, demokratický stát vychází ze zcela odlišných hodnot a kritérií.“ Takto zní právní věta tzv. lustračního nálezu, který československý Ústavní soud stačil vydat ještě před rozpadem federace v listopadu 1992. Komunistické právo se zde chápe jako pouhý prostředek pro politické a ideologické účely, a ne jako systém konstituovaný autonomními právními hodnotami.

Kresba Ivan Steiger

Hodnoty boří i tvoří

Tento pohled později přejal i český Ústavní soud nejen ve svých lustračních rozhodnutích, ale například i v nálezu, který se týkal ústavnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993. V něm soud výslovně odmítl formální legitimitu politického režimu a namísto ní prosadil tzv. materiálně-racionální pojetí právního státu, ve kterém je pozitivní právo ukotvené v základních ústavních hodnotách, jimiž se právní normy poměřují. Demokratický stát tak není hodnotově neutrální, ale naopak prosazuje konkrétní společenské a politické hodnoty, a to na rozdíl od komunistického režimu, který sice měl legální formu, ale „v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem“.

Smyslem těchto raných úvah československé a české ústavní justice bylo potvrdit hodnotovou diskontinuitu s bývalým režimem při současném udržení formálně právní kontinuity, která byla nutná pro zachování sociální stability a fungování státu v revolučním pohybu. Z dnešního hlediska je zajímavá především snaha důrazem na nové hodnoty jasně oddělit komunistické právo od porevolučního budování demokratické ústavnosti a vytvořit nový rámec pro právní interpretaci a aplikaci, který konstituovala především tehdy čerstvě přijatá Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky. Jedna ze základních hodnot moderní společnosti, totiž obecná a formálně racionální legalita, kterou lze aplikovat neosobně a rovnoprávně napříč celou společností, tak byla podřízena demokratickým hodnotám do té míry, že soudci, podobně jako ústavodárci v devátém článku Ústavy, zdůraznili nezměnitelnost a nezrušitelnost demokratických základů ústavního režimu.

Paradox přehodnocování ústavních hodnot

Naše nedávné ústavní dějiny nabízejí zvláštní verzi toho, co Friedrich Nietzsche kdysi popsal jako přehodnocování hodnot. Přehodnotit všechny hodnoty západní civilizace sice filozof během svého života nestihl, ale jeho úsilí odhalilo paradoxní znak modernity, totiž neustálé zpochybňování a relativizaci toho, co se má stát pevným základem. Z přehodnocování se stala základní hodnota a každý příští hodnotový základ čehokoli je již v okamžiku svého ustavení předmětem kritiky a popření.

Čím víc modernita hledá své hodnotové základy, tím víc zjišťuje, že právě toto hledání je jejím základem. V některých oblastech společenského života, například v umění nebo vědě, je takové hledání požehnáním. V jiných, mezi které patří i právo nebo politika, takové hledání vytváří nejistoty a nahodilosti, které je třeba odstranit. A nakonec existují i oblasti, ve kterých hodnota neoznačuje hledání základů, ale ryze relativní vztah, jakým je například v hospodářství peněžní vyjádření nějakého výrobku, předmětu nebo služby.

Přehodnocování ústavních hodnot paradoxně převrátilo klasické porozumění modernímu právu a politice v tom smyslu, jak ho popisoval německý sociolog a filozof Max Weber, totiž jako neustálý růst racionality, kterou v právu vyjadřuje formální legalita a v politice neosobní byrokracie. Jestliže ještě před sto lety tato racionalita, sama o sobě hodnotově neutrální, paradoxně představovala obecnou hodnotu, jejíž fungování současně otevíralo cestu k demokratizaci ve smyslu všeobecné rovnosti před zákonem, zkušenost s totalitními režimy naopak ukázala, že tyto zdroje legitimity mohou zrovna tak vést k vybudování nejhorších tyranií v lidských dějinách.

Weber oprávněně varoval před „válkou bohů“, ke které může vést rostoucí hodnotový pluralismus a s ním i případná nesmiřitelnost různých pojetí společenského dobra a obecného blaha. Dějiny 20. století však ukázaly, že legalita a byrokracie nefungují jako mírotvorné síly neutralizující hodnotové konflikty, ale naopak jsou v takových válkách nejhoršími zbraněmi hromadného ničení. Weber si samozřejmě uvědomoval rizika politického násilí skrytá ve formálně legálním panství a varoval před „benevolentním feudalismem“ a „novým poddanstvím“ vytvořeným byrokratickou vládou. Dnešní lidstvo je však poučeno o tom, že bez byrokracie by nešlo zorganizovat holocaust a bez legality by nebylo možné vést stalinské politické procesy.

