Truchlí zvířata?

Zajímáme-li se o chování zvířat, většinou věnujeme pozornost radostnějším tématům, jako je rozmnožování nebo shánění potravy. V posledních letech se nicméně dostává stále větší pozornosti také reakcím zvířat na úmrtí jedince vlastního druhu.

Nahodilé popisy reakcí zvířat na smrt a umírání samozřejmě v literatuře existovaly již v minulosti, ale teprve nedávno se podařilo shromáždit dostatek údajů, a vznikl dokonce i nový malý obor: srovnávací thanatologie. Zabývá se mimo jiné právě tím, jak zvířata vnímají smrt jedince vlastního druhu a jak na ni reagují.

Mravenec nesoucí mrtvého mravence.Snímek Adisak Mitrprayoon

Problém lze pojmout čistě popisně: Co konkrétní jedinec dělá při setkání s mrtvým? Ale můžeme také zkoumat, co v takové situaci prožívá a jaké reakce to u něj vyvolává na fyziologické nebo emoční úrovni. V konečném důsledku nás to vede k otázce, zda zvířata truchlí. Odpověď je samozřejmě interpretačně mnohem náročnější, protože se zvířat nemůžeme na prožívání smrti druha ptát. To vědce staví před dilema – na  jedné straně hrozí, že sklouznou do antropomorfismu a budou přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti, na druhé straně je třeba vyloučit, aby v obavě z předchozího neupírali zvířatům schopnost prožívání na úrovni srovnatelné s lidmi.

Přístup k mrtvým u sociálního hmyzu

Poměrně dobře popsaným jevem je odstraňování mrtvých jedinců z kolonií a hnízd u sociálního hmyzu, jako jsou včely, mravenci nebo termiti. Jakmile některý člen společenstva nalezne uhynulého jedince v hnízdě, odnese ho ven nebo do speciální komůrky. U některých druhů byli dokonce popsáni specialisté na tuto činnost, tedy vlastně „hmyzí pohřebáci“.

Rozpoznání mrtvoly umožňuje rozdíl mezi látkami, které se uvolňují z povrchu těla mrtvých a živých jedinců. Nejprve se předpokládalo, že tímto zásadním signálem jsou mastné kyseliny. Experimenty ukázaly, že pokud patřičnou směs mastných kyselin naneseme i na živé či umělé objekty, „pohřebáci“ je rovněž odstraňují. Na druhou stranu už se dnes ví, že většina mrtvolek je „uklizena“ dříve, než se začnou rozkládat. Důležitým signálem jsou obranné látky, které se uvolňují z kutikuly živých jedinců, ale u mrtvých nejsou detekovatelné už zhruba hodinu po smrti. Tyto specifické látky ochraňují živé před zájmem hmyzí pohřební služby.

Mrtví jedinci jsou odstraněni dokonce rychleji než jiný odpad. U některých druhů jsou požíráni či zahrabáváni do hlíny nebo pod zbytky vegetace. Takové chování považujeme za efektivní strategii proti šíření nemocí, které by se z mrtvého hmyzu mohly v hnízdě snadno rozšířit.

Ač je chování sociálního hmyzu ve vztahu k uhynulým jedincům nepochybně zajímavé, je poměrně stereotypní a nenaznačuje, že by bylo doprovázeno čímkoli i jen zdánlivě podobným nějaké emoční reakci.