Nakolik si vlastně rozumíme?

Psycholingvistický výzkum porozumění jazyku po dlouhou dobu implicitně předpokládal, že si v komunikaci vzájemně rozumíme a že případné neporozumění je nahodilým selháním systému zpracování jazyka. Měli bychom se však věnovat i tomu, kdy, proč a nakolik si nerozumíme.

V neporozumění lze totiž nacházet určitou systematiku. Tuto systematiku se mimo jiné snaží zachytit představa „dostatečně dobrého“ zpracování jazyka, podle níž je naše zpracování jazyka často jenom povrchní a nepřesné, ale zároveň velmi rychlé a kognitivně nenáročné. Tato představa je sice intuitivní, je však často kritizována. Je možné, že naše zpracování jazyka není „dostatečně dobré“, ale naopak že spíše často selhává. Možná častěji, než si myslíme.

Kdo koho pokousal?

Moderní psycholingvistiku, jejíž kořeny můžeme vidět v padesátých a šedesátých letech 20. století, lze rozdělit na několik hlavních podoblastí. Vedle osvojování jazyka, jazykové produkce a bilingvismu je jednou z nich výzkum porozumění jazyku. Badatelé v této oblasti se zaměřují na to, jak funguje proces mentálního zpracování psaných či mluvených sdělení, jak to souvisí s pamětí, jak čtenáři či posluchači zpracovávají víceznačné pasáže textu, jakou roli hrají při zpracování další faktory, jako jsou naše znalost světa, kontext apod. Všechny tyto otázky jsou vzájemně spojeny zájmem o modelování procesu, na jehož konci je porozumění určitému sdělení. Základním předpokladem psycholingvistického výzkumu porozumění jazyku odedávna bylo, že si v komunikaci rozumíme. Případy, kdy k porozumění nedošlo, byly implicitně považovány za nahodilá selhání standardně fungujícího systému.

Tento dominantní axiom byl v průběhu let různě zpochybňován. Již v osmdesátých letech 20. století uveřejnili Thomas Erickson a Mark Mattson studii představující sémantické iluze. Přesvědčivě ukázali, že na otázku typu Kolik zvířat každého druhu vzal Mojžíš na svou archu? odpoví velká většina lidí „dvě“ a na této odpovědi často trvají i tehdy, když jsou upozorněni na to, že je nesprávná. (Pokud si na tomto místě sami nejste jisti, v čem je problém, vzpomeňte si, kdo v biblickém příběhu postavil archu.) Později se podobné iluze podařilo doložit i u jiných typů sdělení. Zkuste například přátelům položit následující diskusní dotaz: „Představte si, že letadlu selžou všechny motory, a přestože se snaží nouzově přistát, nakonec se zřítí, a to přesně na hranici mezi Francií a Německem. Kde by podle vás měli být pochováni přeživší?“ Iluze tohoto typu poukazují vcelku zřejmě na to, že při zpracování jazyka často postupujeme poměrně povrchně, tedy že při snaze porozumět sdělení některé explicitní jazykově sdělované informace přehlížíme. (Mimochodem, přeživší obvykle nepochováváme.)

Na výzkumy takovýchto iluzí později navázaly další práce. Například Fernanda Ferreira počátkem tohoto století uveřejnila studii, která zkoumala, jak rodilí mluvčí angličtiny interpretují nevěrohodné věty v trpném rodě (například The dog was bitten by the man; doslova Pes byl pokousán mužem). Poměrně překvapivě se ukázalo, že asi ve čtvrtině případů zkoumaní mluvčí uvedli, že to byl pes, kdo pokousal muže. Oproti tomu nevěrohodné věty v činném rodě (The man bit the dog; Muž pokousal psa) byly spojeny s minimální chybovostí odpovědí. Ferreira interpretuje tyto výsledky jako doklad heuristického zpracování jazyka – testované osoby měly podle ní tendenci chápat automaticky první podstatné jméno ve větě jako činitele děje, což v trpné větě vedlo k chybnému „porozumění“, zatímco v činné větě ke správnému. Interpretace psa jakožto toho, kdo kousal, byla v trpné větě navíc podpořena nevěrohodností opačné interpretace (muž jakožto kousající).

