Náhoda a improvizace

Na konci 11. století vzpomínal básník, filozof a všestranný umělec Su Tung-pcho, jak mu jeho zemřelý přítel Wen Tchung, vynikající malíř bambusů, kdysi vysvětloval, jak správně malovat. Wen Tchung začal od popisu toho, jak bambus roste a co tvoří jeho základní a neměnné vlastnosti, pak kritizoval ostatní malíře, kteří pracují mechanicky a hlubší poznání ignorují, a nakonec popsal tajemství svého umění založeného na spojení důkladné znalosti a praktické dovednosti:

„Sotva bambus začne vyrážet ze země, již v sobě má všechna kolínka i listy, i když není ještě ani palec dlouhý. Jak roste od výhonku prorážejícího obalem šupin jako bříško podzimní cikády, přes proutek skvrnitý jako svlečená hadí kůže až do celé délky dvacetimetrových tasených mečů, stále obsahuje vše, co měl již na začátku. Malíři obvykle postupují tak, že nejprve kolínko po kolínku namalují stonek a pak ho doplní listy – ale cožpak to je bambus? Při malbě bambusu je třeba nejprve ve svém nitru obsáhnout bambus v jeho úplnosti, pak vezmu štětec, rozhlédnu se po vhodném bambusu, a jakmile objevím ten, který chci namalovat, vrhnu se do díla. Mávnu štětcem, prudkým, rychlým pohybem, jako když se zajíc dává na útěk a sokol se střemhlav vrhá k zemi, zachytím jeho podobu, a je hotovo.“

Wen Tchung (1019–1079): „Při malbě bambusu je třeba nejprve ve svém nitru obsáhnout bambus v jeho úplnosti.“

Snímek National Palace Museum, CC BY 4.0

Su Tung-pcho na přítelova slova navazuje úvahou o učení a schopnosti konat. „Nedokážu malovat bambus, jako to uměl on, ale rozumím, jak se to má dělat. To, že rozumím, jak se to má dělat, ale neumím to udělat, je způsobeno tím, že můj vnějšek a vnitřek nejsou spojeny v jedno. Mysl a ruka spolu neladí, protože jsem se to nenaučil. Je to už tak, něco pochopím, ale nedokážu to udělat, vím, jak to má být, ale jakmile se chopím díla, najednou nevím jak dál – a cožpak to platí jen o malování bambusů?!“

Se šroubovanou zdrženlivostí závěrečné rétorické otázky, typickou pro tento styl čínské prózy, Su Tung-pcho ze zkušenosti přítele malíře vyvozuje obecné naučení o tom, jak důležité je v lidském počínání spojovat důkladnou znalost se zručností. Obojí vyžaduje učení a procvičování, trpělivou přípravu, na jejímž základě pak člověk jednou bez velkého přemýšlení dokáže divy. Su Tung-pchoovo naučení není v čínské tradiční kultuře nijak výjimečné, stejný vzkaz dává známý příběh kuchaře Tinga ve starověké knize Čuang‑c‘. Ting dokonale poznal vnitřní ustrojení dobytčete a po mnoha letech praxe dokázal vládnout nožem tak bravurně, že zvíře rozboural, aniž by jedinkrát narazil na kost.¹⁾ A Konfucius hned v prvním výroku Hovorů dokonce označil učení a stálé opakování naučeného za zdroj radosti.²⁾

Na pozadí čínských hodnot učení a virtuozity se jako jedna ze specificky evropských hodnot ukazuje jejich pravý opak – pozitivní přístup k náhodě, která otevírá nevyzkoušené cesty, podněcuje experimentování a improvizaci. Netvrdím, že v evropské kultuře nebylo ceněno důkladné studium a znalost kanonických textů ani že náhody, improvizace a experimenty v Číně starých časů neexistovaly. Avšak anekdoty zaznamenané ve staré literatuře, které zlidověly a zprostředkovaly hodnoty uznávané kdysi čínskou společností, jako je ta Su Tung‑pchoova o malování bambusu, nepřipravenost a náhodu za příklad nedávají. Na rozdíl od známých anekdot podílejících se na evropském vyprávění vlastního příběhu, jako je ta o Newtonovi, jehož epochální přínos vědě není v obecném povědomí spojován s jeho vzděláním a vědeckou důkladností, ale s tím, že náhodou zahlédl padat jablko, které mu otevřelo dříve nevyzkoušenou cestu poznání.