Kritika komunistického práva jako systému založeného paralelně na ideologických argumentech a formální legalitě, která fakticky zastírá nedostatek demokratické legitimity, je současně paradoxní i přesná. Ukazuje totiž, jak zdánlivě hodnotově neutrální a formální legalita může ve skutečnosti prosazovat nejobludnější ideologické představy a nejzvrácenější politické hodnoty a zájmy. Jinými slovy, právo se stává pouhým prostředkem pro politické účely a nástrojem útlaku a bezpráví. Takový paradox totalitního práva se označuje jako „právo bezpráví“ (unrichtiges Recht, lawless law).

Za příklad zde může sloužit myšlenka Viktora Knappa, bezpochyby jednoho z nejbrilantnějších českých právníků minulého století, že princip třídnosti je základní výdobytek socialistického práva umožňující prosadit vůli dělnické třídy komunistickou stranou a povýšit ji na obecný zákon. Široké znalosti moderního práva a zkušenosti s platným právem tomuto významnému právnímu vědci i praktikovi nijak nebránily, aby hodnotě formální legality nadřadil politickou vůli a zájmy, které za legální fasádou rozpoutaly faktický teror, v jehož těsné blízkosti se Knapp pohyboval.

Hodnotami proti tyranii, nebo tyranie hodnot?

Totalitní režimy zviklaly důvěru moderního člověka v právní stát jako instituci legitimovanou legálně, protože zákony samy se staly nejhoršími zločiny. Když tyto režimy padly, nebylo možné zachovat s nimi jednoduše právní kontinuitu a trvat na formuli „zákon je zákon“; vždyť prostřednictvím zákonů docházelo k diskriminaci, konfiskacím i vraždám. Antická definice tyranie jako svévolné vlády bez zákonů nebyla aplikovatelná na moderní totalitarismus, který obecné zákony povýšil na politickou svévoli.

Zákon prosazující bezpráví není zákonem, i kdyby měl sebepřesnější normativní formu. Otázka, jak překonat nespravedlnosti způsobené právem, byla přitom velmi naléhavá, jak dokazuje i článek německého právního filozofa Gustava Radbrucha Pět minut právní filosofie publikovaný v heidelberských novinách Rhein-Neckar-Zeitung těsně po válce 12. září 1945.

Radbruch byl před nástupem nacismu typický právní pozitivista, pro kterého formule „zákon je zákon“ a legitimita legalitou představovaly základní předpoklad moderní liberální a demokratické vlády. Nacistické zákony však učinily z práva bezpráví založené na arbitrární moci a systematickém útlaku, takže Radbruch dospěl ke kritickému závěru, že jen takové právo, které respektuje přirozená lidská a občanská práva, může být zdrojem legitimity politické moci. Naproti tomu právo, které hrubě porušuje princip spravedlnosti jako rovnosti před zákonem, je pouhým bezprávím, a proto nemůže být platné.

Tento závěr vstoupil do poválečné právní vědy i praxe jako tzv. Radbruchova formule, která neznamená, že by každá nespravedlnost vedla k automatickému zneplatnění práva. To by totiž vedlo ke stejné arbitrárnosti, jaká je typická pro totalitní režimy. Nelze však zavírat oči před hrubými nespravedlnostmi spáchanými pod fasádou legality, jejichž náprava je možná jen odkloněním se od litery nespravedlivého zákona, který například umožňoval konfiskace židovského majetku. Východiskem nápravy těchto hrubých nespravedlností tak je upřednostnění principu spravedlnosti jako všeobecné rovnosti proti hrubě diskriminační liteře zákona.

