„Krásná řeč“ starověkých Egypťanů

Od proslulého zvolání „Mám to!“, kdy francouzský učenec Jean F. Champollion při studiu Rosettské desky jako první pochopil princip egyptského hieroglyfického písma a „oživil“ mrtvý starověký jazyk – egyptštinu, uplyne zanedlouho 200 let (23. prosince 1821).

Když Champollion rok poté uveřejnil svůj objev v podobě obsáhlého dopisu tajemníku pařížské Akademie pro studium klasických jazyků baronu Bonu J. Dacierovi, stal se zakladatelem nového vědního oboru – egyptologie. Důležitým směrem vlastního egyptologického bádání je právě studium jazyka a písemných pramenů.

Jazyk pravdy

Slova „Budeš se mnou šťastný, protože uslyšíš egyptštinu“ sdělil před čtyřmi tisíci lety Ammunanši,¹⁾ vládce Horního Recenu (horské oblasti v dnešním Libanonu a Sýrii), vysokému egyptskému úředníkovi Sinuhetovi („Synovi fíkovníku“), hrdinovi snad nejznámějšího, úplně dochovaného díla staroegyptské krásné literatury.²⁾ 

Zmíněný vládce Ammunanši slíbil Sinuhetovi po jeho strastiplné cestě do Asie a jejich setkání v Horním Recenu nejen dobré zaopatření, když u něho setrvá, ale i to, že budou spolu mluvit egyptsky, což byl pro Sinuheta jistě silný argument. Musíme si totiž uvědomit, o jaký jazyk šlo z pohledu jeho rodilých mluvčích. Svoji mateřštinu Egypťané považovali za jeden ze základních znaků své identity, kterými se lišili od cizinců patřících mezi síly zla, zkázy a chaosu, odporující uznávanému a neměnnému principu pravdy, práva, spravedlnosti a pořádku (egyptsky maat), jenž vznikl v okamžiku stvoření světa.

Dnes řadíme egyptštinu (er en Kemet, „řeč Egypta“) do rodiny afrických a předovýchodních jazyků, zvaných afroasijské (dříve hamitosemitské). Tvoří přitom v této rodině, kam dále patří jazyky semitské, berberské, kušitské, čadské a zřejmě i omoské, samostatnou větev. V rámci této jazykové rodiny mají právě egyptština a semitské jazyky nejrozvinutější literární tradici.

Tak jak se vyvíjí každý mluvený jazyk, měla i egyptština několik základních vývojových fází. Rozeznáváme egyptštinu nejstarší (přibližně do roku 2200 př. n. l.), klasickou neboli střední (cca 2200–1600 př. n. l.), novoegyptštinu či pozdní (cca 1600–700 př. n. l.), démotštinu (asi 700 př. n. l.–450 n. l.) a koptštinu, která byla s příchodem Arabů do Egypta v 7. století postupně vytlačována arabštinou patřící mezi semitské jazyky. Všechny vývojové stupně měly svou spisovnou podobu, přičemž hovorový jazyk v různých částech země procházel vývojem a více či méně se lišil. Egypťané si toho byli vědomi, o čemž svědčí například následující citát ze satirického Horiho dopisu (papyrus Anastasi I uložený v Britském muzeu v Londýně; kolem 1200 př. n. l.):

„Je to zmatené na poslech a není tlumočníka, který by se v tom vyznal. Je to, jako když se baví obyvatel [nilské] delty s mužem z Elefantiny [dnešní Asuán].“

V posledním vývojovém stupni egyptštiny zřetelně rozeznáváme sedm dialektů.

Hudební scéna s milostnou písní. Vápenec. Výška reliéfu 32 cm. Okolo 2250 př. n. l. Objev české expedice v Abúsíru (2000). Hrobka soudce a kněze Intiho.Snímek Český egyptologický ústav FF UK

Písmo božích slov… a evidence