Na otázku typu Kolik zvířat každého druhu vzal Mojžíš na svou archu? odpoví většina lidi „dvě“.Malba Simon de Myle, 1570, Olej na plátně. Volné dílo

Slepé koleje

Další doklady proti axiomu dobrého porozumění vychází z výzkumu takzvaných vět se slepou kolejí, které v psycholingvistice po dlouhou dobu představují oblíbený a často zkoumaný typ konstrukcí. Příkladem může být While Anna dressed the baby that was small and cute played in the crib. Toto souvětí není do češtiny přeložitelné bez ztráty důležitých informací. Jde však o to, že segment the baby (dítě) je zde takzvaně lokálně víceznačný: až do segmentu played (hrálo si) z logického hlediska nelze rozhodnout, zda jde o předmět první věty, anebo podmět druhé věty v souvětí. Jinými slovy, část While Anna dressed the baby that was small and cute… by bylo možné přeložit buď jako (1) Když Anna oblékala dítě, které bylo malé a roztomilé…, anebo jako (2) Když se Anna oblékala, dítě, které bylo malé a roztomilé… Různé výzkumy přesvědčivě a velmi spolehlivě ukázaly, že rodilí mluvčí angličtiny se při čtení této části automaticky přiklánějí k první uvedené interpretaci. Problém však nastává, když dojdou na konec věty (played in the crib, tj. si hrálo v postýlce), protože ten je v souladu výhradně s druhou uvedenou interpretací. Čtenáři tak při čtení zjistí, že jejich prvotní interpretace byla nesprávná, a musí své dosavadní zpracování věty opravit, tj. provést takzvanou reanalýzu.

To samo o sobě o nějakém nedorozumění nesvědčí a dlouho se předpokládalo, že tato reanalýza je sice náročná, avšak typicky úspěšná. Na začátku 21. století se však Keil Christianson se svými kolegy zaměřil na otázku, zda je to opravdu tak. Účastníky výzkumu nejprve nechali číst souvětí se slepou kolejí (While Anna dressed the baby that was small and cute played in the crib) a kontrolní souvětí se stejným obsahem, ale jiným pořadím vět (The baby that was small and cute played in the crib while Anna dressed) a následně jim položili na určité otázky (Did Anna dress the baby?; Oblékala Anna dítě?). Ukázalo se, že zatímco u kontrolních vět byla chybovost odpovědí relativně nízká, u souvětí se slepou kolejí byla nesprávná odpověď ano zaznamenána ve více než 60 procentech případů. Podle autorů tak dochází k tomu, že nesprávná prvotní interpretace slepé koleje (tj. Anna oblékala dítě) zůstává nadále částečně aktivovaná i po provedení reanalýzy. Jinými slovy, Christianson a jeho kolegové se domnívají, že po přečtení daného souvětí si čtenáři nezřídka odnášejí nepřesnou představu, že Anna oblékala jak sebe, tak dítě.

„Váš manžel nevypadá moc dobře.“ „Ne, to nevypadá. Je to tím, že bere ty léky dvakrát denně po jídle. Dvě jídla denně místo čtyř mu, zdá se, nesvědčí.“Obrázek Wellcome Library, London, CC BY 4.0

Povrchní a nepřesné

Fernanda Ferreira a Kiel Christianson jsou předními zastánci představy tzv. „dostatečně dobrého zpracování“ (Good-Enough Processing). Podle této představy je naše zpracování jazyka často jenom povrchní, nevyužívá všechny dostupné informace, a často je proto nepřesné, ale na druhou stranu velmi rychlé a kognitivně nenáročné. Můžeme to chápat tak, že když můžeme, často raději šetříme energii a sdělení zpracováváme jen povrchně a neúplně s tím, že riskujeme, že ho pochopíme špatně. Tato myšlenka je poměrně vlivná, a to patrně i kvůli tomu, že je vcelku intuitivní (schválně se zamyslete nad tím, kolikrát jste v posledních několika dnech někoho poslouchali „na půl ucha“ anebo kolikrát jste v poslední době „projeli očima“ nějaký text, aniž byste získali detailní představu o jeho obsahu). Důležité přitom je, že tato představa explicitně uchopuje neporozumění jako výzkumný problém. Jak výzkumy sémantických iluzí, tak uvedené výzkumy Ferreiry, Christiansona a kolegů poukazují na to, že neporozumění může být nejenom nahodilým selháním v procesu zpracování, ale něčím docela systematickým, co lze za určitých okolností poměrně přesvědčivě experimentálně dokládat.

Je třeba říct, že představa dostatečně dobrého zpracování jazyka si nenašla pouze zastánce. Odpůrci této představy poukazují na řadu problémů, které jsou s ní spjaty. Problém lze vidět především v malé predikční síle. Sice můžeme tvrdit, že naše zpracování jazyka je dostatečně dobré, ale na základě tohoto přístupu nejsme v podstatě vůbec schopni předpovídat, co se v určitém případě stane. Představa dostatečně dobrého zpracování tak sice vcelku přesvědčivě vysvětluje určité jevy ex post, ale je velmi slabá v odhadování ex ante. Ačkoliv se přístup neopírá pouze o uvedené dva výzkumy, ale o různé další experimenty zaměřené na podobné jevy, existují i různé výhrady vůči některým metodologickým aspektům těchto prací.

