Vypravěč velkých příběhů

Je Jan Černý spíše imunolog, nebo buněčný biolog? Sám o sobě raději mluví obecněji jako o přírodovědci, do menších škatulek se nevejde. Stejně důležitá je v jeho životě i role učitele. Mluví o řadě negativních jevů v českém akademickém prostředí, ale jakmile se dostane ke své vědecké a pedagogické práci, rozzáří se mu oči nadšením. Větu „Mám z toho obrovskou radost!“ řekl tolikrát, že kdybychom ji při editaci rozhovoru neproškrtali, mohla sloužit jako refrén opakující se za polovinou odpovědí.

Když jsme rozhovor domlouvali, zmínil jste, že po studentech chcete, aby nepublikovali hned každou drobnost, ale aby své poznatky skládali do „velkých příběhů“. Je to ale při současných pravidlech hodnocení vůbec možné? — Obecně tu máme fenomén publish or perish, cyklus grantů a tak dále. A týká se to i doktorského studia. Ale panují kolem toho určité setrvačnosti a mýty. Dneska je na oborových radách, aby si samy nastavily pravidla pro ukončení studia – i co se týká publikační aktivity. Jsem předseda oborové rady vývojové a buněčné biologie, v níž se naštěstí sešli lidé, kteří o tom opravdu přemýšlejí a znají pravidla, která fungují na západ od nás.

Prof. RNDr. Jan Černý, Ph.D. (*1970)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, na jejíž katedře buněčné biologie působí od svého návratu z postdoktorálního pobytu na Harvard Medical School v r. 2002. Přednáší buněčnou biologii, imunologii a histologii. Spolu s Petrem Nachtigallem je duchovním otcem anglicky vedeného bakalářského programu Science, který od roku 2023 kombinuje fyziku, chemii a biologii s matematikou a informatikou. Zabývá se kvantitativní imunologií, imunologickými aspekty mikrochimérismu a ve volném čase se pokouší pochopit molekulární a buněčné mechanismy působení sekundárních metabolitů produkovaných mikroorganismy i makroorganismy na lidské buňky. Podílí se na organizaci Mezinárodní biologické olympiády a soutěže EUSO, předsedá české Biologické olympiádě, věnuje se popularizaci vědy. Nadace Neuron mu loni udělila cenu za rozvíjení lásky k vědě. Je (mimo jiné) členem Učené společnosti České republiky a redakční rady Vesmíru.

Snímek Nadace Neuron

Jak se to projevuje? — Státní doktorskou zkoušku jsme proměnili v informovanou rozpravu o tématu disertační práce. Nezkoušíme tedy faktografické znalosti jako u magisterské státnice, ale jdeme hodně do hloubky v tématu samotném. Vyžadujeme dokonalou znalost kontextu, porozumění metodám a třeba i schopnost odpovědět na jednoduchou otázku: „Co je na tom, čím se zabýváte, vlastně zajímavého? Trávíte několik let dny a noci nad jedním tématem – tak v čem je jeho novost?“ Snažíme se studenty tlačit mimo komfortní zónu, aby přemýšleli, jestli náhodou nejsou jen pilní mravenečci.

A jak je to tedy s počtem publikací? — Požadavek na vysoký počet publikací byl neférová habaďúra na studenty, s jejíž pomocí školitelé jednoduše získávali články pro své granty a vlastní životopisy. Pravidla se v různých oborech liší, ale my máme doporučení, že je ideální mít jednu prvoautorskou a jednu spoluautorskou publikaci. A že preferujeme ony velké příběhy. Pokud někdo má jedinou prvoautorskou publikaci ve skvělém časopise a jeho podíl je neoddiskutovatelný, bereme to okamžitě. Máme tam doložku, že v odůvodněných případech může oborová rada rozhodnout jinak, abychom byli připraveni na situace, které nejde předem predikovat. Čím dál častěji zažíváme, že recenzní řízení trvá třeba i dva roky. Nebo že to někdo jiný publikuje dřív a náš článek už nikdo nevezme. Přitom se student může naučit všechno, co měl, jen nemá výsledek na papíře.