Radbruchova formule postavila spravedlnost jako první hodnotu a základní kritérium pozitivního práva a jako taková se stala nejen východiskem pro denacifikaci a nápravu nacistických zločinů a křivd. Zásadním způsobem ovlivnila i formování ústavní demokracie a právního státu v poválečném Německu a koneckonců i proces dekomunizace po roce 1989. Její ozvěny byly navíc dobře slyšitelné v poválečné právní teorii, například ve slavném textu Problém odporného udavače amerického právního teoretika Lona L. Fullera z šedesátých let, v němž se nabízí hned několik řešení, jak přistoupit po pádu tyranského režimu k posuzování činů, které se obecně považují za zločiny, avšak v době jejich spáchání byly buď v souladu se zákony, nebo dokonce zákony prosazovaly.

Nicméně riziko, že ve jménu obrany spravedlnosti jako základní hodnoty práva může dojít ke zničení téže hodnoty, kterou chceme bránit, nelze podceňovat, protože i ve spravedlnosti je přítomna hrozba nahodilosti a svévole. Právní teoretik Carl Schmitt si k popsání tohoto rizika vypůjčil od filozofa Nicolaie Hartmanna termín „tyranie hodnot“. Zatímco Hartmann jím označoval jednoduchý fakt, že hodnoty si protiřečí a konflikty mezi hodnotami mohou vést k jejich fanatickému a tyranskému prosazování ve jménu pravdy a dobra, Schmitt ho použil v roce 1959 v přednášce a o rok později v eseji, v nichž zaútočil právě na hodnotově orientované budování ústavní demokracie a justice v poválečném Německu.

Znehodnocování demokratických hodnot

Podobně jako Heidegger chápe i Schmitt vznik hodnotové filozofie a etiky jako reakci na rostoucí nihilismus moderní společnosti, ve které se rozpadly teologicko-metafyzické základy, převládá hodnotově neutrální věda a roste morální relativismus. V takové situaci se hodnoty stávají náhražkou metafyzična, přestože, řečeno s Weberem, to není nikdo jiný než člověk ve své plné a čistě subjektivní svobodě, kdo stojí za ustavením i odmítnutím všech hodnot. Odtud také pramení riziko věčného souboje hodnot, světonázorů a nesmiřitelných koncepcí dobra, které podle Webera moderní společnost řeší tím, že některé hodnoty prohlásí za objektivně platné.

Schmitt tuto sociologickou deskripci hodnot v moderní společnosti přejímá, ale navíc je fascinován potenciálním násilím v pozadí každého vynucení hodnot, a proto kriticky hovoří o tyranii hodnot, v jejichž jménu musejí být jiné hodnoty buď přímo popřeny, nebo alespoň prohlášeny za méně hodnotné. Podle Schmitta tak hodnotově orientovaná filozofie i právní teorie jen umocňují starou a neustávající bitvu mezi různými politickými přesvědčeními a zájmy. Jinými slovy, za snahou o založení pozitivního práva z objektivně platného hodnotového řádu je třeba vždy hledat politický boj, o to nebezpečnější, že se maskuje jako zápas o vyšší morální principy.

Schmittova kritika hodnot spadá do klasického sporu mezi realismem a idealismem v právu i politice a pouze je okořeněna heideggerovskými poznámkami o nihilismu a vyztužena nietzscheovským a weberovským pojetím hodnot jako neustálého hodnotícího a přehodnocujícího procesu v právu i společnosti. Navíc je dobová kritika poválečné ústavní justice Spolkové republiky jako tyranie automaticky a bezprostředně právem vynucovaných demokratických hodnot, které slouží k zákazům politického extremismu, od myslitele, který svého času podporoval nacistický puč jako nastolení nového řádu odstraňujícího slabou legitimitu liberálního parlamentarismu, dodnes poněkud troufalá a působí jako projev nedostatečné sebereflexe teoretické, politické i etické.

Jestliže hodnoty mohou být tyranské, což je samozřejmě pravda, není nakonec ono riziko tyranie spíš než v hodnotách obsaženo v samotném aktu rozhodnutí, který Schmitt, na rozdíl od Kelsena a dalších stoupenců normativismu, nesvěřil ryze právní instituci ústavního soudu, ale výkonné moci? Neotevřel právě důrazem na sílu exekutivního rozhodnutí cestu k tomu stvořit z hlavy této moci, ať je jí prezident, nebo kancléř, tyrana?

