Babylónská věž v tropech se rozpadá

Malé jazyky, jimiž se většinou mluví v rovníkových oblastech, v moderní době intenzivního promíchávání lidí různých proveniencí ztrácejí svoji užitečnost. A vymírají.

Gymnázium v ulici Bumbu přístavního města Lae na pobřeží Papuy Nové Guineje je moderní verzí babylónské věže. Zmatení jazyků nastane pokaždé, když se na konci vyučování vyhrne z učeben čtyři sta modře uniformovaných studentů, hovořících celkem 126 jazyky. Tedy nastalo by, pokud by studenti svými mateřštinami ve škole skutečně hovořili místo angličtiny, v níž se vede výuka, a místo neomelanézského pidžinu, do něhož společně s učiteli okamžitě přepnou pro přestávkovou konverzaci. Domorodé jazyky by byly ve školním prostředí poněkud nepraktické, neboť dva z davu náhodně vybraní studenti by se jimi domluvili jen ve dvou ze sta případů. Rodný jazyk je ignorován i při navazování vztahů, jen 16 % studentů má nejlepšího kamaráda hovořícího stejným domorodým jazykem jako oni. Novoguinejské gymnázium je jen krajním případem ilustrujícím obecnější problémy mnoha malých jazyků. Většinou z nich se mluví v tropech a v moderní době, kdy se lidé různých proveniencí intenzivně promíchávají, ztrácejí svoji užitečnost.

Sedm tisíc jazyků

Děti z novoguinejské Vysočiny s tradiční výzdobou.Snímek Daniel Okena

Lidstvo dnes hovoří zhruba sedmi tisíci jazyky, ale polovina obyvatel planety si vystačí s dvacítkou těch největších. I čeština patří ke dvěma procentům největších jazyků světa. Rovníkové oblasti mají třikrát vyšší hustotu jazyků na jednotku plochy než naše šířky mírného pásma. V tom se jazyky nápadně podobají biologickým druhům, rovněž se jim líbí v tropech. Zatímco ale stáří druhů se počítá na miliony let, tak všechny mimoafrické jazyky vznikly až v posledních sto tisíci letech, kdy člověk kolonizoval celou planetu.

Jazykům se daří v tropickém počasí s vysokou teplotou a celoročním deštěm, jakož i v rozmanité krajině s horami a řekami [1]. Jde tedy o prostředí příznivé pro obživu, kde se za potravou nemusí chodit daleko a kde je navíc případný pohyb ztížen horstvy a vodními toky. Čtyři takové oblasti ještě stále vynikají mimořádnou jazykovou rozmanitostí: ostrov Nová Guinea, západní rovníková Afrika, podhůří Himálaje a jižní Mexiko.

Skupina tanečníků ve vesnici Kotet vítá ekologický výzkumný projekt Akademie věd ČR.Snímek Vojtěch Novotný

Jak popisuje Napoleon Chagnon ve svém bestselleru o jihoamerických indiánech Janomamech [2], hlavním mechanismem rozdělujícím lidské populace, a tedy vedoucím k rozrůznění jazyků, je lidské chování, zejména kmenová politika. Ta vede k neustálému vzniku malých skupin vymezujících se proti cizincům. Výsledkem je fragmentace, na evropské poměry, konsolidované tisíci lety státního zřízení, až absurdní. Typický novoguinejský jazyk má dnes 1100 mluvčích žijících na 540 čtverečních kilometrech. To jsou hodnoty mediánů. Polovina jazyků má mezi 350 a 3000 mluvčími, a to dnes, po zdvojnásobení novoguinejské populace během posledních třiceti let.

Taková velikost jazykových populací není výsledkem žádného násilného vymírání, ale normálního procesu vzniku a zániku jazyků. Ten se neřídí poptávkou po optimalizované komunikaci, podobně jako se vznik biologických druhů neřídí neuspokojenou potřebou ekosystémových služeb. Pokud jsou dvě lidské populace dostatečně izolované, ať již terénem, nebo společensky, začne se jejich původně společný jazyk štěpit. Malé jazyky se mění a vyvíjejí rychleji než ty velké, neboť v kolektivu několika tisíc mluvčích je jednodušší zavést nebo zapomenout nové slovo.