Studenty tím motivujeme, aby se svému tématu věnovali opravdu do hloubky. Školitele i oponenty jsme už vychovali k tomu, aby přesně tohle očekávali. Někteří školitelé kvůli tomu odešli, ale to nám vůbec nevadí. Kvalita disertací a publikací se dramaticky zvýšila.

Ani v dalších fázích kariéry už není počet článků tak zásadní jako dříve? — Kafemlejnek už oficiálně nefunguje, i když jeho pozůstatky se pořád používají do různých přepočtů. Máme metodiku 17+ a shodou okolností se na piedestal dostaly publikace z prvního decilu – podmnožina článků v nejlepších časopisech. V tomto ohledu jsme předběhli dobu. To, co vzniklo zdola, se propojilo s institucionálním prostředím. Vím třeba z komisí GA ČR, že posuzují kvalitu publikací, a když je výsledek opravdu dobrý, uznají i jeden výstup. Doba se mění. I když nastavení mysli směrem k honbě za počtem publikací v řadě oborů a hlav stále přetrvává. Jako by nemít padesát publikací za rok byla ostuda. Já to vnímám jako zlo, které vědecké prostředí zaneřáďuje. Dá se to navíc institucionalizovat – vznikají skupiny spřízněných vědců, které se citují navzájem. Některé chemické obory jsou na tohle ideální platforma, protože tam se dají snadno vyrábět repetitivní publikace.

Jeden velmi produktivní vědec chtěl před časem jednoho z našich autorů žalovat, když něco takového naznačil. — Ono to vychovává egomaniaky, kteří už nejsou schopni nahlédnout, že to, co dělají, je špatně. Po jedné mé přednášce za mnou přišel takový člověk, podal mi ruku a povídá: „Sedmdesát.“ Já na to, poněkud zaskočený: „Gratuluju, na ten věk vypadáte skvěle.“ A on: „Ne, to je můj h-index.“ Někteří lidé zkrátka těmito čísly žijí. Čísly, která stejně jako nehty a vlasy rostou i po smrti.

Zpět k velkým příběhům. Jeden takový jste publikovali letos v srpnu v časopise Gut Microbes.¹⁾ A využili jste k tomu „zelenou myš“... — Pracovali jsme s modelem knock-in myši, který vytvořila Marianne Boes, s níž jsem spolupracoval už na postdoku ve Spojených státech.²⁾ Tato myš má na glykoproteinu MHC II, jedné z nejdůležitějších molekul imunitního systému, navázaný zelený fluorescenční protein. Takže ve fluorescenčním mikroskopu svítí všechny buňky, které MHC II exprimují. Když takovou myš otevřete a podíváte se na ni pod fluorescenční binokulární lupou, máte z ní učebnici imunologie. Vidíte všechny imunitní struktury. V břišní dutině svítí Peyerovy pláty, izolované lymfatické folikuly i mezenteriální lymfatické uzliny... Dokážeme udělat selektivní disekci všech lymfoidních orgánů a přesně v nich spočítat jednotlivé typy imunitních buněk. Tento přístup se označuje jako systémová nebo kvantitativní imunologie. Člověk se bez ní neobejde, pokud chce věci nahlížet holisticky.

Název časopisu, v němž jste článek publikovali, naznačuje, že kromě myši hrály v příběhu roli i její střevní bakterie. — Velkým tématem při práci s laboratorními myšmi je fakt, že i když se napříč institucemi pracuje se stejným inbredním kmenem myší, v různých chovech se liší jejich střevní mikrobiom. A ten ovlivňuje spoustu věcí, takže to jsou v podstatě různá zvířata, i když geneticky jsou jak přes kopírák. Srovnání výsledků napříč institucemi a jejich publikacemi je kvůli tomu problematické. Proto je snaha myší mikrobiom nějak unifikovat. Náš kamarád Martin Schwarzer na gnotobiologickém pracovišti Mikrobiologického ústavu (Vesmír 104, 374, 2025/6) pracuje na vývoji mikrobiálního konsorcia OMM12. Jde o dvanáct bakteriálních kmenů, které by měly tvořit fyziologicky funkční, a přitom jasně definovanou mikrobiotu. Martin připravil bezmikrobní variantu naší „zelené“ myši a variantu osazenou OMM12. S Honzou Pačesem, Nikolou Malinskou a dalšími studenty a kolegy jsme se podívali, jak se za různých mikrobiomových podmínek liší imunitní systém těchto myší.