Schmittova kritika ústavního principu demokratické sebeobrany, který se otevřeně hlásí k potírání politických stran a hnutí usilujících o zničení ústavně demokratického režimu, vypadá s odstupem času jako licoměrný pokus o podobné zglajchšaltování demokracie a tyranie, k jakému se tento právní filozof, poznamenaný svou nacistickou minulostí, uchýlil v případě kritiky norimberského procesu, který také označoval za pouhou vůli vítězných mocností, jež s právem nemá nic společného. Jeho poválečný obrat od pojmu politična založeného na nepřátelství směrem k liberálnímu pojetí hodnotové neutrality, kterou kdysi tak fundamentálně kritizoval, byl navíc špatně maskovanou snahou rehabilitovat i všechny ty, kdo se kdysi nechali svést nacistickými „hodnotami“, a tak bytostný oportunismus, který kdysi Schmitta přivedl k nacismu, lemoval i tento poválečný intelektuální obrat směrem k hodnotové neutralitě.

Hodnoty jako preference

Pokud právní normy budeme odvozovat z politického rozhodnutí a vůle, dostaneme se velmi snadno a rychle k tyranii bez hodnot. Problémem nejsou hodnoty, ale samotný proces rozhodování, který v ústavně demokratickém státě musí mít vždy legální formu, a proto poslední slovo nemůže mít výkonná moc, která tíhne k diktatuře, ale ústavní soudy, které jsou již předem vázané ústavními normami i vlastní judikaturou, interpretací ústavních zákonů a argumentací při jejich aplikaci.

Schmittovo varování před nárůstem a zostřováním ideologických konfliktů a represivním potenciálem hodnot se míjí cílem, protože vychází z mylného předpokladu, že hodnoty jsou něčím, co stojí vně právního systému a tvoří jeho společenské základy zajišťující legitimitu rozhodování. Jistěže hodnoty nemohou samy o sobě zajistit legitimitu práva, ale to neznamená, že by hodnoty v pozitivním právu neměly žádnou funkci a legitimita by spočívala pouze ve formální legalitě a hodnoty v právu by byly definované a omezené jen na vůli zákonodárce, jak tvrdil Schmitt.

Kresba Ivan Steiger

Právní hodnoty tedy nejsou univerzální pravdy, na kterých by pozitivní právo stálo, i kdyby se tak prezentovaly, například jako univerzální deklarace lidských práv. V systému pozitivního práva hodnoty fungují jako preference umožňující zvolit konkrétní řešení právního problému nebo sporu.

Jak tvrdil již zmiňovaný Fuller, morálka práva není jeho vnější zárukou, ale naopak souborem vnitřních předpokladů, díky kterým právo vůbec může ve společnosti fungovat jako systém pravidel, kterému lidé podřizují vlastní chování. Těchto morálních předpokladů práva, označovaných jako principy legality, Fuller definoval osm: obecnost, veřejné vyhlášení, zákaz retroaktivity, jasnost a srozumitelnost, bezrozpornost, relativní stálost, dodržovatelnost a konečně aplikovatelnost ve shodě s jeho zjevným významem.

Ani jeden z těchto principů neplatí absolutně, ale fungují ve vzájemné provázanosti a s relativní platností, takže někdy zájem na stálých pravidlech musí ustoupit změně, aby se právo stalo srozumitelnější, jindy se v zájmu bezrozpornosti musí právo orientovat i na minulé chování atd. Důležitá je relativní rovnováha, jejímž účelem je fungování práva ve společnosti.

Právě taková je i funkce ústavních hodnot, které nepředstavují morální fundament pozitivního práva, ale naopak jde o vnitřní maximy vytvářející předpoklady fungování právního systému. Jejich cílem je odstranit tzv. právní mezery a nahodilosti v intepretaci a aplikaci práva, a tím posílit jeho koherenci a jednotu a zároveň v něm eliminovat potenciální rozpory a konflikty.

Právní hodnoty sice fungují jako nad- -pozitivní kotva, ale ne ve smyslu ukotvení práva v univerzální morálce. Jde o kotvu, která stabilizuje právo ve společnosti, a proto i český ústavní systém si postupně konstituoval kromě práv a svobod obsažených v Listině a demokratických politických základů zajištěných Ústavou i své vnitřní principy umožňující fungování ústavního systému.

Hodnoty ústavně ustavené

Za hodnoty demokratického právního státu se pochopitelně označují jeho demokratické základy a procesy upravené Ústavou a základní práva a svobody zakotvené v Listině. Pro porozumění těmto hodnotám však nestačí vyjmenovat jejich seznam. Je třeba také určit jejich významy, vzájemné souvislosti a fungování v právním systému.

