Plastinace

Plastinace je vedle balzamace (viz Vesmír 99, 588, 2020/10) další metodou, jak uchovat těla zemřelých nebo jejich částí jako vzorků či preparátů.

S metodou plastinace přišel německý anatom Gunther von Hagens poté, co v roce 1975 nastoupil do Institutu patologie a anatomie při Heidelberské univerzitě, patentovat si ji nechal v roce 1977. Při tomto konzervačním procesu se tkáňová voda a tuky nahrazují nejprve acetonem a pak ve vakuu a mrazu silikonem a dalšími polymery. Předchůdcem plastinace byly metody impregnace – ty používaly glycerin a další látky, pak následovalo vysušení a další úprava preparátu. Plastinované preparáty slouží k názorné výuce anatomie, zoologie a dalších oborů a jejich nespornou výhodou je zachování morfologických proporcí a dlouhodobá trvanlivost bez nutnosti speciálního uložení nebo údržby.

Ukázka plastinovaných preparátů vnitřních orgánů, svalů a kostí zhotovených plastinační laboratoří Anatomického ústavu 1. LF UK .

Snímek archiv autorů

Jak se postupuje

Ve standardním procesu plastinace se používají čtyři kroky: fixace, dehydratace, nucená impregnace ve vakuu a kalení. Biologický preparát se nejprve konzervuje několik týdnů ve vodném roztoku čtyřprocentního až desetiprocentního formaldehydu (u malých živočichů se používá jednoprocentní až dvouprocentní roztok), poté se preparát promývá ve vodě a vypreparují se požadované struktury.