Dopis do budoucnosti II

Mám neodbytný pocit déjà vu. Je polovina března 2020, pandemie covidu-19 nabírá na síle, situace se mění každým dnem a já píšu do editorialu dubnového čísla: „Tento úvodník je časová konzerva, kterou otevřete v době, kdy bude leccos jinak než ve chvíli, kdy ho píšu.“¹⁾

Uplynuly dva roky a mohl bych napsat totéž. S tím rozdílem, že tehdy jsme čelili „špatné zprávě zabalené do bílkoviny“, která byla sice nová a neznámá, ale přece jen v hlavních rysech vypočitatelná. Nyní čelíme soupeři o poznání komplexnějšímu: agresivnímu režimu, který mílovými kroky míří od autoritářství k totalitě a na této cestě rozsévá smrt a zkázu. Předvídat dynamiku dalšího vývoje je o to obtížnější.

Téma věnované surovinám jsme z velké části chystali ještě před ruskou invazí do Ukrajiny. Události posledních týdnů plně nasvítily jeho důležitost. Nejde jen o ropu a zemní plyn. Narušení světového obchodu s pšenicí či hnojivy (viz protější stranu) může zvýšit ceny potravin, destabilizovat zranitelné státy a vyvolat nové migrační vlny. Před měsícem málokdo tušil, že Ukrajina (Ingas v Mariupolu, Cryoin v Oděse) produkuje (přesněji produkovala) zhruba polovinu technicky čistého neonu, který je nezbytnou surovinou pro výrobu čipů, jejichž produkce se už před válkou potýkala se značnými problémy. Neon slouží jako nosný plyn v excimerových UV laserech, používaných pro litografickou výrobu integrovaných obvodů (aktivním prostředím jsou plyny jako KrF nebo ArF). Čipy používané dnes prakticky všude od praček po kosmické sondy se bez něj tedy neobejdou.

Kresba Jiří Slíva

Potíže s neonem ilustrují zranitelnost globalizovaného světa, v němž argument nízkých nákladů příliš často přebíjí argumenty jiné – od bezpečnosti a strategické diverzifikace přes ohledy na životní prostředí po pracovní podmínky v dolech a továrnách. Jiným příkladem takové zranitelnosti je příběh kalifornského dolu Mountain Pass (s. 224). Současná krize nás nejspíš donutí přístup k surovinám přehodnotit, debata o novém uchopení Green Dealu se ostatně rozběhla hned první den invaze.

Na novou situaci reaguje i světová a česká věda (viz s. 264). Zpočátku zaznívaly radikální postoje: „Mám ruského doktoranda, ještě dnes s ním končím!“; „Vědu musíme vyjmout ze sankcí, protože stojí ‚nad‘ politikou!“ Brzy se však začal ustavovat široce přijímaný postoj někde mezi: ukončují se spolupráce s ruskými institucemi, ale kontakty na individuální úrovni pokračují. A školy, ústavy, grantové agentury i nezávislé nadace nabízejí finanční i profesní pomoc vědcům a studentům utíkajícím z Ukrajiny. Ruští vědci, kteří nesouhlasí s Putinovými kroky a emigrují do svobodných zemí, to ve zjitřené atmosféře nebudou mít snadné. Doma bezmoc a beznaděj, za hranicemi nedůvěra a ekonomická nejistota.

Statisíce utečenců představují pro českou společnost zátěž, ale také velkou příležitost – pokud jejich nenadálý příchod dobře zvládneme. Pomoci jim musíme a (naštěstí!) chceme, to se ale může brzy změnit.

Psychiatr Jan Vevera ve své přednášce o psychologických a psychiatrických aspektech katastrof²⁾ na konferenci Racionální přístupy ke covid-19 napříč disciplínami, jíž byl Vesmír mediálním partnerem, popisoval několik fází reakce společnosti na katastrofu. Platí jak pro covid-19, tak pro válku v Ukrajině. První dvě (heroická a idylická) jsou pozitivní. Lidé se semknou, jsou plni odhodlání, dokážou činit značné osobní oběti v zájmu vyššího dobra. Vybrali jsme obrovské sumy na pomoc Ukrajině, přijali jsme uprchlíky, čelíme společnému nepříteli. Nevyhnutelně však následuje fáze deziluze; lidé se vyčerpají, začnou mít pochyby a obavy, rozšíří se konspirační teorie. Když úvodník píšu, náznaky nástupu této fáze jsou už patrné. Teprve poté se situace začne stabilizovat a ustaví se nová rovnováha. Zatím nevíme, jaká bude.

„S koronavirem se budete ve Vesmíru setkávat opakovaně a v různých souvislostech. […] Pro další měsíce a roky se otevírá bezpočet témat pro široké spektrum oborů od virologie přes epidemiologii po sociologii a ekonomii,“ psal jsem před dvěma lety.³⁾ O tom, jak pandemie nechala veřejnosti nahlédnout do vědy nikoli jako do černé skříňky generující objevy, ale jako do procesu plného nejistot, píše Jan Trnka na s. 263.

S ruskou agresí to bude podobné. Dění ve světě ovlivní v tolika různých rovinách, že se na stránky Vesmíru bude bezpochyby opakovaně vracet.