Jedináček, který zapomněl na sourozence

Evropané občas za důležitou součást své identity považují starost o přírodu, zdravé prostředí k životu nebo udržitelnou ekonomiku. Možná ale přehlížíme, že zbytek světa to vidí hodně podobně.

Každý rok se pokouším studenty trápit hádankou. Je země s hustotou osídlení zhruba stejnou jako průměr Evropské unie. Její prezident před lety prohlásil: „Postavíme konstruktivní alianci s přírodou.“ A jak řekli, tak udělali. Čtvrtinu území tvoří národní parky nebo přírodní rezervace. K ochraně přírody je závazně vyčleněno 3,5 % vybraných daní z fosilních paliv. Vláda provozuje program plateb za ekosystémové služby, který se na mezinárodních fórech často uvádí jako vzorový. Osmdesát procent výroby elektřiny připadá na obnovitelné zdroje. Kterýpak stát to je?

Byli byste ochotni přispívat každý měsíc 1 % příjmů své domácnosti na klimatická opatření? Nezdá se, že by se Evropané v tomto ohledu vymykali zbytku světa. Ochota přispívat negativně koreluje s bohatstvím země. Bývá ale silnější v zemích, které jsou v průměru zranitelnější vůči klimatickým změnám. Jedno s druhým může souviset.

Graf Vojtěch Kotecký; data [2] a Světová banka

Tipování každoročně vypadá přibližně stejně. Postupně projdeme skandinávské země, Německo či Rakousko, většinou někdo navrhne Nizozemsko, Francii nebo Británii. A pak posluchárně docházejí nové nápady. Jenom jedinkrát za celé ty roky jistá studentka zvedla ruku a opatrně povídá: „Kostarika?“

Malá tropická republika, která se ekonomickou silou podobá Bělorusku, není přesně typ státu, v jakém bychom hledali globálního pionýra. Také proto, že v takové roli Evropané povětšině očekávají sebe. Nejen české konverzace o environmentální politice se obvykle shodují v jednom bodě: že Evropa má náskok před zbytkem světa. Více investuje do čisté výroby, více snižuje znečištění, více recykluje odpady, více chrání biodiverzitu a více se stará o udržitelné čerpání přírodních zdrojů. V nuancovanější variantě stejného příběhu bývají lídrem země na severozápadě kontinentu, jež s sebou vytahují zbývající členy EU. Diskutující se rozcházejí pouze v kruciální otázce, zdali je to dobře, nebo špatně. Hodně papíru se popsalo úvahami, kde jeden kontinent přišel k takto mimořádné pozici. Realita je ovšem komplikovanější. Evropská pověst globálního premianta v některých rozměrech dává smysl; v jiných ale mnohem více dělají kouty světa, do nichž by to málokdo řekl.

Jak vlastně posuzovat environmentální ambice? V posledku důležité jsou samozřejmě výsledky – a v tomto ohledu Evropa vypadá všelijak. Jenomže na výsledky mají vliv nejrůznější ekonomické, historické či geografické faktory. Čína nyní staví více solárních, větrných i jaderných elektráren a nakupuje více elektromobilů než celý zbytek světa dohromady – ovšem Čína staví a nakupuje hodně víceméně čehokoli. Globálním lídrem ve fotovoltaické energetice je právě teď patrně Pákistán – prostě protože místním domácnostem dává nejpraktičtější cestu, jak si zajistit spolehlivější dodávky elektřiny. Konzervativní Texas má větší instalovaný výkon větrných turbín než kterákoli evropská země kromě (skoro třikrát lidnatějšího) Německa – aby měl levnější energii. Pokud chceme porozumět evropské pozici, užitečnějším měřítkem patrně jsou postoje populace (co si Evropané myslí) a přímé výstupy environmentální politiky (jak moc se evropské státy snaží).