Co jste zjistili? — Čím dál byly myši od „mikrobiální normality“, tím větší variabilitu fenotypu jsme pozorovali. Myši s komplexní mikrobiotou si byly navzájem podobnější než ty bezmikrobní, pokud jde o tvar, počet a velikost střevních imunitních orgánů (obr. 1). Osazení OMM12 sice přispělo k větší jednotě imunitního systému, ale k dosažení fyziologického stavu to nestačilo. Rozdíly byly dramatické. Nejdřív jsme si mysleli, že je to náhoda, že máme malá čísla. Tak jsme experiment rozšiřovali, zvětšovali jsme datové soubory – a bylo to jasné. Mikrobiota normálně kanalizuje potenciální rozmanitost fenotypů do určitého výseku. Když chybí nebo je neúplná, je to stresová situace, která si vynutí alternativní řešení a zvýší stochastičnost systému. Hned se mi to spojilo s prací Susan Lindquistové, která psala o „evolučních kondenzátorech“ (Vesmír 80, 251, 2001/5). Ty se můžou ve stresových situacích „vybít“ a biologický systém se začne odchylovat od normálu. Přesně to jsme pozorovali. Kromě toho jsme histologicky popsali i dosud neznámou strukturu střevní sliznice, kterou jsme pozorovali u myší s omezenou nebo chybějící mikrobitou. Pojmenovali jsme ji imunovillus. Vypadá jako dopravní kužel a je napěchovaná imunitními buňkami. Myší organismus se tak nejspíš pokouší kompenzovat normální imunitní struktury, které jsou v nepřirozených mikrobiálních podmínkách narušeny.

1. Struktura lymfatické tkáně slepého střeva myši se liší v závislosti na složení mikrobioty. Vlevo myš s přirozenou mikrobiotou, uprostřed myš „osazená“ redukovaným konsorciem OMM12, vpravo myš bezmikrobní.

Snímky Pačes J. et al.¹⁾

I v dalších biologických příbězích, které s kolegy a studenty rozplétáte, vystupují hrdinové různých úrovní od molekul a buněk po celé organismy, které spolu interagují. — Strašně mě baví koncept evo-devo.³⁾ Role evoluce, díky níž dnes biologické systémy vypadají tak, jak vypadají. Studentům zdůrazňuji, že ne na každou otázku „proč je něco v těle“ existuje odpověď, která by dávala smysl v kontextu Homo sapiens žijícího v západní civilizaci. Odpověď se může ukázat jen tehdy, když se „vrátíme na stromy“ – do prostředí, v němž se ony struktury či funkce formovaly. Takových vychytávek máme spoustu – často se týkají interakce hostitele a patogenu. Máme např. specializované proteiny sloužící jako senzory něčeho, od čeho nás už dávno oddělila naše hygienická civilizace. U laboratorních myší to vypadá, jako by spousta genů neměla žádnou funkci. Když gen vypneme, nemá to žádný efekt. Jenže tu myš nikdy nevyženeme na pole, aby se poprala s ostatními, aby chytla infekční nemoci, aby přežila zimu. Kdybychom tohle prozkoumali, nejspíš bychom u řady genů odhalili zcela neznámé funkce. Když se mě někdo zeptá, co vlastně jsem, tak říkám, že přírodovědec. Pak upřesním, že biolog, ale dál už se hrozně ostýchám to škatulkovat, protože to zajímavé se odehrává napříč škatulkami.

