Trochu víc o Zelené dohodě pro Evropu

Článek doplňuje text Vojtěcha Koteckého Jedináček, který zapomněl na sourozence (Vesmír 105, 484, 2026/9)

Dne 11. prosince 2019 schválilo Kolegium komisařů Evropské unie Zelenou dohodu pro Evropu – European Green Deal. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla dokument takto: „Zelená dohoda je naší vizí klimaticky neutrálního kontinentu v roce 2050 a zároveň jasně zaměřenou cestovní mapou, jak dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím padesáti aktivit. Cílem je smířit ekonomii s planetou, sladit způsoby produkce se způsoby, jak naši planetu využíváme, a učinit to pro naše lidi. Evropská unie chce tedy snižovat emise a zároveň vytvářet pracovní místa a podporovat inovace. Jsem přesvědčena, že starý model růstu založený na fosilních palivech a znečištění zastaral a ztratil spojení s planetou“.

Cílem Zelené dohody je „transformovat EU na spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje, která v roce 2050 nebude produkovat žádné emise skleníkových plynů a ve které bude hospodářský růst oddělen od využívání zdrojů“¹⁾. Záběr je široký, nastavuje směr ekonomického, technologického a společenského rozvoje pro 21. století.

Sladit všechny dimenze

Jsem přesvědčen, že Zelená dohoda je přelomovou strategií, která se snaží konkrétně naplnit základní princip udržitelného rozvoje, to znamená sladit ekonomickou, sociální a environmentální dimenzi společenského vývoje, tak jak jej už v r. 1987 definovala Naše společná budoucnost²⁾ a jak byl pojat v Globálních cílech udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs) přijatých světovým společenstvím na Summitu Spojených národů v září 2015³⁾.

Přitom nejde o teoretickou či více méně jen proklamativní záležitost, ale o závazný, legislativně zajištěný program schválený konsenzuálně summitem vedoucích představitelů všech členských států Evropské unie, to jest na nejvyšší politické úrovni největšího globálního útvaru, jímž je Evropská unie se 450 miliony obyvatel a největší ekonomikou světa. Jednotlivé dimenze udržitelného rozvoje jsou rovnocennými vůdčími principy strategie, environmentální rozměr dokonce určující prioritou.

Zdůrazňování potřeby harmonického rozvoje bylo a je obsahem programů, vizí, plánů snad ve všech zemích, mezinárodních strukturách, na všech úrovních. Jsou však až dosud předmětem spíše obecných prohlášení, mezi něž mohou patřit i výše uvedené úvodní pasáže Zelené dohody. Podstatným rysem Dohody však je, že vytýčené cíle se postupně naplňují rozsáhlým souborem specifických, konkrétních a právně závazných legislativně zakotvených opatření, jednotlivými směrnicemi a nařízeními, jež postupně schvaluje Evropský parlament a Evropská rada. Směrnice (directives) stanovují cíle politiky v dané oblasti, konkrétní opatření včetně institucionálního zabezpečení však zůstávají na členských státech, takže se musejí do určitého data transponovat do legislativy členských států včetně schválení Parlamentem a stávají se tak součástí národních legislativ. Naproti tomu nařízení (regulations) platí přímo, státy ovšem musejí podle potřeby přizpůsobit a schválit místní předpisy.

Nařízení pro banky i podniky

Mezi základní dokumenty průřezového typu, které usměrňují chování bank a dalších podniků, patří nařízení o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic, tzv. evropská taxonomie, schválená již v roce 2020. Obsahuje podrobný návod zejména pro banky, které typy investic se doporučuje financovat jako environmentálně udržitelné (například do obnovitelných zdrojů) a které nikoliv (zejména spojené s fosilním průmyslem). Dokument podává definice řady základní pojmů, jako je environmentální udržitelnost, znečištění, ekosystémové služby, dobrý stav ekosystému či energetická účinnost. V nařízení se definují environmentální cíle, což je využito i v dalších dokumentech. Za environmentální cíle se považují: a) zmírňování změny klimatu; b) přizpůsobování se změně klimatu; c) udržitelné využívání a ochrana vodních a mořských zdrojů; d) přechod na cirkulární ekonomiku (oběhové hospodářství); e) prevence a omezování znečištění; f) ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů. Stojí za připomenutí, že taxonomie patří mezi většinu evropských dokumentů, které jsou vydány ve všech jazycích Unie, tedy i v češtině, a jsou po jazykové stránce důležité, protože zavádějí někdy i nově české ekvivalenty termínů, dále používaných v literatuře, jak odborné, tak oficiální jako jsou legislativní dokumenty.

