Kritické suroviny Evropské unie a ČR

Ekonomika Česka je závislá také na neenergetických surovinách. Jak radostné jsou domácí vyhlídky?

Historie evropské i domácí těžby nerostů sahá daleko do minulosti. Velká část bohatých a dostupných nerostných zdrojů, zejména pak rud, však už byla vyčerpána, neboť byly využívány celá staletí. V poslední dekádě 20. století začaly v důsledku rozvíjející se těžby ložisek tzv. třetího světa dlouhodobě a razantně klesat světové ceny některých nerostných komodit. Během poměrně krátké doby přestala být velká část evropských dolů na tyto suroviny konkurenceschopná a postupně se uzavíraly. Jednoznačně převládl import surovin z neevropských teritorií a pokleslo využívání vlastních domácích zdrojů. Důsledkem toho je téměř úplná závislost převážné části evropských zemí včetně České republiky na dovozu většiny rud (resp. kovů), paliv i některých průmyslových minerálů z mimoevropských ložisek. Těsně před koncem tisíciletí se však začala významně zvyšovat spotřeba nerostných surovin v rychle se rozvíjejících ekonomikách, především v Asii. To vedlo k výraznému zvýšení poptávky po nerostných surovinách a zhoršení jejich dostupnosti. Na takovou situaci rychle zareagovaly světové trhy a ceny se začaly prudce zvyšovat. Kvůli surovinové bezpečnosti, dostatku komodit pro národní ekonomiky a nutnosti řešit vysokou dovozní závislost zemí EU byly v roce 2011 v oblasti neenergetických surovin poprvé vyčleněny tzv. kritické nerostné suroviny EU. Tento seznam je pravidelně (zhruba každé tři roky) aktualizován na základě vývoje produkce, trhu a technologií a většinou je rozšiřován (viz tab. I). Převážná většina těchto surovin se v EU netěží vůbec, nebo jen v malé míře. Kritické nerostné suroviny, zejména pak rudy a z nich vyráběné kovy, představují důležité materiálové komponenty pro špičkové technologie používané v elektronice a elektrotechnice, leteckém a automobilovém průmyslu, moderním hutnictví, klasické, jaderné i alternativní energetice, chemickém průmyslu a samozřejmě i ve vojenské a kosmické technice. Jejich horší nebo dokonce nulová dostupnost přímo ohrožuje ekonomiku jednotlivých evropských zemí i celého kontinentu, resp. EU. Pro zachování či zvýšení konkurenceschopnosti Evropské unie je zapotřebí

• efektivní ekonomická („surovinová“) diplomacie ve vztahu k zemím, které disponují relativním dostatkem nerostných zdrojů,
• vyšší míra materiálově šetrných technologií,
• recyklace a substituce surovin,
• vyšší podíl využívání domácích (evropských) zdrojů.

Kritické suroviny EU po poslední aktualizaci v r. 2020.

ČR disponuje jen menší částí kritických nerostných surovin. Rozložení jejich ložisek a nejdůležitějších potenciálně perspektivních zdrojů na území ČR ukazuje obr. 2. Pouze malá část těchto surovin představuje v ČR výhradní ložiska se zásobami (tj. ověřené a prozkoumané původní zdroje, většinou i se spočítanými zásobami). Sem patří především koksovatelné uhlí, lithium, wolfram, grafit, fluorit, baryt a germanium. Zdroje dalších surovin jsou převážně prognózní, přičemž pouze jejich menší část lze považovat za potenciálně perspektivní (viz tab. II ).

Schematická geologická mapa ČR s rozmístěním ložisek a nejvýznamnějších potenciálně perspektivních zdrojů CRM.

Nejdůležitější domácí kritickou nerostnou surovinou je bezesporu koksovatelné uhlí, které se dosud dobývá v české části hornoslezské pánve, provozně nazývané ostravsko-karvinský revír. V posledních několika letech se koksovatelné uhlí, které tvoří zhruba polovinu veškerých zásob černého uhlí v tomto revíru, v EU těží jen v Polsku, v menší míře i v ČR. V obou zemích však dochází k útlumu těžby, přičemž u černého uhlí (včetně koksovatelného) se v ČR předpokládá její úplné a trvalé uzavření již koncem roku 2022. Tím se definitivně znehodnotí a ztratí významné zásoby této cenné suroviny. Před deseti lety se v ČR těžilo přes 11 milionů tun černého uhlí, v roce 2020 již jen 1,9 milionu tun. Výroba koksu je však v posledních deseti letech poměrně stabilní a pohybuje se kolem 2,2–2,5 milionu tun ročně, je tedy zřejmé, že domácí surovinu postupně nahrazuje dovážená. Celá situace je tedy poněkud bizarní, neboť koksovatelné uhlí patří mezi kritické nerostné suroviny, u nichž Evropská komise považuje za nesmírně důležitou vyšší míru využívání domácích zdrojů.

