Nenápadný půvab gestikulace

Gesta nejsou nějakou tajnou, paralelní „řečí těla“, jak se nás snaží přesvědčit různí „experti na komunikaci“, ani pouhým doprovodem jazykového vyjadřování. Naopak jsou s mluvenou řečí nenáhodně a přirozeně svázána. Gestikulujeme i tehdy, když jsou gesta zdánlivě nepotřebná – když mluvíme sami se sebou nebo s někým telefonujeme.

Pohled na roli gestikulace se v posledních dvou desetiletích ve vědách o jazyce proměňuje – a spolu s tím i mnohá dřívější přesvědčení o lidské komunikaci mění svou tvář nebo jsou zcela opouštěna.

Rozvoj systematického výzkumu gestikulace, tj. gest doprovázejících řeč, je důsledkem zvýšeného zájmu o výzkum mluveného jazyka jako takového. Ten byl po dlouhá desetiletí dvacátého století v porovnání s výzkumem psaného jazyka na druhé koleji, a to mimo jiné z důvodů veskrze praktických: psané texty jsou mnohem dostupnější než mluvené projevy, které jsou náročnější na sběr i zpracování. To je patrné dodnes: reprezentativní jazykový korpus současné psané češtiny SYN2015 obsahuje 100 milionů textových slov, zatímco dosud největší korpus mluvené češtiny ORAL obsahuje 5,4 milionu textových slov. Taková asymetrie ve velikosti výzkumného materiálu může přispívat k různým chybným závěrům, například že mluvený jazyk je jakousi omezenou protoverzí komplexnějšího, a tudíž kultivovanějšího jazyka psaného, tedy že se neliší povahou, ale kvalitou.

I přes omezené zdroje dat nám však dosavadní výzkum mluveného jazyka spolehlivě ukazuje, že mezi psanými a mluvenými projevy je tolik pravidelných odlišností, daných jejich různým způsobem produkce i percepce, že je vhodné mluvit o dvou různých modalitách (viz rámeček), svébytných senzorických a sémiotických komunikačních světech, a ve výzkumu jim věnovat srovnatelnou pozornost.

Člověk spolupracující