Důležitá je i směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti, která vymezuje obsah důležitého termínu ESG (Environment, Social, Governance): životní prostředí, sociální oblast a správa a řízení podniku. Environmentální část se týká zmírňování dopadů na klima, adaptací na klimatickou změnu, vodních a mořských zdrojů, využívání zdrojů, cirkulární ekonomiky, znečištění a biodiverzity. Sociální oblast je zaměřena na rovné zacházení pro všechny, pracovní podmínky a dodržování lidských práv. Správa a řízení podniků se zabývá úlohou správních orgánů podniku, vnitřní kontrolou, etikou, uplatňováním politického vlivu při lobbismu a vztahům se zákazníky.

V kategorii průřezových opatření vyvolal velké diskuse návrh Nařízení o dodávání na trh EU a vývozu z EU některých komodit a produktů spojených s odlesňováním a znehodnocováním lesů. jejímž cílem je minimalizovat příspěvek EU ke globálnímu odlesňování, snížit podíl EU na emisích skleníkových plynů a celosvětové ztrátě biologické rozmanitosti.

Za zmínku dále stojí omezení tzv. greenwashingu, to znamená „barvení na zeleno“, neboli poskytování nepřesných nebo záměrně klamavých informací o výrobku či službě, které jsou vykresleny jako ekologicky přínosné, což neodpovídá skutečnosti.

Mimo tyto a další průřezové otázky se Zelená dohoda soustřeďuje na jednotlivé tematické oblasti. Záběr celé strategie je velmi široký, pokusím se jeho obsah v hrubých rysech představit. Laskavému čtenáři se omlouvám, protože i když půjde jen o výběr nejdůležitějších dokumentů, jde o dlouhý výčet, celkový počet schválených závazných nebo informativních dokumentů dosahuje nižších stovek.

Strategie v oblasti zemědělství „od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork) usiluje o vytvoření spravedlivého a zdravého potravinového systému šetrného k životnímu prostředí, součástí je snaha omezovat chemické pesticidy, hnojiva, antibiotika.

Snímek James Baltz, Unsplash (volné dílo)

Strategie v oblasti klimatu, energetiky, průmyslu

V oblasti klimatu poskytuje celkový rámec Evropský klimatický zákon (European Climate Law, 2021), který stanoví jako hlavní cíl klimatické politiky EU dosažení klimatické neutrality do r. 2050, postupnými milníky je snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do r. 2030, o 90 % do r. 2040.V letech 1919 až 2018 se snížily emise v EU o 23 %, zatímco ekonomika vzrostla o 61 % (příklad úspěšného decouplingu).Jedním z prostředků, jak omezit akumulaci skleníkových plynů v atmosféře, je podporovat propady uhlíku prostřednictvím přírodních mechanismů, ale i uplatněním technologických řešení. Různé metody analyzuje a hodnotí podrobné nařízení, kterým se zřizuje rámec Unie pro certifikaci trvalého pohlcování uhlíku, uhlíkového zemědělství a ukládání uhlíku do produktů. Zabývá se mimo jiné biogenickými emisemi a jejich zachycováním a ukládáním nebo i přímým zachycováním CO2 z ovzduší, jeho odstraňováním a trvalým uložením.

Mezi základní dokumenty v oblasti energetiky patří plán REPowerEU, který byl zahájen v r. 2022 s cílem zejména eliminovat závislost na dovozu fosilních paliv z Ruska. Pro dosažení klimatických cílů má zásadní význam dekarbonizace energetického systému. Je třeba podporovat zavádění inovativních technologií a infrastruktury, inteligentní sítě, ukládání a využívání CO₂, ukládání energie. V r. 2024 byl v EU podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů (OZE) 25,2 %, cílem dosáhnout do r. 2030 42,5 %. Elektřiny bylo v r. 2025 vyrobeno z OZE 30 %. což je víc než z fosilních paliv (29 %).