Povrchově dobývané ložisko scheelitových wolframových rud Los Santos v provincii Salamanca, Kastilie a León, Španělsko. Snímek Jaromír Starý, 2018Snímek Jaromír Starý, 2018

Potenciálně významné lithium je v ČR soustředěno téměř jen v ložisku Cínovec na východě Krušných hor, kde je 99 % veškerých domácích geologických zásob této suroviny. Co do velikosti představuje jedno z největších světových ložisek lithia v pevných horninách, avšak primární lithio-rubidio-cínovo-wolframové rudy greisenového typu jsou velmi chudé. Ložiska revíru Cínovec jsou v závěrečné fázi průzkumu a podle posledních údajů firmy European Metal Holdings se předpokládá, že budou využita v příštích několika letech. Tato firma je prostřednictvím firmy GEOMET (většinovým vlastníkem je ČEZ prostřednictvím Severočeských dolů) držitelem průzkumných licencí. Hlavním nedořešeným problémem však zůstává místo a způsob finalizace cinvalditového koncentrátu a případné získávání doprovodných složek, především rubidia a cesia. Stále však probíhá intenzivní výzkum a technologické zkoušky, orientované na získávání a zlepšení vlastností koncentrátu lithných slíd z rudy fyzikálními metodami i následné chemické úpravy slídového koncentrátu na prodejní produkty, kterými jsou sloučeniny lithia (např. karbonát, hydroxid, fluorid apod.). V obou procesech jsou práce zaměřeny především na snížení ekonomických nákladů a ekologického zatížení při zpracování suroviny a výroby lithných sloučenin. Další otázkou je nákladnost otvírky a vlastní těžby. V revíru Cínovec byl po mnoho století těžen cín, později cínovo-wolframové rudy – naposledy v roce 1990. Těžbě primárních rud v tomto revíru bude nejspíš předcházet využití lithiových rud z odkaliště Cínovec a Horní Slavkov po úpravě cínovo-wolframových rud. Primární ložiska a zdroje stejného typu ve Slavkovském lese v revíru Krásno – Horní Slavkov a na západě Krušných hor jsou ještě chudší a mnohem menší, proto nejsou z hlediska těžby příliš perspektivní. Těžba cínu zde probíhala už od středověku (od konce 19. století cínovo-wolframové rudy) a skončila počátkem roku 1991. 

Další významnou kritickou surovinou je wolfram. Přes 70 % geologických zásob je však vázáno na chudá greisenová ložiska převážně v revíru Cínovec, méně i v revíru Krásno – Horní Slavkov, kde je wolfram, zastoupený převážně wolframitem, pouze minoritní doprovodnou surovinou komplexních lithio-rubidio-cínovo-wolframových rud. Zbylých necelých 30 % domácích zásob představuje co do velikosti i kvality výjimečné a dosud netěžené ložisko scheelitových wolframových rud a žilných zlatých rud Kašperské Hory. Průzkum ložiska však nikdy nebyl dokončen (to platí především pro wolframové rudy) a v současnosti je jeho pokračování vyloučeno. Přesto lze na základě dosavadních znalostí konstatovat, že by se pravděpodobně mohlo jednat o jediné v současnosti ekonomicky využitelné ložisko rud v ČR. Jeho případná otvírka však v nejbližší době nepřipadá v úvahu kvůli nedokončenému průzkumu a neřešitelnému střetu zájmů s ochranou přírody. Je sice málo pravděpodobné, že se na území ČR podaří objevit další srovnatelné ložisko nebo zdroj, přesto je zřejmé, že wolframové rudy mají hlavní potenciál ve zdrojích scheelitových rud situovaných převážně v moldanubiku. Tyto zdroje však nejsou dosud dostatečně prozkoumané, takže se k jejich případnému hospodářskému významu zatím nelze vyjádřit.

Z dalších kritických nerostných surovin mají určitý potenciál ložiska a zdroje grafitu a fluoritu s barytem. V ČR evidujeme poměrně velké množství ložisek a zdrojů grafitu, a to jak smíšené, tak amorfní i krystalické suroviny, většinou však menší velikosti a s průměrnou či nižší kvalitou. Při případném obnovení domácí těžby zůstává otázkou cena úpravy poměrně chudé rudy (flotace?) a výroba prodejních produktů.

Ložiska a zdroje grafitu jsou soustředěna ve dvou důležitých oblastech. Nejvýznamnější je oblast jižních Čech, především skupina českokrumlovská s největšími zásobami i zdroji všech druhů grafitové suroviny. Grafit se na našem území těžil několik staletí. V jižních Čechách byla naposledy dobývána ložiska Český Krumlov – Městský vrch a Lazec-Křenov, kde byly těžba i provoz flotační úpravny v Netolicích ukončeny v druhé polovině roku 2003. Naprostá většina zásob i zdrojů v této oblasti je však dobyvatelná pouze hlubinně, a navíc se části zásob suroviny dotýká problém střetu zájmů s ochranou přírody. K povrchové těžbě je v současnosti soukromou organizací připravováno ložisko Koloděje-Hosty v severovýchodněji položené skupině sušicko-votické. Druhou oblastí je silezikum, v jehož rámci je nejdůležitější velkovrbenská skupina, kde se těžilo opakovaně, naposledy v roce 2008 ložisko Velké Vrbno – Konstantin. Zde jsou však ložiska i zdroje mnohem menší a k jejich využití by bylo třeba zvolit specifický způsob těžby, který se blíží způsobu těžby průzkumem (tzv. smallmining). Pozitivním faktorem je, že naprostou většinu lokalit v této oblasti lze dobývat povrchově.