Při předávání ceny Neuron za rozvíjení lásky k vědě jste říkal, že úkolem pedagogů je „nedovolit, aby hořící svíčka zvědavosti byla naším přičiněním sfouknuta“. To se ale zhusta děje už na základních a středních školách. — A na vysoké škole to sfoukávání pokračuje. Snažím se to dělat jinak. Nikdy bych na přednášce nedokázal jen číst powerpointovou prezentaci. A upřímně: před přednáškou nikdy přesně nevím, co řeknu. Jasně, některé pasáže zaznít musejí. To je kostra. Ale maso, kterým ji obaluji, je pokaždé trochu jiné. Snažím se přidávat novinky, které bourají nějaké paradigma. Chci, aby studenti pochopili, že ani učebnicové pravdy, které se zdají být neotřesitelné, nemusejí být úplně správně. Že se můžou zhroutit i celé etablované teorie. Ukazuju jim, co všechno nevíme, a říkám: „To je prostor pro vás, můžete přijít na velké věci. Chcete-li tento obor dělat, nemusíte jen zpřesňovat něco na třetím místě za desetinnou čárkou.“

Jak moc jsou přednášky interaktivní? — Hodně se ptám, a naopak vybízím studenty k otázkám, občas je nechávám „o pravdě“ hlasovat. A přiznám se, že někdy jsem trochu manipulativní – položím otázku tak, abych nahrál odpovědi, která zní logicky a konceptuálně, ale není správná. Vychází z toho, co si studenti přinášejí ze střední školy. A pak přijde ta novinka, která překvapí a problém ukáže v jiném světle. Myslím, že právě překvapení je strašně důležité. U dotazů se někdy zdržíme docela dlouho. Otázka může vypadat jednoduše, ale u odpovědi vždy záleží na tom, kolik „vrstev cibule“ odloupneme. Když studenty dovedete k tomu, aby něco pod určitým vedením sami vymysleli, je to nesrovnatelné s tím, když jim to jen odpřednášíte. Učitel je jenom průvodce, který v klíčových okamžicích to přemýšlení maličko popostrčí.

Máte i velké základní přednášky pro stovky studentů. Dá se i v takovém počtu udržet interakci a podchytit motivované a talentované studenty, kterým má smysl věnovat se více? — Ti, které to vůbec nebaví, většinou brzy přestanou chodit. K přednáškám dávám hodně materiálů, z nichž se to dá naučit, byť asi ne na nejlepší známku. Po pár lekcích zůstanou ti (jsem moc rád, že je jich určitě víc než sto), které to opravdu zajímá – a s nimi se pracovat dá. A třeba u biologie buňky nabízíme pro zkoušku ústní předtermín. V angličtině, abychom to omezili jen na opravdové zájemce. Můžeme si tak popovídat s těmi nejlepšími, nejmotivovanějšími. Občas je z toho hodinové povídání, na jehož konci studentovi doporučíme školitele.

Snaha učit jinak jistě přispěla i k tomu, že jste nejprve s Petrem Nachtigallem a pak i s dalšími kolegy připravil bakalářský program Science, jehož první studenti nastoupili v roce 2023. V čem je jiný – kromě toho, že v sobě propojuje matematiku s přírodními vědami od fyziky po biologii? — Do akreditačního projektu jsme napsali, že celá výuka bude v angličtině, že nechceme mít hodně studentů a nepřipojíme je k už běžícím přednáškám, ale vytvoříme pro ně nové kurzy a nové prostředky výuky. To bylo úplně marťanské, protože systém našeho vysokého školství je nastaven tak, aby se univerzitám vyplatilo mít studentů co nejvíce. To ale vede k tomu, že i mimořádné talenty se stanou součástí několikasethlavého davu. Není prostor ani síla k individuálnímu rozvoji. Někteří pak můžou zapadnout, jejich motor se zadře. Mně se hrozně líbí humboldtovský styl univerzity. Mistr a tovaryš. Mistr se snaží dotáhnout svého tovaryše co nejdál, až za hranici, na kterou sám dosáhl. Proto jsme do toho šli s tím, že studenti budou mít co nejdříve svého mentora z Akademie věd nebo z fakult.