V oblasti průmyslu a cirkulární ekonomiky byla přijata široce pojatá dohoda o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal) z r. 2025, která popisuje potřebná opatření, jež mají zajistit nutnou transformaci vzorců výroby a spotřeby v souladu s principy udržitelnosti, při posílení globální konkurenceschopnosti EU. Dalším dokumentem je nařízení o stanovení požadavků na ekodesign, který má zajistit větší udržitelnosti výrobků tím, že výrobky budou trvanlivější, spolehlivější, opětovně použitelné, modernizovatelné, opravitelné, snadněji udržovatelné, repasovatelné a recyklovatelné a účinně využívající energii a zdroje. Navíc budou spotřebitelé vědět, jaký dopad mají jejich nákupy na životní prostředí. Každý regulovaný výrobek má mít svůj digitální pas, který usnadní jejich opravu nebo recyklaci. Dokument se zabývá se i zabránění tzv. plánované zastaralosti (planned obsolence), to znamená zabudováním takových prvků do výrobků, které cíleně omezují jejich životnost, ty  je třeba vyloučit.

Podpora cirkulární ekonomiky (oběhového hospodářství) patří mezi klíčové prvky celé Zelené dohody a je přímo či nepřímo předmětem řady legislativních dokumentů, jmenujme na rok 2026 připravovaný Akt o cirkulární ekonomice (Circular Economy Act). Cílem aktu je definitivně přejít od lineárního modelu od surovin k odpadům k cirkulárnímu modelu, jehož cílem uchování zdrojů i případných odpadů v rámci celého ekonomického systému, a zároveň posílit ekonomickou bezpečnost EU a její konkurenceschopnost. Má velmi široký rozsah včetně podpory udržitelnější výroby a konkrétních obchodních modelů oběhového hospodářství či dekarbonizace. Akt usnadní volný pohyb „oběhových“ výrobků, druhotných surovin a odpadu. Zvýší rovněž nabídku kvalitních recyklovaných materiálů a podpoří poptávku po těchto materiálech v EU.

Suroviny, výstavba, doprava, zemědělství

Surovinovou základnou se zabývá nařízení, kterým se stanoví rámec pro zajištění bezpečných a udržitelných dodávek kritických surovin. Stanoví závazné cíle pro objem extrakce a recyklace materiálů různých kategorií od vzácných kovů po hnojiva. Přibližně polovina celkových emisí skleníkových plynů a více než 90 % úbytku biodiverzity a nedostatku vody je důsledkem těžby zdrojů a zpracování materiálů, paliv a potravin, pouze 12 % materiálů, které průmysl využívá, pochází z recyklace.

Výstavba, využívání a renovace budov potřebuje značné množství energie a materiálů a má zásadní vliv na kvalitu prostředí včetně ovzduší, vod a trvale pokryté půdy. Na tyto otázky se zaměřuje Směrnice o energetické náročnosti budov. Podíl budov na konečné spotřebě energie v Unii činí 40 % a jejich podíl na emisích skleníkových plynů spojených se spotřebou energie činí 36 %, přičemž 75 % budov v Unii je stále energeticky neúsporných. Cestou je snížení spotřeby, zvýšení účinnosti využití energie a větší využívání energie z obnovitelných zdrojů, zejména solární energie.

Na dopravu připadá čtvrtina emisí skleníkových plynů EU a podíl roste. Opatření v této oblasti má podpořit urychlení přechodu k udržitelné a inteligentní mobilitě a snížení zátěže životního prostředí emisemi všech typů. Klíčovým je nařízení o schvalování typu motorových vozidel a motorů (Euro 7), které má podporovat veřejnou dopravu, alternativní paliva, elektromobilitu. Obsahuje také rozšíření systému emisních povolenek na dopravu a vytápění (již schválený systém ETS 2). V rámci opatření na snížení škodlivých emisí je zde také stanoven požadavek nulových emisí skleníkových plynů od r. 2035, což znamená nepřípustnost prodeje nových aut se spalovacími motory. Okolo této otázky se stále vede mnoho diskusí zejména u nás, a kvůli tomu mnozí odmítají celou Zelenou dohodu, která se zcela nesprávně zužuje jen na tuto velmi okrajovou otázku.

Strategie v oblasti zemědělství „od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork) usiluje o vytvoření spravedlivého a zdravého potravinového systému šetrného k životnímu prostředí, součástí je snaha omezovat chemické pesticidy, hnojiva, antibiotika. Tyto otázky jsou politicky citlivé pro mimořádný význam mocné zemědělské lobby v celé EU. V poslední době se podařilo přijmout dlouho připravovanou velmi důležitou směrnici o monitorování a odolnosti půdy. Směrnice popisuje nepříznivý stav půdy v EU ohrožené erozí, znečištěním, trvalým pokrytím a dlouhou řadou dalších důsledků lidské činnost, a uvádí podrobná opatření na její ochranu.

