Když mapa mluví

Mapy patří k nejpřesvědčivějším obrazům světa. Působí věcně a spolehlivě, nejsou však pouhým otiskem reality. Každá mapa je výsledkem rozhodnutí, co ze světa ukázat a jaký tomu udělit význam. Mezi světem, autorem a čtenářem se tak odehrává zvláštní druh komunikace.

Při srovnání různých map téhož území je zřejmé, že každá může vypadat jinak, sdělovat něco odlišného, a přesto být správná. Zatímco jedna zdůrazňuje hranice územních celků, jiná ukazuje dostupnost služeb, další hodnotí nerovnosti v území nebo zachycuje dynamiku změn. Každá z nich totiž odpovídá na jinou otázku – a žádná proto nemůže odpovědět na všechny.

1. Schéma mapové komunikace inspirované A. Koláčným a A. J. Kentem.

Schéma Jan D. Bláha

Mapa tedy není jen zmenšeným obrazem prostoru. Je to médium, které z množství možného vybírá určité objekty a jevy, převádí je do vizuálního jazyka a nabízí čtenáři určitý výklad prostoru. Informaci přitom pouze nepřenáší, ale spoluutváří ji pro konkrétní situaci čtení, tedy pro určitý účel, měřítko, publikum a způsob použití. Podobně jako text, fotografie či graf pracuje s výběrem, rámováním a hierarchií – něco staví do popředí, něco upozaďuje a něco vynechává. Tím se z mapy stává sdělení. Jak připomíná britský výtvarný kritik John Berger,¹⁾ způsob vidění není oddělitelný od znalostí, kulturního zázemí a zastávaných hodnot. Také mapu proto nelze číst jen očima, ale prostřednictvím toho, co čtenář ví, očekává a čemu důvěřuje.

Mapu lze přitom chápat jako místo setkání tří světů mapové komunikace: světa, který má být zobrazen, světa autora, který jej převádí do mapového jazyka, a světa čtenáře (uživatele), který mapu čte, analyzuje a interpretuje. Velice názorně tyto vztahy zachytil Antonín Koláčný ve svém modelu mapové komunikace, jenž patří k mezinárodně známým příspěvkům české kartografie (obr. 1). Každý z těchto světů má navíc kulturní, sociální i individuální rovinu – od sdílených představ o prostoru přes společenské podmínky až po osobní paměť a zkušenost (viz viz tab. 1). Mapa proto promlouvá nejsrozumitelněji tam, kde se tyto světy a roviny alespoň částečně překrývají; naopak tam, kde se míjejí, vzniká prostor pro neporozumění i manipulaci.

Tab. I. Tři světy (universa) mapové komunikace.

Mapový jazyk

Aby se tři výše uvedené světy mohly v mapě potkat, potřebují společný jazyk. Mapový jazyk však není jazykem slov, nýbrž znaků, linií, ploch, barev, velikostí, měřítka a prostorového uspořádání. Jeho síla spočívá v tom, že působí samozřejmě – čtenář mapy se domnívá, že to v mapě prostě „vidí“. Ve skutečnosti se ji ale také učí číst podle pravidel, která jsou zčásti naučená, podobně jako gramatika mluveného jazyka.

Francouzský kartograf a teoretik vizuální komunikace Jacques Bertin ukázal, že grafický jazyk map nestojí jen na samotných znacích, ale také na jejich poloze, velikosti, tvaru, (barevné) světlosti, barevném tónu, orientaci či struktuře – tedy na vizuálních proměnných znaku. V praxi to znamená, že větší znak obvykle sděluje „více“ nebo „důležitější“, tmavší odstín vytváří dojem vyšší intenzity, tvar rozlišuje kategorie a tloušťka linie může naznačovat význam, sílu nebo tok (obr. 3).

2. Ukázky různých nakladatelských stylů na příkladu plánu města.

Schéma Jan D. Bláha

Mapový jazyk umožňuje také vrstvit významy. Jeden znak a jeho vizuální vlastnosti mohou nést více informací současně – např. kruh s dvojitou lemovkou a červenou výplní může být čten jako sídlo s větším počtem obyvatel a administrativním významem. Podobně jako přirozený jazyk rozlišuje různé slovní druhy, mapa využívá bodové, liniové, plošné znaky a (jejich) popis. Čtenář se zároveň opakovanou zkušeností učí vztahy mezi znaky, tedy syntaktiku mapy – například při křížení linie vodního toku s komunikací v topografické mapě očekává znak mostu. Používání znaků a jejich vlastností tudíž není jen estetickou volbou. Určuje, co bude přečteno jako první, co bude považováno za důležité a co zůstane upozaděno.

