Evropa filosofů

„Krize evropského života má jen dvě východiska: Zánik Evropy, odvrátí-li se od svého vlastního racionálního smyslu života, úpadek do nepřátelství proti duchu, a tím do barbarství, nebo znovuzrození Evropy z ducha filosofie heroismem rozumu, který definitivně překonává naturalismus.“¹⁾

Těmito patetickými slovy uzavírá Edmund Husserl svou přednášku Krize evropského lidství a filosofie, pronesenou v květnu 1935 ve Vídni (a záhy nato také v Praze), tváří v tvář nebezpečí nastupujícího národního socialismu. Obvykle se z tohoto pokusu o jakousi metafyziku transcendentální intersubjektivity dnes připomíná jen jediná věta, která následuje hned po našem úryvku, totiž že „Největším nebezpečím pro Evropu je únava“. Určitou inspirací je také „historická teleologie nekonečných cílů rozumu“ (s. 364), jak ji Husserl ve svém výkladu představuje, totiž varování před absolutizací a izolováním některé linie poznání nebo některé jednotlivé pravdy. Úkolem pravého lidství, a tedy také úkolem filosofie, je naopak stále posouvat horizont, k němuž se vztahujeme a z něhož se pokoušíme si porozumět (s. 356).²⁾

Únos Európy. Příběh o fénické princezně, kterou Zeus proměněný v býka unesl na Krétu, nabízí ve vztahu ke kulturní identitě Evropy řadu (často protichůdných) interpretací. (Mozaika z 3. století n. l., Národní muzeum v Bejrútu.)

Snímek Carole Raddato, CC BY-SA 2.0

Jádrem Evropy jako kolébky tohoto postoje je podle Husserla theoria, jak ji zná řecká filosofie, tj. nejen „teorie“ ve smyslu soustavného a metodického poznávacího úsilí, ale také ve smyslu nahlédnutí, které zakládá zcela jiný postoj k životu a ke světu a které je schopno odhlédnout od praktické využitelnosti (s. 339–346). Husserl toto nahlédnutí a jeho systematizaci pokládal za výlučný majetek Evropy, ovšem s nárokem na univerzální platnost (343n.; 347n.), proto se posléze stal terčem kritiky jako europocentrista nebo dokonce teoretik koloniálního přístupu (srv. kupř. Václav Bělohradský, Proti Evropě filosofů).³⁾

Antická péče o duši

Na Husserlovy myšlenky se přesto odvážil navázat jeho pražský žák Jan Patočka v sedmdesátých letech 20. století, který ztroskotání Evropy v její světovládě chápal již jako hotovou věc, a proto mluvil o „době poevropské“. Samu myšlenku Evropy jako života z nahlédnutí nicméně Patočka pokládal za nosnou a pokoušel se ji rozvíjet. Díky své vynikající znalosti antické filosofie mohl Husserlovu intuici o zrození Evropy z řecké filosofie doplnit konkrétními výklady o dvojí verzi „teoretického“ úsilí, kterou spojoval s Demokritem, resp. s Platonem.⁴⁾

Demokritos (spolu se svým učitelem Leukippem) bývá připomínán zejména pro své atomistické přesvědčení, podle něhož jsou věci tvořeny náhodnými shluky atomů pohybujících se v prázdnu. Patočka chce v tomto filosofickém přístupu zdůraznit zejména „reduktivní“ metodu, která převádí viditelné (fenomény) na neviditelné (atomy) a nepřesné na exaktní. Vedle tělesného principu nedělitelných částeček zdůrazňuje představu jakéhosi druhého principu, totiž prázdného prostoru jako základu geometrie, a právě tak pohybu tělesa jako východiska pro čáru, obrazec a schematizaci. Myslet obrazce však znamená uvažovat souměřitelnost a nesouměřitelnost. A myslet rovnoběžné čáry znamená uvažovat nekonečno, tedy prostor nejen homogenní, ale také nekonečný. Dělitelnost těles navíc přináší představu posledních dále nedělitelných částic, které patrně musí mít různý tvar a velikost, máme-li vysvětlit nesouměřitelnost (matematickou i fyzikální). Patočka tedy v Demokritově rozvrhu nachází jakési základní schéma redukce viditelného na inteligibilní strukturu, přesněji řečeno sérii takovýchto redukcí: jazyk převoditelný na systém hlásek a mezer, vnímání barev převoditelné na seřazení základních prvků spojených v syntézu atd. (s. 112–115).

Podle Patočky to tak byla právě atomistická metoda redukce, která „pozvedla matematiku na organon filosofie“, protože se pokoušela „proniknout s pomocí matematiky k prvním počátkům, jež samy nemají matematickou povahu, rozvrhnout s největší možnou přesností ontologické základy, tj. pevné, neproniknutelné atomy a místní pohyb“. Z tohoto úsilí dospět převodem na schéma ke stavbě všech věcí odvozuje Patočka jakýsi všeobsáhlý vědecký program, který „jako zcela nová lidská možnost a úloha“ zároveň „člověka proměňuje“, totiž dává mu zaměřit se na „odkrytost“, tj. pravdu věcí samých. Patočka se nebojí mluvit o jakési Demokritově „péči o duši“, která je ovšem spíše prostředkem sloužícím cíli vědecké kontemplace. Duše je zde „kvůli poznávání světa“, nikoli naopak. Poznání je cílem o sobě, neslouží růstu duše. Demokritova cesta jako počátek exaktní vědy odkázala Evropě zkoumání světa založené na obecných principech a exaktních postupech. Přesto je však jen jedním pólem poznání, protože patrně nedokáže skutečně porozumět problému, jímž je člověk sám (s. 118–121).

Druhým pólem evropské vzdělanosti je proto v Patočkových očích Sokratova verze péče o duši, jak ji líčí Platon („duše“ přitom pro Patočku neoznačuje nějakou metafyzickou entitu, ale spíše jádro myslící a rozhodující se bytosti). Pro Platona není duše nástrojem poznání, ale naopak poznání se stává nástrojem k mravnímu jednání, k úsilí o dobro. Je to cesta, která nevychází z přírody, nýbrž ze zkušenosti athénské polis, o jejíž svobodu je třeba bojovat. Sokrates je v Platonově Obraně Sokratově muž radikální reflexe a neustávající problematizace, který odhaluje zaslepenost a naivitu těch, kdo se spokojí s tradovanými pravidly, aniž  by si položili otázku po jejich smyslu. Péče o vlastní duši na cestě Sokratova tázání je zároveň péčí o obec, obojí je pro Platona neoddělitelné, protože kritické dotazování zakládá jiný typ lidského soužití než společné opakování neproblematických a neodůvodněných mínění (s. 121–125).