Rovněž ložiska a zdroje fluoritu i barytu v ČR jsou menší a surovina má většinou pouze průměrnou až nižší kvalitu. Oba nerosty se často v různých poměrech vyskytují spolu, větší akumulace barytu nalezneme i na některých ložiskách rud. Nejvýznamnější ložiska i zdroje jsou v Krušných horách (např. Moldava, Kovářská, Krásný Les, Mackov) a v Železných horách (Běstvina, Křižanovice). Důležité je i fluoritové ložisko Jílové u Děčínského Sněžníku (Vesmír 89, 92, 2010/2) v lužické oblasti české křídové pánve a barytové ložisko Bohousová v Orlických horách. Fluorit-barytová surovina se na našem území dobývala poměrně dlouhou dobu na několika ložiskách, a to převážně hlubinně. Výrazně převažovala těžba fluoritu, která byla na posledních třech ložiskách (Běstvina, Jílové u Děčínského Sněžníku, Moldava) ukončena počátkem roku 1994, baryt byl naposledy získáván z fluorit-barytových ložisek Běstvina (do roku 1990) a Harrachov (do roku 1991), pokusně pak v roce 1991 i z polymetalického ložiska Křižanovice. Otvírka některého z domácích perspektivních primárních ložisek fluoritu a barytu je z mnoha důvodů velmi nejistá. Všechna ložiska jsou menší, většinou lze očekávat složité báňsko-technické podmínky při dobývání, dané mj. značným postižením minulou těžbou a ménějakostní surovinou, kterou lze často hůře upravovat. U dalších navíc narazíme na vážné střety zájmů.

Ještě menší šanci na využití mají domácí potenciálně perspektivní zdroje antimonu, germania, india, kobaltu a niobu, které jsou malé, chudé, málo prozkoumané a v současnosti nebo blízké budoucnosti využitelné jen hypoteticky.

Rozum a důvtip ukazují cestu. Kresba Ivan SteigerKresba Ivan Steiger

Větší část kritických nerostných surovin ze seznamu Evropské unie se na území ČR nenachází. Buď pro ně u nás neexistují geologické podmínky (např. bauxit, boráty, fosfáty, kovy skupiny platiny), nebo tvoří vedlejší (minoritní) suroviny, které nikdy nebyly předmětem vyhledávání ani ložiskového průzkumu (např. beryllium, gallium, hafnium, prvky vzácných zemin, skandium, stroncium, vanad). Některé kritické nerostné suroviny (např. bizmut, indium, niob, prvky vzácných zemin, skandium, titan) byly předmětem výzkumu či průzkumu převážně jako doprovodné suroviny. Až na výjimky (u india) u nich nebyly spočítány zásoby, v několika případech však byly odhadnuty prognózní zdroje (např. u bizmutu, niobu a prvků vzácných zemin). Mezi irelevantními kritickými nerostnými surovinami jsou rovněž ty, které se na území ČR nevyrábějí (kovový hořčík, křemík a fosfor).

Některé kritické nerostné suroviny, jejichž ložiska ani významnější zdroje se na území ČR nenacházejí, mají poměrně značný ekonomický význam minimálně v evropském rozměru. Zajímavá je situace ohledně práškového tantalu, kterého se do ČR ročně dováží 110–150 tun, což představuje zhruba 10 % veškeré světové produkce. Zpracovává se v AVX Lanškroun (člen japonské skupiny KYOCERA), kde se z něj vyrábějí především kondenzátory a další elektronické součástky. Rovněž ilmenitové koncentráty titanu se do ČR dovážejí ve velkém množství, ročně kolem 100–150 kt. Zpracovává je podnik PRECHEZA (skupina Agrofert) v Přerově na výrobu titanové běloby v množství 40–50 kt ročně, přičemž kolem 90 % se exportuje. Významný je roční dovoz kolem 9,5 kt oxidů a hydroxidů vanadu, který se zde zpracovává především na ferovanad, ten se pak z větší části vyváží. Nezanedbatelný je dovoz platiny a palladia, který se v poslední době ročně pohybuje ve výši 200–300 kg, resp. kolem 500–700 kg. Zhruba totéž množství se po zpracování (převážně na katalyzátory) opět vyveze.

Probíhající výzkum je součástí projektu „SS02030023, Horninové prostředí a suroviny“, který je spolufinancován Technologickou agenturou ČR v rámci programu Prostředí pro život.