Jak se nápad na nový studijní program zrodil? — Nápad jsem nosil v hlavě dlouho, ale kvůli nedostatku času jsem v tomto směru nic nepodnikal. Pak ale na oslavu mých padesátin přišel Petr Nachtigall – enfant terrible Přírodovědecké fakulty. Výborný chemik, který nikdy neváhal označovat věci pravými jmény. Opravdu mimořádná osobnost. Dali jsme si spolu skleničku a on povídá: „Honzo, mě už to nebaví. K nám nejdou ti nejlepší. A když přijdou, tak trpí. Co s tím uděláme?“ A já na to: „Mám takový nápad…“ 

Řekl jsem větu, on přidal další… – a za půl hodiny jsme to vymysleli. Oba jsme si uvědomili, že to, o čem už dlouho nezávisle na sobě přemýšlíme, není fantasmagorie jednoho nespokojeného stárnoucího chlapa. Sešli se dva – takže by na tom mohlo něco být.

A v jaké fázi se k projektu přidal Matfyz? — Od začátku nám bylo jasné, že kolegy z této fakulty potřebujeme. Tak jsem napsal lidem, kterých si vážím a mám je rád, Janu Trlifajovi a Zdeňku Strakošovi, jestli by do toho šli s námi. Odpověděli, že už mají svůj věk, ale mají skvělé mladší kolegy se zahraniční zkušeností, které by to mohlo zajímat. A ať je zkusíme oslovit. Poslechli jsme je – a brzy jsme na to už byli tři, protože se k nám přidala skvělá Jana Kalbáčová Vejpravová.

V ročníku máte kolem patnácti studentů, většinou domácích. „Zachránili jste je“ od nutnosti nastoupit do masových oborových programů, nebo by jinak studovali v cizině? — Jsem předseda biologické olympiády a znám i reálie jiných olympiád. A proto vím, že ti úplně nejlepší z olympioniků odcházeli hned po střední škole na Cambridge na studijní program Natural Sciences. Vždy jsme to kvitovali s radostí. Jenže pak přišel brexit a s ním komplikace. Přibývalo studentů, kteří neodešli ne proto, že by nebyli dost dobří, ale protože se to finančně nedalo zvládnout. A zůstávali na našich biologických a chemických oborech. Z toho se zrodil nápad udělat malou „českou Cambridge“ v Praze. Doufám, že se to podařilo. Zlomový bude tento školní rok, kdy budeme mít první absolventy.

Takže za rok si můžete odškrtnout další splněný sen? — Program Science je jedno z mých institucionálních „dětí“, které si chci hýčkat. To ale neznamená, že bych ho nechtěl jednou předat někomu dalšímu. Rád předávám věci lidem, u kterých vidím budoucnost. Teď se chystám po dvaceti letech, co jsem byl garantem, předat magisterský studijní program imunologie Honzovi Dobešovi. Přináší novou energii a nové nápady. Ještě před pár lety jsem si stěžoval, že marně čekám na tsunami skvělých lidí, kteří se po zahraniční zkušenosti budou vracet do českého akademického prostředí. A teď ji tu opravdu máme, mám z toho obrovskou radost. Skoro si říkám, že bych klidně mohl jít do předčasného důchodu, abych jim to nekazil (usmívá se).

Teď mluvíte o své katedře? — Ano. Zhruba před šesti lety jsme získali první čtyři skupiny vedené mladými vědci se zahraniční zkušeností. Od té doby přibyly další dvě. Všichni jejich vedoucí získali univerzitní granty Primus, tři z nich mají Junior Star od GA ČR, Klára Hlouchová (Vesmír 103, 134, 2024/3) získala grant ERC. Tradice je založena. Naše vědecká produktivita se za těch pár let zvedla asi třikrát. To si tak Klára přijde a zmíní se, že se chystají „pošimrat hada bosou nohou“, že za dva měsíce posílají článek do Nature a druhý do Science... A není sama. Vím o dalším článku od nás mířícím stejným směrem, nechci ale nic zakřiknout. Jsem šťastný, že jsem se dočkal doby, kdy mi kolegové takové věci říkají jen tak mimochodem u kafe. Mladí chtějí uspět a nebojí se publikovat tam, kde se my často ostýcháme. Tím motivují i nás, staré bardy, abychom byli odvážnější. V posledních třech letech průměrně víc než třetina článků z naší katedry už vychází v časopisech z prvního decilu – a blížíme se k polovině (!). Jsme na tom v tomto ohledu lépe než Yale, Harvard nebo MIT. Samozřejmě to srovnání kulhá – jsme malý útvar, ostrůvek pozitivní deviace.

