Ideologie v mapách, mapy v rukách ideologů
| 7. 7. 2026Mapy jsou často vnímány jako důvěryhodné médium založené na seriózních datech. Proto nebývají podrobovány stejné míře kritické reflexe jako text, fotografie nebo jiná vizuální sdělení. Jsou však mapy skutečně objektivní? A jak konkrétně byly v minulosti ideologicky zneužívány?
Hned na začátku je třeba zdůraznit, že mapa nepředstavuje neutrální vyjádření prostorové reality. Vždy je výsledkem selekce, zjednodušení a interpretace. Samotný převod trojrozměrného prostoru do dvojrozměrné mapové podoby nevyhnutelně přináší určitou míru zkreslení. Zcela klíčovou roli přitom hraje autor mapy, který rozhoduje o výběru dat, barev, symbolů i celkového způsobu zobrazení (viz také článek J. D. Bláhy). Nedostatečná erudice tvůrce může vést k nepřesnostem a zavádějícímu vyznění, zcela odlišná situace však nastává tehdy, když autor manipuluje s obsahem mapy záměrně. Hranice mezi nezbytným zjednodušením a cílenou manipulací bývá často obtížně rozpoznatelná.
Nástroj politických a mocenských zájmů
S rozvojem kartografie v novověku začaly mapy stále častěji sloužit také jako nástroj demonstrace moci a územních ambicí jednotlivých států či politických aktérů. Jejich význam výrazně vzrostl zejména v 19. století, kdy technologický pokrok vedl ke zlevnění tisku i papíru a zároveň umožnil nástup barevného tisku. Mapy se tak začaly šířit mezi široké vrstvy obyvatelstva – objevovaly se v novinách, knihách, jako školní pomůcky i v rámci cenově dostupné komerční produkce. Rozvíjející se tematická kartografie navíc nabídla nové možnosti znázorňování společenských, hospodářských či kulturních jevů. Mapa zde již nesloužila primárně k orientaci ani jako symbol moci, ale stávala se argumentem schopným vysvětlovat různé prostorové fenomény a trendy.
„Manipulativní postupy se objevovaly také v názvech map, zeměpisném názvosloví i podobě mapových legend.“
S narůstající geografickou gramotností společnosti však zároveň přibývalo těch, kteří si uvědomovali potenciál map jako nástrojů ovlivňování veřejného mínění. Začaly být cíleně využívány nejen státem a jeho institucemi, ale také různými zájmovými skupinami a jednotlivci. Situace ve střední Evropě 19. a 20. století přitom jasně ukazuje, jak silně se do map promítaly konfliktní politické zájmy, nacionalismus i další ideologické vlivy. Právě na některých typech map se tyto tendence projevují obzvlášť výrazně.
Národ sobě
Národnostní (někdy také etnické nebo etnolingvistické) mapy zažívaly ve střední Evropě největší rozmach zejména od 19. století do první poloviny 20. století. Zřetelně odrážely složitou národnostní strukturu regionu, proměnlivou dynamiku vztahů mezi jednotlivými etniky i sílící nacionalismus. Také území dnešního Česka bylo až do konce druhé světové války národnostně velmi pestré – vedle Čechů (včetně Moravanů a Slezanů) zde významnou část obyvatelstva tvořili Němci a v menší míře také Poláci. V Čechách přitom podíl německého obyvatelstva dosahoval přibližně jedné třetiny.
Národnostní mapy se v českých zemích staly významným nástrojem česko-německého národnostního konfliktu, a to prakticky až do vypuknutí druhé světové války. Tvůrci map soustředili pozornost především na etnicky smíšené oblasti a jazykové ostrovy, například na sílící českou menšinu na Mostecku, slábnoucí německé jazykové ostrovy v okolí Českých Budějovic nebo tradiční německá jazyková území na Svitavsku/Hřebečsku a Jihlavsku. Přestože tyto mapy většinou vycházely z oficiálních statistických údajů ze sčítání lidu, prováděných pravidelně od roku 1880, ani práce s relativně přesnými (i když hojně diskutovanými) daty sama o sobě nezaručovala jejich objektivitu.
Možnosti manipulace s národnostními mapami byly přitom velmi široké. Významnou roli hrála například volba procentuální škály, barev nebo celkového grafického zpracování, které mohly výrazně ovlivnit výsledné vyznění mapy a působit sugestivně (obr. 1). Manipulativní postupy se objevovaly také v názvech map, zeměpisném názvosloví i podobě mapových legend. Německé mapy například používaly německá místní jména i pro převážně české oblasti, zatímco české mapy naopak prosazovaly českou nomenklaturu. Prostřednictvím názvosloví tak docházelo k symbolickému „opanování prostoru“ a zdůrazňování nároků konkrétního etnika na dané území.
