Ústavní hodnoty jsou proto vnitřní principy práva, které se konstituují uvnitř jeho systému a – řečeno s německým sociologem Niklasem Luhmannem – fungují jako preference upřednostňující určitá řešení tak, aby se zachovala jednota a funkčnost systému. Například lidská důstojnost je jistě základní ústavní hodnota odvozená z kantovské etiky, ale její obsah a význam není absolutní. Je relativní ve vztahu ke svobodě projevu, právu na informace, právu na soukromí nebo majetek a mnoha dalším právům a svobodám. Zda upřednostnit svobodu projevu před právem na soukromí, je potom vždy otázkou ne prosté hierarchie hodnot, ale neustálého hodnocení a přehodnocování toho, co se pod těmito obecnými pojmy skrývá za významy.

Jak je patrné, přehodnocování hodnot patří mezi každodenní činnosti právníků i laiků v demokratické společnosti založené na respektu k základním právům a svobodám. Tento proces je důležitější než katalogy hodnot, v ústavním systému ho stráží ústavní soud, a proto je důležité stanovit základní hodnoty tohoto hodnoticího procesu, a to především následující:

Kontinuita

Jestliže v raném stadiu utváření demokratického právního státu hrála klíčovou roli hodnotová diskontinuita jako specifická forma vyrovnání se s komunistickou minulostí, v průběhu času se stále víc ukazovala nutnost navazovat na vlastní judikaturu a v zájmu koherence a jednoty vytvořit kontinuitu rozhodování Ústavního soudu. V pozdějších nálezech se tak objevuje stále víc odkazů na starší nálezy a pouze výjimečně se přistupuje k překonání vlastní judikatury a změně v chápání ústavních pojmů a řešení ústavních problémů.

Čím je systém ustavenější, tím víc musí dbát na svou vlastní kontinuitu jako první předpoklad logického, srozumitelného a bezrozporného fungování. Kontinuita je dynamická verze toho, co Fuller označoval jako princip relativní stálosti, a mimo jiné znamená právní jistotu pro občany a instituce, kterou se kdysi právníci i politici oháněli v boji proti lustracím, restitucím, trestním stíháním zločinů komunismu a dalším porevolučním opatřením ospravedlňovaným hodnotovou diskontinuitou. Také proto lustrace a jiné formy dekomunizace mohly být ústavně konformní na počátku politické transformace, ale dekomunizace třicet let po pádu komunismu vyvolává po celé střední a východní Evropě především otazníky. Co funguje v transformaci, to může totiž působit destruktivně ve stabilizovaném demokratickém systému, ve kterém se nové hodnoty již dávno ustavily jako vnitřní součást rozhodovacích procesů.

Sebeomezení

Z nutnosti sebeomezení ústavních soudů se stalo mnohdy nesnesitelné klišé mezi politiky, ústavními právníky i soudci samotnými. Ve skutečnosti jde o řešení jednoduchého problému, který spočívá v tom, že soud nesmí zahltit sám sebe rozhodováním za jiné instituce, ať jsou jimi parlamenty, vlády, samosprávné orgány nebo obecné soudy.

Samozřejmě že existuje pokušení ústavních soudců zasahovat do politických procesů, ale přílišný aktivismus má svou odvrácenou stranu v riziku ztráty vlastní legitimity. Proto si ústavní a nejvyšší soudy definují samy pro sebe tzv. politické otázky, jejichž odpovědi a řešení přenechávají jiným ústavním orgánům, především parlamentu jako instituci vzešlé ze svobodných, demokratických voleb.

O tom, co je a není politická otázka a kde se stává otázkou ústavní, do které soud naopak musí zasáhnout, se vždy povedou spory. Někteří zákonodárci mají dokonce pocit, že každá prohra v parlamentu se ještě dá zvrátit před ústavními soudy, takže ústavní stížnosti tvoří neoddělitelnou součást jejich parlamentní činnosti, a soudci potom musí důsledně selektovat, co lze připustit pro ústavní přezkum.