Zmínil jste předčasný důchod – když už máte nástupce. Nevypadáte ale, že byste se do něj chystal. — To opravdu ne. Cítím se vlastně pořád mladý. Jako bych se zastavil někde kolem pětatřicítky. A je to určitě i proto, že učím na škole a jsem neustále obklopen studenty. Komunikace s nimi, zvláště s těmi nejlepšími, je jako elixír mládí. Nejsem „vážený pan profesor“. V akademickém světě působím spíš jako heretik a freelancer, který spoustu věcí – hlavně těch ekleziomorfních - prostě neřeší. Občas mě samozřejmě něco trápí – třeba to, co se teď děje s univerzitou. Ale žiju hodně ze dne na den. Někteří lidé to mají nalajnované: měsíční plány, pětiletky, kariéra do detailu. Já jsem spíš improvizátor. Mám nesmírně svobodné povolání a užívám si to. Možnost i v tomhle věku začínat nové věci je luxus, za který jsem vděčný.

Souvisí to nejspíš s rodinnou anamnézou. Vyšel jsem z prostředí, kde v podstatě nikdo neměl maturitu, neřkuli vysokou školu. V celé velké rodině, je nás patnáct bratranců a sestřenic. Hned na začátku jsem jakákoli očekávání překonal – od chvíle, kdy jsem udělal bakaláře a magistra, jsem byl svobodný. Už jsem nikomu nic „nedlužil“. To je strašně osvobozující oproti lidem, kteří vyrůstají s dědičným břemenem – třeba když je někdo třetí profesor v řadě.

Nedávno jste skončil v univerzitním akademickém senátu, přitom jste před osmi lety neúspěšně kandidoval na rektora a loni na děkana. Rezignoval jste na možnost přímo ovlivňovat univerzitní politiku, přestože vás stávající situace trápí? — Jsem veřejně aktivní člověk a mám to rád, ale teď si užívám, že ve velkém akademickém senátu opravdu nejsem. Můžu být spíš pozorovatel, mít větší odstup. Ten jsem začínal ztrácet. Po deseti letech jsem měl pocit, že jsem se začínal měnit v „profesionálního senátora“. Dokonce mě asi začalo bavit i ono pletichaření, trochu machiavelistické působení, ke kterému to svádí. A to není zdravé. V akademickém senátu jsem potkal řadu úžasných lidí, profesionálů každým coulem, za to jsem moc vděčný. Na druhou stranu, někteří členové senátu jsou vyloženě prospěcháři, sledují ekonomický zisk nebo kariérní růst. Jiní zase mají radost z toho, že můžou tahat za nitky – ne pro dobro věci samotné, ale baví je ten mechanismus moci. A pak je tu ještě třetí rozměr: endorfiny, adrenalin. Člověk se může rétoricky předvádět, je vidět. Proto jsem si vyhodnotil, že je načase dát si odstup.

S jakými pocity sledujete blížící se volbu rektora? — Je to zajímavé, protože Univerzita Karlova je v bolestné situaci. Shodou různých okolností její dobré jméno znatelně utrpělo a bude se z toho dlouho zvedat. Je to laboratoř současné krize akademické samosprávy, která je na Univerzitě Karlově vidět úplně krystalicky – s jakými zájmy vstupují jednotliví kandidáti do hry a kdo za nimi stojí. To mi pro tuhle rektorskou volbu připadá jako klíčový moment, který by měli volitelé zvažovat.