Mapový znak má ovšem kromě podoby také význam. Modrá linie může označovat řeku, červená plocha riziko, zelená lesní porost. Zároveň však tyto znaky vyvolávají kulturní asociace a očekávání, která nemusí být za všech okolností stejná. Sémantika mapy proto nevychází pouze z legendy, nýbrž i z představ a zkušeností, které si čtenář se znakem spojuje.

3. Vybrané grafické proměnné J. Bertina s obvyklým sdělením.

Nakonec záleží i na kontextu, v němž je mapa použita. Jinak se čte mapa turistická, jinak mapa pro krizové řízení, volební mapa či mapa v marketingu. Tatáž barva, hranice či šipka může jednou sloužit k orientaci, podruhé k argumentaci a potřetí k přesvědčování. Mapový jazyk má proto nejen gramatiku a význam, ale také pragmatiku – nejde jen o to, co mapa říká, ale také co v dané situaci činí.

Proč tatáž mapa nemluví ke všem stejně

Právě tato pragmatická rovina vrací do hry čtenáře. Mapa totiž nepůsobí ve vzduchoprázdnu – vždy je čtena v určitém kulturním prostředí, sociální situaci a osobní zkušenosti (viz tab I.). Tentýž symbol či barva proto nemusí vyvolat stejný účinek. To, co je pro jednoho čtenáře samozřejmé, může být pro jiného nečitelné, vedlejší nebo naopak významově zatížené.

obře je to patrné na barvách. Červená může v mapě označovat intenzitu, riziko, teplo, zákaz, politickou orientaci nebo nejvyšší hodnotu ve škále. Zelená může odkazovat k přírodě, bezpečí či průchodnosti, ale také k určitému typu využití území. Výzkumy základních barevných pojmů, spojované především s Brentem Berlinem a Paulem Kayem,²⁾ ukazují, že v pojmenovávání barev existují napříč jazyky určité pravidelnosti. Zároveň však barvy vždy vstupují do konkrétních kulturních souvislostí. Pro mapu z toho plyne jednoduchá věc – barva není jen optickou vlastností, nýbrž i kulturním znakem.

Sociální rovina čtení mapy zahrnuje kromě vzdělání, profesní zkušenosti a mapové gramotnosti také způsoby, jimiž se lidé učí orientovat v prostoru. Opatrnost je proto namístě u často opakované představy, podle níž ženy čtou mapy hůře. Některé výzkumy skutečně nacházejí genderové rozdíly v mapových či navigačních úlohách, nelze z nich však jednoduše vyvozovat, že ženy a muži čtou mapy jedním určitým způsobem. Přesnější je ptát se, jakou mapu čtou, v jaké situaci a jaké strategie orientace přitom využívají. Britský publicista Simon Garfield v knize Prstem po mapě³⁾ tuto otázku formuluje podobně: nejde možná o to, kdo čte mapy lépe, ale o různé způsoby jejich čtení. Výsledek závisí na typu úlohy, podobě mapy, použité strategii i předchozí zkušenosti. Běžný mapový jazyk přitom dlouho zvýhodňoval orientaci pomocí vzdáleností, světových stran a půdorysného pohledu, zatímco strategie založené na krajinných prvcích, slovním popisu trasy nebo osobně zapamatovaných místech zohledňoval méně.

Nejde tedy jen o schopnosti jedince, ale rovněž o to, jaký způsob čtení mapa předpokládá. Západní mapový jazyk dlouho vycházel z prostředí správy, vojenství, vlastnictví a kontroly území. Jeho důraz na hranice, přesnost, přehled a územní uspořádání proto podporuje některé způsoby porozumění prostoru více než jiné. Do čtení mapy zároveň vstupuje očekávání spojené s jejím žánrem. Jinak se čte turistická mapa, jinak mapa ve školním atlase, geomorfologická mapa či webová navigace. Každý z těchto druhů map předpokládá jinou situaci čtení, jinou míru přesnosti i jiný způsob rozhodování. S tím souvisí i vkus – zdánlivě osobní preference nejsou čistě individuální; formuje je zkušenost, zvyklosti a prostředí, v němž se člověk mapy naučil číst.

4. Příklady barevných stylů mapy vycházejících z konceptu emoční kartografie – styl A. originální, B. klidný, C. radostný, D. nostalgický, E. vyvolávající obavu, F. stísněný.