Například Marcus Bader a Michael Meng v roce 2018 publikovali studii, v níž ve dvou experimentech na rodilých mluvčích němčiny poukazují na to, že výsledky Fernandy Ferreiry (týkající se vět typu The dog was bitten by the man) jsou důsledkem tzv. „postinterpretativních procesů“, a nikoliv samotného zpracování sdělení. Bader s Mengem ukazují, že čtenáři jsou si velmi dobře vědomi významové věrohodnosti a nevěrohodnosti jednotlivých vět. Pokud by účastníci výzkumu skutečně často zpracovávali věty mylně, jak tvrdí Ferreira, neměli by si nevěrohodnosti vět být vědomi. Jinak řečeno, mluvčí podle Badera a Menga odpovídají u nevěrohodných vět v trpném rodě špatně nikoliv proto, že by větu jako takovou zpracovali špatně a dle toho odpověděli, nýbrž že při zodpovídání následující otázky (přibližně „Kdo to udělal?“) neberou v potaz pouze bezprostředně předcházející větu, ale znovu o věci přemýšlejí a přehodnocují ji (ve smyslu „je divné, že by muž pokousal psa, spíš to bylo naopak, asi jsem to četl špatně“).

Honili kluci psa?

A kritika zaznívá i vůči interpretaci výsledků výzkumu vět se slepou kolejí. Náš tým nedávno dokončil výzkum, který se zaměřoval na zpracování vět se slepou kolejí u rodilých mluvčích češtiny. Podobně jako Christianson a kolegové jsme prostřednictvím experimentálního softwaru prezentovali věty se slepou kolejí typu Kluci honili psa a kočku v podkroví sledovali šediví hlodavci (a kontrolní jednoznačné věty typu Kluci honili psa a kočka v podkroví sledovala šedivé hlodavce) a po přečtení věty se vždy zeptali jednou otázkou na porozumění. Klíčové bylo, že kromě otázky na prvotní nesprávnou analýzu (Honili kluci kočku?) jsme střídavě pokládali i otázky na další aspekty daného souvětí. Jedna z otázek (Honili kluci psa?) se ptala na správnou interpretaci první věty souvětí. Další (Sledovali hlodavci psa?) se dotazovala na interpretaci, ke které by během čtení v žádnou chvíli nemělo docházet. Pokud by závěry Christiansona a kolegů byly správné, měly by odpovědi na tyto otázky být spojeny jen s minimální chybovostí, protože by neměly být nijak ovlivněny prvotní nesprávnou analýzou.

Naše experimenty ukazují, že u otázek na prvotní nesprávnou analýzu mluvčí češtiny skutečně často chybují (na rozdíl od stejných otázek po kontrolních větách), což odpovídá tomu, co zjistili Christianson a kolegové. Pozoruhodné však je, že vyšší míra chybovosti po větách se slepou kolejí (ve srovnání s kontrolními větami) je přítomna i u otázek Honili kluci psa? a Sledovali hlodavci psa? Například u otázek typu Sledovali hlodavci psa? prezentovaných po větách se slepou kolejí odpovědělo přes 25 procent lidí „ano“, ačkoliv taková interpretace není syntakticky přípustná. Jedná se o výsledek, který by z hlediska závěrů Christiansona a kolegů nebyl vůbec očekávatelný. Oproti představě, že přetrvává původní mylná interpretace, tak naše výsledky poukazují na to, že zpracování vět se slepou kolejí je pro řadu mluvčích velmi náročný úkon, který nezřídka úplně selhává. Lze říci, že účastníci výzkumu jsou po přečtení věty občas zmatení a nevědí přesně, co se v ní říkalo. Jejich odpovědi jsou pak založeny na určitých paměťových vodítkách („vím, že tam byla nějaká kočka, někdo někoho honil…“), respektive věrohodnosti dané odpovědi („dává smysl, že nějací kluci honili nějakého psa…“).

Je tedy otázka, zda je to tak, že zpracováváme jazyk takzvaně „dostatečně dobře“, povrchně, anebo víceméně v úplnosti s tím, ale přitom často děláme chyby, a to zvláště v případech, kdy je zpracování dané struktury kognitivně náročné (dlouhé věty, víceznačné věty, zpracování v ruchu z okolního prostředí apod.). V každém případě se zdá, že neporozumění je výzkumná oblast, která bude v psycholingvistice ještě dlouho rezonovat. Je totiž zjevné, že k tomu, že si nerozumíme, dochází častěji, než by psycholingvistická či lingvistická teorie běžně připouštěla.