Dokud nás smrt nespojí

Tímto číslem splácíme dluh, který jsme u smrti měli od prosince 2016. Tehdy jsme totiž hlavní téma měsíce věnovali nesmrtelnosti. ¹⁾A to nebylo vůči smrti spravedlivé.

Vždyť nesmrtelnost je jev hypotetický, nebo přinejmenším zcela výjimečný, mimořádnými okolnostmi podmíněný a v dlouhodobé perspektivě tak jako tak neudržitelný. Se smrtí máme naopak všichni četné bezprostřední zkušenosti a neodvratně směřujeme ke smrti vlastní. Odpovídá tomu ostatně i podoba obálek zmíněných čísel. Nesmrtelnost doprovázel snímek dělících se buněk linie HeLa, o nichž máme ve zvyku mluvit jako o nesmrtelných, protože se mohou množit bez omezení determinujících osud normálních lidských buněk. Jejich původní „majitelka“ Henrietta Lacksová se díky nim sice také stala svým způsobem nesmrtelnou (jak pravil titulek souvisejícího článku, Vesmír 95, 704, 2016/12), ale její fyzickou schránku tyto buňky naopak zabily – pocházejí z nádoru děložního čípku, jemuž ve svých jednatřiceti letech podlehla. Když nyní píšeme o smrti, z obálky se na nás směje lidská kostra, byť umělecky stylizovaná. Nesmrtelné (byť na dobu určitou) mohou být buňky nebo myšlenky, člověk nikoli. Pokud se jednou podaří nahrát lidskou mysl v celé její komplexnosti do počítače, mohli bychom se v délce trvání „nesmrtelnosti“ buněčným liniím a myšlenkám vyrovnat, ale tak daleko lidstvo zatím není.

Martin Soukup na s. 88 rozebírá pestré kulturní podoby smrti, od pohřbu „do vzduchu“ (za pomoci supů) po funerální endokanibalismus. Z poznatků kulturní antropologie čerpá i ta pasáž článku Pavla Hoška, v níž najdete odpověď na otázku, jak se na Madagaskaru „z člověka stane předek“. Kupodivu k tomu nestačí pouze umřít (s. 110). O jednom konkrétním kulturním uchopení tématu smrti vypovídá i obálka a její vnitřní strana se snímky mexické Panny Marie Svaté smrti od Stanislava Vaňka.

S individuálním umíráním souvisí vymírání celých druhů. O tomto ekologickém tématu píšeme poměrně často, tentokrát mu proto samostatný článek nevěnujeme. Místo něj nabízíme pohled na vymírání jiného druhu: ze světa pomalu, ale jistě mizí malé jazyky, jimiž mnohdy hovoří jen desítky či stovky lidí, a které v dnešním propojeném světě ztrácejí praktičnost. Píše o tom Vojtěch Novotný na s. 92. S vymírajícími jazyky ztrácíme rozmanitost, a to nejen jako nějakou abstraktní hodnotu. S každým ztraceným jazykem přicházíme i o jednu z perspektiv, z nichž lze na náš svět nahlížet. „Gramatika daného jazyka má zásadní vliv na konceptualizaci a vnímání okolního světa. Čeští rodilí mluvčí tedy myslí jinak než třeba rodilí mluvčí japonštiny, ale i jinak než rodilí mluvčí polštiny nebo slovenštiny,“ napsala před dvěma lety Barbara Mertins v článku Je myšlení závislé na jazyku? (Vesmír 99, 208, 2020/4).

Ivan M. Havel, z cyklu Dědci.Kresba Ivan M. Havel

Ladislav Anděra na s. 97 pro změnu připomíná, že smrt se odehrává na více úrovních a zánik buňky nejen že nemusí korespondovat se smrtí celého jedince, ale může naopak oné „velké“ smrti bránit. Bez buněčných poprav a sebevražd by nemohl řádně proběhnout embryonální vývoj, nedokázali bychom se bránit infekcím ani nádorům (Henrietta Lacksová by o tom mohla vyprávět – kdyby byla naživu).

Víte, čím se zabývá srovnávací thanatologie? O tom, co víme o vnímání smrti u zvířat, píše Martina Konečná (s. 100). Pozorujeme-li živočichy konfrontované se smrtí příslušníka téhož druhu či dokonce blízkého příbuzného, musíme být při interpretaci jejich chování opatrní, abychom se vyhnuli jak zavádějící antropomorfizaci, tak na druhé straně podcenění emocionálního bohatství zvířecí mysli.

Paliativní lékařka Kateřina Rusinová v rozhovoru na s. 104 mluví o tom, že zemřít sice musíme všichni, ale záleží na okolnostech, za jakých se to stane. Se stárnutím populace a zlepšující se lékařskou péčí bude téma dlouhodobého, a přitom důstojného umírání stále důležitější. A nakonec Jan Frišhons, Adam Strnad a Jiří Synek představují na s. 107 plastinaci. Ta získala nedobrou pověst kvůli výstavám Bodies, s nimiž je spojeno mnoho vážných etických otázek (a bohužel o poznání méně uspokojivých odpovědí ze strany pořadatelů). Při výuce, ať už zoologie, nebo lidské anatomie, však tato metoda představuje užitečný nástroj. Ostatně – stát se konzervovanou učební pomůckou je také způsob, jak dosáhnout v jistém slova smyslu nesmrtelnosti…