Je myšlení závislé na jazyku?

Jak souvisí jazyk a myšlení? Jsou naše myšlenky závislé na našem rodném jazyce? A pokud ano, jak se taková závislost projevuje? A lze ji zkoumat či vědecky doložit?

Mohli bychom se domnívat, že naše myšlenky jsou na jazyce zcela nezávislé a že existuje něco jako bezeslovný myšlenkový jazyk, který nabude konkrétní podoby až během komunikačního aktu. Anebo můžeme předpokládat, že čeští rodilí mluvčí myslí jinak než rodilí mluvčí japonštiny.

Odlišný pohled na svět

Otázkou, zda je lidské myšlení, tedy kognice, závislé na jazyku, se zabývalo již mnoho myslitelů a vědců. Wilhelm von Humboldt byl první, kdo ve svých úvahách a výzkumech explicitně formuloval tezi, že jazyk je „bildende[s] Organ des Gedanken[s]“, formujícím orgánem myšlenky. V Humboldtových spisech jde o předpoklad, že „Sprache ist Ausdruck der Weltansicht“. To znamená, že podle jazyka či jazyků, jimiž člověk hovoří, se otvírá jeho pojetí a vnímání okolního světa. W. von Humboldt byl důležitý myslitel, vědec a výtečný lingvista, nicméně ve svém výzkumu vycházel výhradně z vlastního pozorování, introspekcí a analýz. Jeho poznatky a myšlenky stojící u zrodu lingvistické relativity zůstávaly tudíž dlouho na úrovni filozofických hypotéz a domněnek, empiricky byly verifikovány až na konci 20. století.

Názor, že existuje velmi úzká souvislost mezi jazykem a myšlením, je silně spjat s dvěma teoriemi. První, lingvistická relativita, se pojí hlavně se jmény Franz Boas, Edward Sapir a Benjamin Lee Whorf, a rozvádí Humboldtovu myšlenku. Franz Boas v rámci této teorie formuloval kulturní relativitu – každá kultura je relativní a lze ji pochopit pouze v jejím vlastním kontextu. Boas přitom vždy zdůrazňoval, že všechny kultury (a jazyky) mají stejný kognitivní potenciál.

Díla lingvisty E. Sapira a jeho studenta B. L. Whorfa se nyní označují jako Sapirova- Whorfova hypotéza. V kostce říká, že gramatické kategorie, které jsou v daném jazyce obligatorní, mají rozhodující dopad na to, jak se mluvčí tohoto jazyka vyjadřují a jak vnímají a pojímají okolní svět. Například v češtině se musí u každého slovesa vyjádřit gramatický vid (sloveso dokonavé či nedokonavé), u každého podstatného jména rod (ženský, mužský, střední), ale třeba i číslo (jednotné, množné a v některých případech dokonce i duál – tedy označení objektů, které se vyskytují v párech, např. oči, uši, ruce). Tyto gramatické kategorie jsou typické a „povinné“ pro češtinu a jistě i celou řadu dalších jazyků. V žádném případě ale nejsou univerzální.