Jak se nenechat obelhat mapou

Mapy působí objektivně, technicky a pravdivě. Když někdo své tvrzení podpoří grafem nebo tabulkou, veřejnost mu snáze uvěří, a u map to platí snad ještě víc. Většina lidí automaticky předpokládá, že na nich vidí realitu převedenou do obrazu. Jenže mapa nikdy není přesné zachycení reality, je to interpretace vybrané skutečnosti.

Mapy k nám mluví jazykem, který má svá pravidla a zákonitosti (viz též článek Jana D. Bláhy). Správně provedená vizualizace předá informace tak, jak autor zamýšlel, ale špatná komunikaci ztíží, nebo dokonce předá informaci zkreslenou. Kartografové (a do určité míry datoví vědci obecně) se učí osvědčené postupy a vědecky podložené metody, jak riziko špatné komunikace minimalizovat. S nástupem počítačů a specializovaných programů je však tvorba map stále jednodušší, takže je dnes nevytvářejí jen vyškolení odborníci. To s sebou přináší nejen neúmyslné chyby, ale i případy, kdy jsou mapy úmyslně upraveny tak, aby zkreslovaly realitu dle záměrů autora (viz též článek Jitky Močičkové).

1. Umístění počátku a souřadnicových os X a Y v Křovákově zobrazení.

Na co si dát pozor

Mapy tak trochu lžou již ze své podstaty. Zobrazují totiž část zeměkoule na listu papíru či na obrazovce a tento přechod z trojrozměrné reality na dvourozměrnou plochu s sebou nese první nepřesnost. Způsobů, jak tento převod provést, je mnoho a každý má své výhody a nevýhody. V současnosti se používá ve webových mapách Mercatorovo zobrazení, které zvětšuje plochy směrem k pólům (viz Vesmír 103, 508, 2024/9). Používáme je obvykle pro plánování cest a výletů či hledání ulic a adres, a tak mám tato vlastnost nevadí. Pokud však takovou mapu použijeme při výuce žáků na základní škole, kteří se se vztahy mezi světadíly a jejich velikostí setkávají poprvé, snadno si o našem světě vytvoří zkreslenou představu. Například mohou nabýt dojmu, že Grónsko je rozlohou srovnatelné s Afrikou, i když tomu tak ve skutečnosti není. Mapy v současných učebnicích a atlasech tímto neduhem sice netrpí, ale vliv webových map na vnímání žáků je předmětem řady kartografických studií. Nebezpečí může být nyní navíc znásobeno používáním generativní AI a výukových materiálů s nízkou didaktickou kvalitou, které z těchto podkladů mohou vycházet. Elegantní řešení začaly nedávno používat mapy Google, které se při větším oddálení automaticky změní na glóbus.

2. Mapa ČR v Křovákově zobrazení (vlevo) není orientována k severu. Odchylka k severu se na ní dokonce liší: na západě u Aše to je téměř 10°, na východě u Jablunkova 4,5°. Čtenář tak špatně vnímá vzájemnou polohu jednotlivých lokalit. Vpravo je pro porovnání mapa v Mercatorově zobrazení, která je orientována k severu.

Když je republika nakřivo

Nemusíme se ale rovnou zabývat celým světem. Podobný problém se špatným vnímáním geografického prostoru řešíme i v měřítku České republiky. Se vznikem Československé republiky ve dvacátých letech 20. století vyvstala otázka, jaký souřadnicový systém používat pro potřeby státu a katastru nemovitostí. Zvítězil návrh inženýra Josefa Křováka, kuželové zobrazení, které zachovává úhly, a tím i tvary objektů. Představit si ho lze tak, že na zeměkouli „nasadíme“ kužel, jehož vrchol nesměřuje přesně k severnímu pólu, ale je nakřivo, a dokonce Zemi mírně protíná, aby styčná plocha nejlépe pokryla území tehdejšího Československa (od Aše po Zakarpatskou Ukrajinu). Ve vzniklých dvou oblastech průniku je pak mapa nejméně zkreslená.

Tento systém má mnoho výhod, zejména pro geodety – pokud jej ale bez úprav použijeme k vytvoření mapy ČR, sever nebude nahoře, jak jsme zvyklí, a celá mapa bude pootočená. Na takovéto mapě je například oblast soutoku Moravy s Dyjí níže než nejjižnější bod ČR u Vyššího Brodu na Šumavě. Mapy, ve kterých je naše republika takto natočená „do kopce“, najdeme překvapivě docela často. Málokdy je u nich „severka“, šipka ukazující k severu (a i když tam je, moc se správným vnímáním světových stran nepomáhá). Tyto mapy se objevují i v učebnicích, což vede ke špatné představě o geografické poloze ČR u dětí, které se teprve s geografií seznamují.¹⁾

Pokud tedy mimo specializované aplikace naleznete mapu republiky, která se zdánlivě kácí doprava, na vině je tvůrce, který si nedal práci s tím, natočit ji srozumitelně k severu.