Kromě tohoto ryze politického pokušení, které je třeba omezit, však existuje ještě jiné pokušení, o kterém se hovoří spíš mezi právnickými profesemi, a to snaha vytvořit z ústavní justice automaticky další instanci v justičním systému. Takové soudcovské přehodnocování běžné práce soudů však oslabuje obecnou i ústavní justici, protože ústavní soudy do obecné soustavy soudů nepatří a jejich funkce je diametrálně odlišná. Sebeomezení ústavního soudce tak znamená i neustálé připomínání si, že není soudcem obecného soudu.

Jednota

Když Ústavní soud v roce 2009 zrušil v tzv. kauze Melčák speciální ústavní zákon, kterým se za účelem konání předčasných voleb zkrátilo funkční období Poslanecké sněmovny, část veřejnosti i politická reprezentace byly šokovány především důsledky tohoto milníkového nálezu. Ještě důležitější však byla argumentace, kterou se Ústavní soud dosadil do role ochránce nejen ústavnosti a zákonnosti, ale i „podstatných náležitostí demokratického právního státu“, jejichž změna je podle devátého článku Ústavy nepřípustná. Být garantem této nepřípustnosti znamená i možnost přezkoumávat speciální ústavní zákony. Tím se soud dostal do role strážce tzv. materiálního jádra ústavy a podstatným způsobem posílil ochranu ústavnosti i proti případné svévoli zákonodárce.

Nejde o exces ve fungování ústavní demokracie, ale podobný posun, k jakému došlo svého času v jiných středoevropských zemích, například v Německu nebo Rakousku. Hodnota ústavnosti zde není v rozporu s demokratickou legitimitou, protože tu Ústavní soud na rozdíl od ústavnosti účelově přijatého ústavního zákona nikdy nezpochybnil.

Na tomto a mnoha dalších příkladech se totiž ukazuje, že dělba moci je důležitá z hlediska fungování ústavního systému, ale legitimita tohoto systému je jen jedna – a ta musí být základním cílem všech ústavních institucí. Ústavní soud tak funguje jen jako poslední instance chránící tuto jednotu jako základní hodnotu.

Ústavní soud je v rámci dělby moci strážcem jednoty ústavního údělu. V této souvislosti je vhodné připomenout, že se dodnes spekuluje, co by nastalo, pokud by Státní soudní dvůr Výmarské republiky judikoval, že převzetí moci nacisty v roce 1933 tzv. zmocňovacím zákonem bylo protiústavní. Politický převrat by soud určitě nezastavil, protože pro nacisty platila vůdcova vůle jako nejvyšší zákon, takže výmarská ústava paradoxně nebyla během jejich tyranie nikdy oficiálně zrušena. Určitě by ale takový soudní výrok zásadním způsobem ovlivnil poválečné norimberské procesy a s nimi celý proces denacifikace.

Rovnováha

Na proměny pojmu práva ve druhé polovině minulého století reagoval v roce 1977 americký právní filozof Ronald Dworkin dnes již klasickou studií Když se práva berou vážně. V ní popsal to, co český Ústavní soud v devadesátých letech judikoval jako podstatnou změnu povahy a hodnotového systému celého ústavního a právního řádu přijetím Listiny základních práv a svobod.

Dnes nikdo nepochybuje, že práva se musejí brát vážně, ale o to, co tato formule znamená, se vedou velmi živé spory mezi právníky i v laické veřejnosti. Jak bylo uvedeno výše, práva nejsou absolutní hodnoty s jasně vymezeným obsahem a limity. Jde o preference, které je třeba nejen vážně brát, ale také vždy vyvažovat tak, aby se udržely ve vzájemné rovnováze a aby nedošlo k tomu, že preferováním jednoho práva by se zcela vyprázdnil obsah jiného práva.

Rovnováha je důležitá hodnota v procesu vzájemného hodnocení práv a svobod. Smyslem katalogů práv není jejich hierarchizace, ale vytvoření rovnovážného systému – ekvilibria, v němž upřednostnění jednoho práva je vždy váženo a vyvažováno poměrem k ostatním právům a svobodám. V tom spočívá opět právní jistota jako určující hodnota, kterou chrání formální legalita, totiž že dodržování práv a svobod funguje v celku. To je ostatně základní hodnota nejen moderního demokratického právního státu, ale samotné ideje spravedlnosti. I proto se dodnes udržel nejen v Evropě klasický obraz spravedlnosti jako ctnosti se zavázanýma očima a vahami v jedné ruce, bez kterých by byl meč v ruce druhé jen tyransky nahodilým aktem násilí.