Staletý konflikt stále plane

Jak jsem se pokusil vysvětlit v předchozích částech, oheň může být na Madagaskaru dobrým sluhou v savaně, ale špatným pánem v lese. Existuje však výjimka v podobě tapiových lesů, které vytvořily požárové společenstvo. Do něho posléze vstoupili i lidé a propojili s ním svou kulturu.

Tapiové lesy jsou endemická sklerofytní („tvrdolistá“) keřovitá savana (obr. 2), která se poněkud podobá středomořskému dubovému lesu nebo jihoafrické savaně miombo. Rostou mozaikovitě na několika místech (obr. 1) o celkové rozloze asi 2600 km². Jsou nejxerofytnějším (čili do sucha „nejzamilovanějším“) stálezeleným typem lesa na Madagaskaru. Západní část centrální pahorkatiny (800–1600 m n. m.), kde tapiové lesy rostou, patří k nejteplejším, nejsušším a nejslunečnějším. Každoračně tu spadne zhruba 1000–1500 mm srážek a průměrná teplota se pohybuje okolo 17–22 °C. Období sucha trvá okolo 7 měsíců. Přesný rozsah tapiových lesů silně ovlivňuje (krom člověka) půda, která je hodně kamenitá, chudá na živiny a má většinou žulové, rulové nebo pískovcové podloží.

Tapiový les ve skalním městě Isalo roste na pískovcovém podloží. Je patrné, že kmeny tapií (Uapaca bojeri) v popředí jsou ohořelé, přestože stojí uprostřed národního parku, kde je zakázána jakákoli lidská aktivita, natož tak destruktivní, jako je oheň, který nelze v krajině zažehnout bez povolení ani kdekoli jinde.Snímek Pavel Hošek

Rozšíření tapiových lesů (zeleně). Nejznámější, byť dnes nejmenší, je průsmyk Col de Tapia. Vyznačena je i přibližná rozloha území, na němž žijí Merinové a Betsileové, národy praktikující famadihanu.

V tapiovém lese rostou stromy 8 čeledí a 26 rodů. Nejvíce druhy je zastoupena čeleď Sarcolaenaceae, která je na Madagaskaru endemická. Přesto 80 % všech dospělých stromů v tapiovém lese tvoří tapie (Uapaca bojeri,¹⁾ obr. 2). Je asi 8–10 metrů vysoká, kmen starců má v průměru 20–40 cm a je obalen silnou, silně zbrázděnou borkou (obr. 3), která chrání rostlinu před ohněm. V nižších patrech tapiového lesa roste křoví, trávy a další byliny.

Dnešní tapiové lesy nejsou výsledkem ochrany před ohněm, ale existují díky ohni. Požár je zde proto logickým nástrojem v ekologickém i ekonomickém kontextu. Tapiový les je na přítomnost spalujícího živlu adaptován a oheň zároveň hraje důležitou ekonomickou roli v počínání vesnických komunit. Lidé díky němu získávají z lesa několik důležitých produktů, na nichž jsou existenčně závislí. Oheň a les tu dokonce krouží těsně kolem středobodu tradiční malgašské kultury.

Stejně jako v savanách byly i v tapiových lesích požáry před příchodem člověka méně časté, náhodné a většinou rozsáhlé a zničující. Dnes zde přičiněním lidí hoří mnohem častěji, ale méně intenzivně a na malé ploše. Každoročně je vypálena zhruba třetina rozlohy lesů; jinými slovy, za tři roky shoří úplně všechno. Oheň však většinou stráví jen keřové a bylinné patro, a koruny stromů sotva olízne. Tapie chrání silná rozpraskaná borka, jen velmi málo hořlavé listy a zmlazující výhonky, které po požáru vyrážejí s nebývalou chutí.