Otec se synem, promujícím lékařem z Univerzity Papuy Nové Guineje.Snímek Vojtěch Novotný

I dnes je velká část jazyků světa pouze mluvena, nikoli psána. Na Nové Guineji nemá třetina jazyků ani vytvořen systém převodu řeči do psané formy, pro zbývající dvě třetiny navrhovali transkripci často překladatelé bible. Projekt překladu bible do všech světových jazyků je pro domorodé jazyky důležitější než cokoli, na co se zmohli profesionální jazykovědci. Vede ho americký ústav SIL (původně zkratka pro Letní jazykovědný ústav, jenž začal v roce 1934 v Arkansasu se dvěma studenty), ten také spravuje jednu ze dvou hlavních jazykovědných databází Ethnologue [3]. Překlad bible, textu obtížného, třikrát delšího než Bílá velryba a plného kulturních a přírodovědných odkazů na polopouštní pastevce, není zejména pro čtenářstvo vlhkých tropů jednoduchou záležitostí. Na Nové Guineji žijí překladatelé několik let ve vesnici, krmeni převážně batáty, a vesničané s nimi pracují na překladu do jejich mateřštiny. I tak je jenom asi třetina překladů skutečně používána, protože číst ve své mateřštině se nikdo ve škole neučil. Bible zůstává zpravidla jedinou literaturou, prakticky žádný novoguinejský jazyk nemá živou psanou kulturu na papíře či internetu.

Novoguinejští bo tanici, kteří stavějí svou znalost na tradiční domorodé taxonomii rostlin.

Snímek Vojtěch Novotný

Nejistá budoucnost

Závislost jazyků na ústním přenosu přispívá k jejich nejisté budoucnosti a byla problémem už v minulosti. Jazyk s několika tisíci mluvčích si nedokáže udržet slovní zásobu a košatost výrazů srovnatelné s velkými psanými jazyky. Jak by asi vypadaly Osudy dobrého vojáka Švejka nebo třeba Zámek dnes nebo za dalších deset generací, kdybychom si tato díla jenom vyprávěli? Domorodé jazyky a kultury mají bez písma rovněž problém nashromáždit a dále předat větší množství znalostí. Moderní věda i další obory lidstva stojí, slovy Isaaca Newtona, „na ramenou obrů“, zatímco neliterární kultury stojí naopak na ramenou trpaslíků. Dodnes ústně tradovaná informace závisí na tom, co stačila pochopit a zapamatovat si ta historicky nejneschopnější generace, kde se shodou genetických náhod nenarodil žádný génius. Naše romantické představy o sofistikovanosti třeba léčitelství přírodních národů jsou značně přehnané.

Na Nové Guineji s 1100 jazyky mají tedy i stejný počet dílem nezávislých pokusů o vědu a kulturu. Tedy přes tisíc systémů klasifikace rostlin a živočichů, zatímco my máme jeden, od Karla Linnéa. Stejně tak přes tisíc lékařských škol či mytologií o vzniku světa. To vše bez písemného záznamu a dnes rychle zanikající. Etnobotanická databáze pro Novou Guineu má 19 948 záznamů o použití určité rostliny k určitému účelu mluvčími určitého jazyka, od potravin přes léčivky až po ozdoby a kouzelnictví [4]. Soudě podle několika málo dobře zdokumentovaných kultur, kde antropolog strávil alespoň rok v konverzaci s místními znalci, používal každý kmen okolo 500 druhů rostlin. Tedy na Nové Guineji s tisíci jazyky jde o půl milionu způsobů využití rostlin, z nichž nejlepší databáze současné vědy zaznamenala čtyři procenta.

Slavnost ve vesnici Kotet (pohoří Saruwaged, Papua Nová Guinea).Snímek Vojtěch Novotný

Dvoudílná kniha Tisíc a jedna noc z Papuy Nové Guineje [5] obsahuje 1047 tradovaných bájí a příběhů, přeložených z původního jazyka do pidžinu a z něj potom do angličtiny. Tedy průměrně jeden příběh z každého jazyka. Kulturní rozmanitost Nové Guineje je, poněkud překvapivě, zdokumentována podstatně méně než rozmanitost biologická.

Odsouzeny k zániku

Ekologa Williama Sutherlanda napadlo před dvaceti lety zhodnotit situaci světových jazyků podle kritérií Červeného seznamu IUCN, jako by šlo o biologické druhy. Podle těchto pravidel bylo vyhynutím ohroženo větší procento jazyků než třeba savčích nebo ptačích druhů [6]. Student Jihočeské univerzity Alfred Kik, rodilý mluvčí jazyka melpa, testoval šest tisíc středoškoláků na Papui Nové Guineji [7]. Pokles jejich jazykových schopností jsme očekávali, jeho velikost ale překvapila. Domorodým jazykem hovořilo plynně 98 % rodičů, ale už jen 58 % jejich dětí, středoškoláků. Na Papui Nové Guineji bezprostřední zánik mnoha jazykům zatím nehrozí, přesto je tam k němu většina jazyků pravděpodobně odsouzena.