Volí lidé, ne opuštěná země

Volební mapy často vypadají na první pohled jednoznačně: obrovské plochy jedné barvy sugerují drtivé vítězství určité strany nebo kandidáta. Jenže mapa zobrazuje rozlohu území, nikoli počet lidí v něm žijících. Řídce osídlené regiony tak vizuálně převálcují hustě obydlená města, i když ve skutečnosti reprezentují mnohem méně voličů. Zejména v USA je tento jev zřetelný. Většina obyvatel se soustředí na pobřeží (a volí demokraty), zatímco vnitrozemí je řidčeji obydlené, ale na politické mapě hezky červené. Vyrovnaný výsledek voleb pak na takové mapě vypadá jako jasná převaha republikánů.

Proto je potřeba zkontrolovat, zda jev, který nám mapa ukazuje, dává ve formě mapy smysl. Někdy je lepší místo areálů vykreslit barevné puntíky. Můžeme také absolutní čísla normalizovat na tisíc obyvatel nebo na kilometry čtvereční. Mapa by měla porovnávat porovnatelné a nenabízet falešné souvislosti.

Síla barev

V tematických mapách (čili v mapách, které vyjadřují výskyt určitého jevu, například míru nezaměstnanosti, kriminalitu a podobně) si může kartograf vybrat, jaké barvy použije. Když je na mapě zelená a červená, člověk přirozeně předpokládá, že zelená je nízká hodnota, nebo třeba „bezpečná“, zatímco červená označuje vysokou hodnotu či „nebezpečí“. Jenže je na rozhodnutí kartografa, kterým hodnotám tyto barvy přiřadí a jak moc budou sugestivní.

Už při výběru barev se tedy můžeme setkat s manipulací. Obecně se pro věcnou vizualizaci doporučují neutrální barvy, nejlépe v takové barevné stupnici, která jde od nejtmavších do nejsvětlejších odstínů (nebo naopak). Míru nezaměstnanosti můžete klidně vyjádřit odstíny jedné neutrální barvy. Chce-li autor mapy uživatele vybídnout, aby vnímali mapu instinktivně, použije zelenou a červenou. „Správné“ a „špatné“. (Neplatí pro barvoslepé čtenáře, kteří mohou vnímat zelenou i červenou takřka totožně, viz též článek Jana D. Bláhy v tomto čísle).

3. Ukázka sugestivní mapy. Výběr barev i to, jaké intervaly jednotlivým barvám přiřadíme, ovlivňuje dojem z čtení mapy. Tato mapa nezaměstnanosti tak intenzivně zvýrazňuje vysoké hodnoty v pohraničí.

Další krok je výběr intervalů, které budeme obarvovat. Chce-li nás kartograf navést, že problém je v pohraničí, může vybrat hranici mezi zelenou a červenou tak, aby byl rozdíz mapy co nejlépe poznat. Má být kritická hranice nezaměstnanosti 8, 10, nebo 15 procent? Většina lidí, kteří mapu uvidí, toto rozhodnutí rozporovat nebude (ani ho nebude příliš zkoumat). Ale poučený čtenář by se měl zamyslet, proč jsou hodnoty intervalů určeny právě takto. Mají nějakou matematickou, logickou nebo například legislativní oporu?

Pro daný způsob vizualizace by měl existovat nějaký objektivní důvod. Existuje nějaká zákonná hodnota, jejíž překročení ukládá obcím určité povinnosti nebo umožňuje dotace? Pak dává smysl ji použít pro rozdělení obcí „pod“ a „nad“ hodnotou. Můžeme také použít nějakou statistickou charakteristiku, například průměrnou hodnotu nezaměstnanosti, a čím víc se bude nezaměstnanost v obci od průměru odlišovat, tím barevnější bude. Pro jemnější dělení je pak možné použít intervaly založené na směrodatných odchylkách.

4. Stejná data o nezaměstnanosti jako na obr. 3, ale vyjádřená jinou barevnou škálou a intervaly. Žluté obce mají nezaměstnanost pod celostátním průměrem (pro data z roku 2021 byl celostátní průměr 2,8 %), v odstínech zelené jsou pak vyšší hodnoty nezaměstnanosti (A). Důležitou otázkou je i to, jaké areály pro vizualizaci dat použijeme. Data o nezaměstnanosti agregovaná do okresů (B), případně krajů (C), jsou kompaktnější a přestanou být vidět detailní rozdíly. To může být přínosné, ale také nemusí.

Má rada nezní, abychom u každé mapy přepočítávali zobrazené hodnoty a vytvářeli si vlastní analýzu. Tyto činnosti by měl předně udělat už tvůrce mapy. Jen bych chtěl upozornit na to, že pokud chceme používat mapu k rozhodování a navazovat na její výsledky další procesy, měli bychom vědět, z jakých dat a jakým způsobem vznikla, a mít jistotu, že byla vytvořena co nejobjektivněji, bez zásadních chyb, nedbalosti či úmyslného zkreslení. Zamyslet se, jak je navržena a co ve skutečnosti zobrazuje. A někdy se nad ní zeptat: „Proč to ukazuje právě tímto způsobem?“