Do země, do vody, zpopelnit, sníst
Jak se může stát, že člověk, jenž jeden den mluvil a konal, zůstane druhý den netečný, ale navštěvuje nás pak občas ve snech a promlouvá k nám? V lidské snaze vysvětlit si rozdíl mezi životem a smrtí spatřoval Edward Burnett Tylor, jeden ze zakladatelů antropologie, původ náboženství.
Lidé archaických společností došli racionální úvahou k závěru, že jediným vysvětlením je existence duše, která oživuje tělo. Rozvinula se pestrá paleta kulturních představ o smrti, vyrovnávání se s ní i způsobů, jak se rozloučit se zemřelými.
Pohřební obřady
Jednoho červencového dne roku 2018 naše letadlo dosedlo v novoguinejské vesnici se zvukomalebným názvem Yawan. Shodou okolností se ten den konal pohřeb; jistý mladík tragicky zemřel následkem nešťastného pádu ze strmého srázu, když se vydal na lov. Mladí muži, s nimiž ještě předevčírem hrál fotbal, mu kopali hrob; v dresech yawanského fotbalového mužstva pečlivě vyměřovali šířku, výšku i hloubku. Tragicky zesnulého uložili do země, protože lidé v Yawanu jsou praktikující křesťané (obr. 1).
Ještě před půlstoletím by tělo zemřelého uložili do bambusového háje. A pokud by byl významným předákem, jeho lebku by později vyzvedli a umístili do domu předků, kde by již bezejmenně reprezentoval spojení s bytostí Kopotoroc, která zajišťovala dobrou setbu a sklizeň tara (Colocasia esculenta) na zahradách.
Zmíněného mladíka ale uložili do země a následně se lidé z komunity každý večer scházeli v improvizovaném haus krai (smutečním domě), kde popíjeli čaj, vzpomínali a při kytaře společně zpívali. Po týdnu se konala tryzna, každá rodina přispěla svým dílem na společnou smuteční hostinu.