Nezdá se mi ale, že byste měl v senát velkou důvěru. — Myšlenka akademického senátu určitě není špatná, nesmí ale být spojena s klientelismem, pak se erodují samotné základy akademické samosprávy. Problém začal už před lety, kdy se po volbě rektora (a není to téma jen poslední rektorské volby) začaly rozdávat funkce podle zásluh. Zrodilo se trafikanství. Senátor pomohl při volbě – a jeho první zaměstnání⁵⁾ např. bylo kancléř Univerzity Karlovy (byť o něj zakrátko opět přišel). To je přece proti elementárním dobrým mravům. Nebo jinak ničím mimořádný student Lékařské fakulty, který se ale angažoval ve všech možných funkcích, se nakonec stal prorektorem pro strategii a rozvoj Univerzity Karlovy (ani on jím už není). Jiným příkladem je další ničím mimořádný (tedy kromě svých „politických“ aktivit) bývalý student naší fakulty, který se stal členem kolegia rektorky pro „rozvoj pedagogických kompetencí akademických pracovníků“... Tohle mohlo nastavit mysl některých senátorů: „Když se budeš chovat takhle, čeká tě zářná kariéra na steroidech.“ A psychologicky to působí i na další generaci senátorů. Vidí, že takovou kariérní zkratkou se dá dojít k vysoké funkci. A to nakonec může univerzitu dovést do nepříjemné situace, kterou nelze ze dne na den změnit.

Jak z toho ven? Zdola to bude obtížné, takže shora? — Shora ne. To by znamenalo změnu vysokoškolského zákona, omezení pravomocí senátů, posílení správních rad a další kroky. Vím, že politická reprezentace o tomhle už uvažuje, je to lákavá myšlenka, jak se pokusit přistřihnout křídla akademických svobod. A to otevírá cestu, aby do akademické samosprávy vstoupili úplně jiní hráči. Je to Pandořina skříňka, kterou jsme bohužel myslím sami pootevřeli.

Vidíte jinou cestu? — Určitě bych nejdřív šel cestou reformy akademické samosprávy. Například tak, že by v akademických senátech vznikla třetí komora. Dnes máme zaměstnaneckou a studentskou, tou třetí by byla profesorská. Byli by v ní profesoři Univerzity Karlovy, lidé, kteří prošli celým kariérním růstem až na tuhle pozici. Nominovali by je studenti a volili pedagogové – aby tam byla zachovaná určitá studentská parita. Takový hybridní systém by podle mě mohl pomoci, protože by přinesl do senátu určitou „klidnou sílu“. Dnešní nastavení nemá obranu proti turbulencím. Ale je to spíš myšlenkové cvičení, přemýšlím nahlas. Řešení v rámci žánru. Nechci do řízení univerzit tahat žádné politiky. Ale chtěl bych tam lidi, kteří jsou úspěšní, mají s institucí odžitou nezanedbatelnou dobu a cítí spoluzodpovědnost za její chod.

V době, kdy tento rozhovor děláme, se rozhoduje o osudu Biocentra Albertov. Donedávna jsem netušil, že to je další z vašich dětí. — No, jsem trochu Forrest Gump Univerzity Karlovy. První koncept jsme vymysleli s profesorem Milanem Ellederem z 1. lékařské fakulty už někdy v roce 2003. Když se tehdy dozvěděl, že jsem se vrátil z Ameriky, chtěl probrat něco z problematiky lysozomů, kterými jsme se oba zabývali. Nad obrázky z elektronového mikroskopu jsme si začali povídat a napadlo nás iniciovat nějaké propojení mezi našimi fakultami. A zapojit do toho i matfyzáky, kteří rozumějí metodám. Vzniklo by pracoviště umožňující mezioborovou spolupráci vědců ze tří fakult. Ten nápad jsem tehdy předložil na vědecké radě biologické sekce a začalo to pak žít svým životem...