Dnešní jazyková rozmanitost Nové Guineje i dalších jazykově bohatých oblastí představuje přechodný, nerovnovážný stav. V předkoloniálním období neměl nikdo z obyvatel ostrova tušení, že ho sdílí s mluvčími tisíce dalších jazyků, neboť znal jen několik sousedních kmenů. Volný pohyb po ostrově nebyl možný, pocestný by nejpozději u sousedů svých sousedů narazil na nepřátelsky naladěné občany. Z novoguinejské civilizace v širokých údolích centrálního horského hřebenu, kde bylo před sedmi tisíci lety vynalezeno zemědělství, je to na mořské pobřeží jen dvě stě kilometrů vzdušnou čarou, ale horalé o existenci moře nevěděli. I přesto, že jejich platidlem byly mušle kina pocházející z mořského měkkýše Pinctada maxima a složitě hledající cestu do hor výměnným obchodem. Jakmile v koloniální éře umožnili Australané domorodcům volný pohyb po ostrově, zejména tím, že omezili kmenové války, odsoudili tak většinu jazyků k zániku. Už jen možnost Novoguinejců volně se procházet po krajině povede nakonec k nevyhnutelnému konci jazykového bohatství, jež mohlo vzniknout právě proto, že míchání obyvatelstva nebylo možné šedesát tisíc let od kolonizace Nové Guineje. Všechny moderní civilizační trendy proces jazykové homogenizace pouze urychlují.

Problémy s mládeží

Jazykové schopnosti mládeže jsou dnes slabé zejména u dětí pocházejících ze smíšených manželství, kde každý rodič hovoří jiným domorodým jazykem. Historicky nebyly takové sňatky problémem, žena se odebrala ke kmeni svého muže a tam se naučila jeho jazyk; dítě potom zvládalo jazyk otce nebo oba. Dnes se ale taková rodina domluví pidžinem. To je lingua franca nezbytná i k domluvě na tržištích a ve městech, kde se nyní, ve století svobodného pohybu na Papui Nové Guineji, mísí desítky až stovky jazyků.

Mluvčí jazyka Nungon pomohli jazykovědkyni Hannah Sarvasy sepsat a knižně vydat pravopis své mateřštiny. Nungon se tak zařadil mezi nejlépe zdokumentované novoguinejské jazyky.

Snímek Vojtěch Novotný

V našem vzorku mládeže pocházela ze smíšených rodin plná třetina studentů, tento podíl se ale bude dál zvyšovat s pokračujícím mícháním populací ve městech, školách a v zaměstnání. Nedávný nástup mobilní telefonie, kdy vrtulníkem umístěné retranslační věže šíří signál pralesními oblastmi, kam ještě nevedou cesty, znamená další posílení významu pidžinu a angličtiny na úkor místního jazyka. Zánik jazyků je tak spojen s rozvojem vzdělání, kvalifikovanou prací a životem ve městě, naopak lepší znalost domorodého jazyka odpovídá vesnickému životu a tradičním činnostem včetně lovu, přírodního léčitelství či pěstování plodin.

Většina novoguinejských studentů slovně oceňuje svoje kulturní dědictví a projevuje odhodlání své děti domorodý jazyk naučit. Skutečnost může být jiná, neboť pro modernizaci životního stylu, po níž většina touží, není takové znalosti třeba, na rozdíl od znalosti angličtiny. Mezi rodiči zaměřenými na kariérní úspěch dětí nemá podporu ani užívání domorodých jazyků v prvních třídách základní školy. A zatímco třeba ohrožený druh živočicha je možné chránit i díky motivaci zahraničních biologů, o osudu jazyka rozhodují jeho nositelé. Kolik Čechů by se dnes obtěžovalo naučit se kromě češtiny ještě další, zcela odlišný jazyk svých prarodičů, kdyby se jím hovořilo jen v jejich rodné vesnici či městě?

Zániku jazykové rozmanitosti na Nové Guineji a po celém světě se lze jen obtížně vyhnout. O jednom každém ze sedmi tisíc jazyků rozhodují jeho nositelé, a ačkoli je obvykle v jejich moci ho za vynaložení úsilí, času a peněz udržet při životě, většina jazyků toto štěstí mít nebude. Pokud se mezinárodní společenstvo jazykovědců a kulturologů nevybičuje k záchranné akci zcela bezprecedentního rozsahu, nastane hromadné vymírání jazyků a kultur, aniž bychom je alespoň zaznamenali pro budoucnost. Na Nové Guineji pracuje řada mezinárodních i místních organizací pro záchranu biologické rozmanitosti, ale aktivita na mnohem ohroženější kulturní frontě je řádově nižší. Proč tomu tak je, patří k záhadám dnešní vědy.