Jan D. Bláha podle Hu a kol. 2026,⁵⁾ podklad Data50, © ČÚZK 2026

Vedle kulturní a sociální roviny pak působí i rovina individuální, spojená s pamětí, emocemi, důvěrou, účelem čtení a vztahem k místům. Čtenář si do mapy přináší vlastní kognitivní mapu – „mapu v hlavě“ – tedy vnitřní, selektivní obraz prostoru utvářený zkušeností, učením, představami i opakovaným filtrováním toho, co považuje za důležité. Tento vnitřní obraz ovlivňuje, co čtenář v mapě hledá, co přehlédne, čemu důvěřuje a jaký význam zobrazenému prostoru přisuzuje.

Rozdílnost čtenářů mapy proto není okrajovým problémem. Patří k samotné podstatě mapové komunikace. Právě zde se zároveň otevírá otázka, zda by mapa neměla být různým čtenářům přizpůsobena.

Když mapa začíná naslouchat

Mapa jako médium vzbuzuje důvěru. Působí věcně, technicky a přesně, a proto se často jeví spíše jako důkaz než jako názor. Tuto důvěru však nevyvolávají jen data a použité vyjadřovací prostředky. Vstupuje do ní také nakladatelský či institucionální styl, tedy grafický rukopis vydavatele, edice map či digitální platformy, který určuje konkrétní podobu znaků (obr. 2). Barvy, provedení popisu, práce s reliéfem i celková míra generalizace obsahu ovlivňují, zda mapa působí přehledně, odborně, zastarale, krásně nebo podezřele. Aktuální výzkumy emoční kartografie ukazují, že barevný styl mapy lze navrhovat tak, aby podporoval určité afektivní ladění – klid, nostalgii, radost, depresi či strach (obr. 4).

Právě zde se otevírá možnost chápat mapu rovněž jako příběh. Nevypráví jen tehdy, když zachycuje cestu, pohyb armády, šíření epidemie nebo proměnu krajiny v čase. Příběh vzniká už výběrem objektů a jevů, jejich uspořádáním do viditelné hierarchie a naznačením souvislostí. V reklamě, politické komunikaci či propagandě se tato schopnost stává zvlášť účinnou, neboť mapa působí jako obraz reality, a přitom nabízí určitý výklad světa. Riziko nespočívá v samotném výběru, zjednodušení či hierarchii – bez nich se neobejde žádná mapa – ale v tom, že zdroje, postupy a záměry zůstávají skryté.

5. Princip personalizace mapového obsahu a jazyka.

Digitální prostředí proměňuje i samotný vztah mezi mapou, autorem a čtenářem. Klasické modely mapové komunikace pracovaly zejména s představou, že mapa předává informaci od autora ke čtenáři. Britský kartograf Alexander J. Kent však upozorňuje, že současná mapa po zveřejnění nezůstává hotovým artefaktem – je komentována, sdílena, upravována a znovu vydávána. Její forma tak stále častěji nevzniká jen z autorova záměru, ale také z interakce se čtenářem a jeho zpětné vazby.

Personalizovaná mapa tento princip posouvá ještě dál. Klasická i interaktivní mapa počítají zpravidla s určitým modelovým čtenářem, tj. předpokládají, co čtenář ví, jak mapu čte a které prostředky pro něj budou srozumitelné. Personalizace však začíná reagovat na konkrétního člověka – jeho polohu, jazyk, obvyklé trasy, vyhledávání, zařízení či předpokládané preference – a přitom o něm sbírá informace. Mapa tak nejen mluví, ale začíná také naslouchat; čtenář se stává spolutvůrcem její výsledné podoby.

Přizpůsobení se přitom nemusí týkat jen obsahu, ale též mapového jazyka. Lze to vyjádřit jako vztah mezi oficiálním a uživatelským obsahem (např. výběr určitých objektů) na jedné straně a oficiálním či uživatelsky přizpůsobeným jazykem (např. jiné barvy a symboly) na straně druhé (obr. 5). Zatímco klasická oficiální mapa spojuje oficiální data s ustáleným jazykem, mapa „na míru“ může obojí měnit.

Personalizace může zvyšovat srozumitelnost, dostupnost i použitelnost mapy. Zároveň však vzniká riziko, že jednotliví čtenáři nebudou tutéž mapu pouze různě číst, ale začnou dostávat její odlišné verze. V duchu úvah Byung-Chul Hana⁴⁾ o fragmentaci digitální komunikace tak vyvstává otázka, zda mapa budoucnosti zůstane společně čitelná, vysvětlitelná a kontrolovatelná. Dobrá mapa by neměla být pouze „moje“; měla by zůstat součástí společného jazyka.