Šumava: štěpení společnosti a krize vědy

Mediálně mimořádně exponovaná debata o přístupu ke správě našeho největšího národního parku trvá už téměř třicet let. Spoustu textů a energie Šumavě věnovali senátoři i prezidenti. Já jsem svou energii věnoval tomu, abych popsal, jakým „jazykem“ se o národním parku mluvilo a komu to vyhovovalo.

Na jazyk a jeho užívání – mluvení či psaní – lze pohlížet různými způsoby a z mnoha úhlů. Jednou z možností je nazírání jazyka jakožto prostředku sloužícího k nastolování anebo udržování výhodného společenského postavení či rovnou hegemonie. Dobré sociální pozice lze dosáhnout různými veskrze symbolickými cestami. Mohou být neverbální, například rozhodnutí investovat do vlastnictví luxusního automobilu, i verbální, což může být jednak důsledné akceptování a reprodukování výhodného názoru či příběhu, jednak třeba výhodné jazykové zarámování vlastního konání a současné zajištění toho, aby tento rámec přijalo a dále šířilo i okolí. Vhodným komplexním příkladem tohoto jevu je zajišťování legitimity mocenské pozice ze strany panovníků. Nepřijít o moc neobnášelo pouze nutnost přímo ji uplatňovat například formou války, ale také disponovat adekvátním sídlem a ošacením nebo mít kontrolu nad podobou a distribucí řečí, jež nesly akceptovatelný a obtížně nahraditelný příběh přirozenosti vlastní svrchovanosti.

Soubor možností a mezí, nastavujících takový jazykový (resp. obecně textový) provoz, jímž je v daném komunikačním prostoru zajišťována konkrétní mocenská konstelace, nazýváme diskurzem. Tyto možnosti a meze netkví nikde jinde než právě v textech v širokém smyslu slova (tzn. včetně jiných znakových systémů, jako je obraz) a jejich neustálé (re)produkci.

Tak jako Karel IV. věnoval nepřetržité úsilí budování a udržení příběhu o své přímé vazbě na přemyslovskou rodovou linii (pořídil v jeho rámci také vlastní český překlad svatováclavské legendy), věnuje zase český prezident Miloš Zeman mnoho svých (řečových) sil upevňování či restituci nesamozřejmého příběhu o přirozeném (kulturním) napětí mezi „muslimským“ a „křesťanským“ světem. Je to právě diskurz, na jehož základě se v českém prostředí poměrně úspěšně etabloval nejen obraz jednoty původu člověka a jeho náboženského vyznání, ale expandovaly také motivy bezpečí či identity – prvky, které Zemanovi zajišťují mimo jiné stálou podporu potřebnou pro nabytí a udržení vlivu na podobu české zahraniční politiky.

Je tedy patrné, že vztah jazyka a moci nikdy není samozřejmý, jeho konkrétní podoba totiž vždy konvenuje konkrétním aktérům a jejich (politické) agendě. Z této perspektivy jsem se zaměřil na dlouhodobou debatu o Národním parku Šumava.

Vědec, nebo aktivista?