Součástí zamýšleného Kampusu Albertov má být i Globcentrum. To se začalo rodit ve stejné době? — Projekt Globcentra vznikl jako paralelní iniciativa pro studium všech aspektů globálních změn. Bral jsem ho vždy jako skvělou příležitost pro celouniverzitní platformu, na níž by se podíleli lidé z různých fakult. Pak se zjistilo, že peníze na oba projekty najednou nebudou, a rozjelo se jen Biocentrum. Nepovažuju to za šťastné – byl to komponovaný program, který by univerzitě jako celku slušel. Tímhle krokem se možná ztratila podpora některých fakult, které v Biocentru nebyly oborově angažované.

Evropské peníze se prostavět nestihnou a Univerzita Karlova o nemalou část z nich nejspíš přijde.⁶⁾ Co to znamená pro Biocentrum? — Obrovskou komplikaci! Jsem bytostný optimista, ale zde u mne převládá realismus – s vědomím všech peripetií tohoto projektu v posledních dvaceti letech. Nechci být defétista a snažím se na to dívat bez pocitu ublíženosti. Ale když vidím – a nejsem v tom sám – tu pasivitu ze strany fakulty, je mi z toho smutno. Všichni jsme věděli, že archeologický průzkum v takové lokalitě bude problém. Nebyli schopní např. předinvestovat tak, aby se vešli do časového okna, jako to zvládli v Hradci Králové u kampusu Mephared. Tam sedli na horskou dráhu a řekli: „Jedem.“ Tady se dlouhou dobu dělo hrozně málo. I když se určitě řada lidí snažila, i za ně mi je smutno. Možná v tom hraje roli i rektorát – kompetence asi nebyly úplně jasně nastavené. Ale my jsme měli být hybatelem (!). Místo toho jsme se dostali do časové pasti. A děkan, který za to dle mého názoru nese spoluodpovědnost, dnes kandiduje na rektora.

Celou tu bídu ilustruje podle mě symptomatický zážitek z pokládání základního kamene.

Sem s ním. — Přišel jsem pozdě, protože jsem přednášel. A našel jsem tam pomalu se rozpadající hlouček lidí. Mezi nimi byli i architekti, kteří projekt připravili. Přidal jsem se k nim a poděkoval jsem jim za to, jak skvělou práci odvedli. A zatímco jsme si povídali, přišel tam nějaký dělník. Rozhlédl se, jestli se nikdo nedívá, a pak šroubovákem odloupnul tu destičku, která byla přilepená k jakési soustavě kamenů. Ty byly očividně slepené dohromady a nápadně připomínaly ty, co se prodávají na hřbitovech. V tu chvíli jsme všichni zpozorněli. Dělník ten slepenec naložil na rudlík a prohlásil, že ho veze na jinou stavbu – co bychom prý za ty peníze čekali. Páni architekti to komentovali, že něco takového ještě nezažili. Bylo to symbolické. Když něco dostane do vínku takovouhle trapnost, těžko to může dobře dopadnout. Na fakultě máme Ústav geologie, v botanické zahradě jsou úžasné kameny, zkameněliny, unikátní kusy. Jak nádherný základní kámen mohla tahle stavba mít! Říkal jsem si: „To není možný. Tohle se děje na Univerzitě Karlově!“

Nejste z toho zoufalý? — Je to smutné. Za těch víc než dvacet let jsem zažil různé vzestupy a pády. Chvíli to vypadalo, že přichází nezpochybnitelný vzestup – byly k dispozici peníze, všechno běželo. Teď mám pocit, že jsme opravdu v kritické situaci. Pořád ale věřím, že na Albertově může vzniknout něco skvělého. Vždycky jsem to bral i jako příležitost pro návrat úspěšných českých vědců ze zahraničí nebo obecně pro získání špičkových vědců zvenku. Zvláště v dnešní poněkud šílené situaci ve Spojených státech. Příchod schopných mladých lidí má obrovský amplifikační efekt. Biocentrum Albertov by ten úspěšný příběh, který jsme otestovali na naší katedře, mohlo rozšířit na celou univerzitu. Jako se to daří v Brně, kde se podařilo vybudovat CEITEC skutečně v evropském střihu. Tuhle otevřenost světu strašně potřebujeme – aby se ostrůvky pozitivní deviace postupně spojovaly v celé kontinenty.