Dvojí tvář evropských hodnot

Při zamýšlení se nad otázkou evropských hodnot, jejich existence a obsahu lze stěží dosáhnout pevných záchytných bodů, jež by nemohly být vzápětí zpochybněny nějakým validním argumentem. Stéblo záchrany tonoucí mysli nabízí často citovaný článek 2 Smlouvy o Evropské unii (SEU). Hovoří o „hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin“ a dodává charakteristiky společnosti vyznačující se „pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“. To jsou ovšem – striktně vzato – hodnoty Evropské unie a nikoli Evropy. A nelze je snadno obhájit ani jako výhradní hodnoty evropské integrace.

Plány evropského sjednocení sahají totiž daleko před založení evropských společenství v padesátých letech, i před ustavení Rady Evropy v roce 1949. Jistě, v každé učebnici integrace najdeme meziválečný projekt Panevropské unie. To se však stále pohybujeme v úzké rovině liberálně demokratických tradic. Ty neliberální či dokonce protiliberální v učebnicích nejsou, či se zmíní jen okrajově. Hitlerův projekt Nové Evropy a velkoprostorového hospodářství přitom tvořil jen pověstnou špičku onoho ledovce alternativních evropských projektů.¹⁾

Zapomínání

Ostatně, dnešní extrémisticky formulované obrany křesťanské Evropy ať již proti údajnému progresivistickému šílení nebo proti tzv. demografické „velké výměně“ čerpají z podobných neliberálních ideových zdrojů. Lze však říct, že vycházejí z hodnot, které by nebyly evropské? Jejich evropský původ je stejně nesporný, jako je tomu v případě výše citovaného článku 2 SEU.

Historie totiž zahrnuje nejen vzpomínání na minulost, nýbrž o nic méně také zapomínání. Jak to legendárně vyjádřil už dávno Edward Hallet Carr, „historie je […] dialogem mezi minulostí a přítomností“. Drtivou většinu známých faktů si vůbec nepřipomínáme. Připomínáme si jen ta, která považujeme za důležitá. Jak se společnosti vyvíjejí, proměňuje se i jejich nazírání na minulost. Mění se kritéria důležitosti, co je a co není hodno připomínání. Proto se dějiny neustále přepisují a přepisovat budou.

Příznivci dnešní podoby evropské integrace přemýšlejí jako kdokoli jiný. Touží nalézt v minulosti ospravedlnění svých dnešních přesvědčení. Zároveň to znamená také vyloučit – zapomenout – vše, co se do příběhu nehodí, třebaže to může mít evropský původ úplně stejně jako hodnoty citovaného článku SEU.