Akční plán „Vstříc nulovému znečištění vzduchu, vody a půdy“ stanovuje kvantifikované závazky v časovém sledu do r. 2050, kdy má být dosaženo stavu, jenž sníží znečištění na úroveň nulového nebezpečí pro lidi i přírodní ekosystémy.

Snímek Janusz Walczak, Unsplash (volné dílo)

Znečištění, biodiverzita

Otázkám znečištění věnuje evropská environmentální politika zásadní pozornost od samého jejího počátku. V návaznosti na dlouhou řadu předchozích dokumentů vytýčil celkové cíle v rámci Zelené dohody akční plán „Vstříc nulovému znečištění vzduchu, vody a půdy“. Stanovuje kvantifikované závazky v časovém sledu do r. 2050, kdy má být dosaženo stavu, jenž sníží znečištění na úroveň nulového nebezpečí pro lidi i přírodní ekosystémy.

Pro ochranu biodiverzity bylo přijato zásadní nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), které rozšiřuje a přesahuje tradiční pojetí ochrany přírody tím, že je především zaměřeno na její revitalizaci (viz také Vesmír 103, 386, 2024/7). Požaduje mimo jiné obnovu degradovaných pevninských (včetně urbánních) i mořských ekosystémů, kterých je v Evropě poškozeno 80 %: alespoň 30 % z nich do roku 2030, alespoň 60 % do roku 2040 a alespoň 90 % z nich do roku 2050.

Evropská komise v poslední době uznává, že některá opatření přinášejí značnou byrokratickou zátěž, a proto systematicky provádí určitou revizi pod souborným názvem omnibus. Jde o soubory legislativních návrhů, které slouží k hromadné úpravě a zjednodušení stávajících pravidel napříč různými odvětvími. Cílem těchto balíčků je snížit administrativní zátěž, ulehčit firmám a podpořit konkurenceschopnost v EU. Environmentalisté se však obávají, že zároveň dochází k jejich změkčení.

Zelená dohoda pro Evropu představuje mimořádnou strategii naplňovanou detailně stanovenými kroky s cílem dosáhnout environmentální udržitelnosti při dalším ekonomickém rozvoji. Její jednotlivé prvky jsou legislativně zakotveny, to znamená že vytýčené cíle nejsou jen teoretické proklamace, ale právně ukotvené a vymahatelné závazky. Členský stát, který neplní dané závazky nebo se výrazně opožďuje s jejich zaváděním, se vystavuje soudnímu potrestání ve formě vysokých pokut.

V České republice se Zelená dohoda setkává převážně s negativními postoji politiků i veřejnosti, reakce korporátní sféry jsou v průměru spíše neutrální. Hlavním důvodem negativních postojů je nedostatečná informace o celém dalekosáhlém plánu včetně důkladné a měsíce nebo i roky trvající přípravy. Do tohoto procesu je zapojen evropský parlament, kde probíhá obsáhlá politická debata, dále členské státy ve formě ministerských rad a summitů premiérů a ovšem Komise, která s pomocí pracovních skupin s účastí expertů ze zemí EU přípravu administrativně i obsahově zajišťuje. Mnohdy je bohužel výsledek prezentován veřejnosti jako „bruselský diktát“, což samozřejmě implikuje jeho negativní hodnocení.

Přijetí rozsáhlého souboru opatření je pro širokou veřejnost náročné a obtížné. Tím spíše, že chybí dostatečně komplexní, neutrální a věcně založená informace a následně širší společenská diskuse na tato témata. Tranzice společnosti k environmentální udržitelnosti navíc nutí i k sebereflexi a modifikaci pevně ukotvených sociálních norem i chování jednotlivců, domácností, firem nebo investorů. Jde vskutku o světodějný manévr, jak ilustruje vystoupení Gro Harlem Brundtlandové na zahájení historického „Summitu Země“ v r. 1992 v Riu de Janeiro⁴⁾, která přirovnala nastoupení globální cesty k udržitelnému rozvoji k tak zásadní změně, jako byla před 10 000 lety neolitická revoluce.